Když do mého života zasáhla smrt, myslela jsem si, že to je konec mého štěstí. Paradoxně právě tragédie mi přinesla lásku i rodinu.
Vdávala jsem se v jednadvaceti z lásky. Honza, můj manžel, byl šikovný a pracovitý opravář televizí. V osmdesátých letech, kdy se těžko sháněla nová televize, docela lukrativní povolání.
Měli jsme třípokojový byt v paneláku krajského města a dvě děti, Ríšu a Renatu. Prostě taková normální rodina.
Poslední den starého života
Všechno se změnilo až tu osudnou červnovou sobotu před dvaceti lety. Šestnáctiletý Ríša měl za necelé tři týdny odjíždět s kamarády ze školy na vodu a potřeboval stan. Honza ochotně slíbil, že spolu dopoledne vyrazí na nákupy, aby ho pořídili.
Čtrnáctiletá Renátka zase chtěla nové plavky. Přece nemůže chodit v těch starých, kamarádkám by byla pro smích. Jenže nakonec se jako správný puberťák urazila a odmítla s nimi jet, když jí Ríša z legrace řekl: „To jsem teda zvědavý, jak na ten tvůj velký zadek najdeme plavky!“
Naštěstí zůstala se mnou
Snažila jsem se ji přemluvit, ale řekla, že plavky bude vybírat jen se mnou. „Tak jo,“ povzdechla jsem si, „ale je ti jasné, že dřív jak příští týden s tebou do obchodu nepůjdu?“ Něco zabručela a já jsem se šla věnovat obvyklému sobotnímu vaření a uklízení.
Tehdy byla naše rodina naposledy pohromadě. Když se naši kluci vraceli z nákupu domů, narazila do nich ve vysoké rychlosti čelně opilá řidička. Nepřežila ani ona, ani Honza s Ríšou. Ten náraz zničil celý náš dosavadní život.
Myslela jsem, že to snad nepřežiju, ale už kvůli dceři jsem musela fungovat a úplně se nezhroutit. Ve svém věku ztrátu otce i bratra nesla velice těžko.
Neznámý za dveřmi
Asi po půl roce pozdě odpoledne někdo zazvonil. Za dveřmi stál muž kolem čtyřicítky s utrápenýma očima. „Promiňte, že jsem přišel. Prosím vás jen, abyste mě vyslechla a hned nezavřela dveře,“ řekl rychle na úvod.
„Ta řidička, ta řidička, co… no prostě to byla moje žena,“ vykoktal. „Co si to dovolujete, chodit sem?“ vykřikla jsem a chtěla zabouchnout. Ty jeho nešťastné oči mě ale přiměly ho vyslechnout a pustit ho dál. Nejistě vešel a začal mi vyprávět svůj příběh.
„Už měsíc chodím kolem vašeho vchodu a sbírám odvahu,“ začal. „Víte, Eva, tedy moje žena, hodně pila. Odmítala se jít léčit, podal jsem žádost o rozvod a jasně jí řekl, že určitě dostanu Terezku, naši dceru, do péče. Vždyť který soud by svěřil dítě alkoholičce?!“
Mohu být šťastná
Pokračoval, jak se tu sobotu ráno zase pohádali, žena mu sebrala klíčky od auta a ujela. „Běžel jsem za ní, pak jsem volal na policii. Než jsem jim vysvětlil situaci, bylo pozdě,“ přiznal se slzami v očích. Nakonec jsme si povídali dlouho do noci.
Tak začalo moje přátelství s Petrem. A mně ho najednou bylo líto, cítila jsem s ním soucit. Pro mě byl sice připomínkou mého neštěstí, ale zároveň se z něj tak nějak plíživě stal kamarád a blízký přítel. Spojovala nás společná bolest.
Choval se hezky k Renátce, která o jeho příběhu věděla všechno a přes svůj věk ho nezavrhla. A jeho šestiletá Terezka byla takové plaché a něžné stvořeníčko. Jejich návštěvy houstly, až se přestaly omezovat je na víkendy.
Asi po roce mi Terezka začala nesměle říkat „maminko“. A Renata ji začala brát jako mladší sestru. Už se necítila ta sama a opuštěná. Najednou měla ve svém životě zase parťáka. Vzali jsme se po pěti letech, kdy nás do svatby dotlačily naše dcery.
Nedokážu na ně přestat myslet
Nemůžu teď říct, že jsem nešťastná. Mám hodného manžela, dvě skvělé holky, které nám dělají radost. Za pár měsíců budu poprvé babička, protože Renátka čeká miminko.
Jenže pořád také myslím na to, že kdyby se nestala ta tragédie, užívala bych si podzim života s Honzou a Ríša by možná už měl taky děti. Vím, kdyby neexistuje. Přesto to „kdyby“ z hlavy už nikdy nedostanu. I když mám novou rodinu, kterou také miluji.
Jarmila R. (67), Plzeň
