Bydleli jsme v domku po mé milované babičce, všechno jsme přestavěli, jen její pokoj zůstal stejný. Netušila jsem, že v něm duše babičky stále je.
Moje babička Janička byla duší celé naší rodiny. Všichni jsme ji milovali, byla dobrosrdečná a pro každého měla vždy vlídné slovo a pohlazení. Když zemřela, byla to pro všechny velká rána.
Těžko se smiřovalo s tím, že dům, ve kterém odjakživa žila, najednou zel prázdnotou. Moje maminka se rozhodla, že se do domku nastěhuje, dlouho tam ale nevydržela. Bylo jí tam smutno a často propadala v pláč.
Na každém rohu viděla vlídnou tvář své maminky, mé babičky. Domek jí tu bolestnou ztrátu až moc připomínal, a tak se po roce odstěhovala zpátky do svého městského bytu. Dům nabídla mně a mému muži, měli jsme zrovna novorozenou dcerku a žili jsme v garsonce.
Život v domě se zahradou tak byl pro nás příjemnou vyhlídkou. Nakonec jsme si tedy řekli, že to zkusíme.
Babiččina přítomnost
Od babiččiny smrti uběhlo několik měsíců, stále jsem ale měla pocit, že v domě je cítit její přítomnost. Nemohla jsem se toho dojmu zbavit. Dům jsme zrekonstruovali, některé věci jsme ale ponechali v původní podobě. Třeba babiččin pokoj.
Do něho jsme se ale zatím neplánovali nastěhovat, bolest z babiččina odchodu byla příliš čerstvá. Moje dcera Terezka byla usměvavé dítě. Rostla jako z vody a rázem z ní byla holčička, které bylo všude plno. Často jsem jí vyprávěla o prababičce.
Do toho pokoje ne!
Terezka měla zákaz chodit do babiččina pokoje. Pokojík jsem ji sice ukázala, ale jen v mé přítomnosti a nesměla se ničeho dotýkat. Bála jsem se, aby něco nerozbila, babička si potrpěla třeba na porcelánové sošky.
Ta zvláštní událost se stala v době, kdy Terezka slavila čtyři roky. Jednou v noci jsem se zničehonic probudila. Rozhodla jsem se, že půjdu Terezku zkontrolovat do jejího pokoje. Ona tam ale nebyla.
Začala jsem panikařit, běhala jsem po domě a zoufale ji hledala. Nikdy by mě nenapadlo, kde ji objevím. Našla jsem ji v babiččině pokoji. Seděla na posteli a ne sama. Vedle ní jsem viděla siluetu postavy. Stála jsem mezi dveřmi jako opařená.
Terezka si s tou „postavou“ s tím temným stínem povídala. ,,Ano, babičko, neboj se, dám na maminku pozor,“ slyšela jsem svou dceru. Mluvila s babičkou Janičkou, nemohla jsem se mýlit!
Buď opatrná
„Babičko?“ zašeptala jsem. V tu ránu mě obě zaregistrovaly. Silueta postavy zmizela. Dcera seskočila z postele a cupitala ke mně. Babička Janička tě pozdravuje. Teď mi říkala, že musíš být na sebe moc opatrná, když budu mít bratříčka!“ pošeptala mi Terezka.
Vrazily se mi slzy do očí. Byla jsem opravdu těhotná, ale ještě to nevěděl nikdo, ani můj muž. Od té doby se mi žilo v našem domečku lépe a já byla šťastná, že je tam moje milovaná babička se mnou. Nikdy nás neopustila, její přítomnost vnímám stále.
Dana (62), Svitavy