Pro ostré slovo nešla daleko a urážky jsem poslouchala snad pokaždé, kdy mě navštívila. Nikdy jsem jí nepřeložila přes cestu ani stéblo. Tak proč je na mě snacha tak zlá?

Asi bych si měla vyčítat, že jsem svého jediného syna rozmazlila. Jenže nebyla by to pravda! Vdávala jsem se totiž ve dvaceti, právě kvůli svému těhotenství. Bohužel, hned po svatbě jsem o dítě přišla.

Mít dítě se nedařilo

Zařídili jsme si všechno nábytkem z druhé ruky. Pěkně si ho obrousili a natřeli. Radovali jsme se z každé židličky i nově očalouněného křesla. No, po pár letech, kdy jsme se vlastní pílí zmohli i na starší auto, jsem konečně zatoužila po dítěti.

Ani mě nenapadlo, že by to nemuselo být tak snadné. Myslela jsem si, že lusknu prstem a stanu se šťastnou maminkou. Ale osud mě vytrestal. Dítě nepřicházelo!

Osvojení jsem odmítla

Nastal obvyklý kolotoč vyšetření a testů. Verdikt lékaře byl neúprosný: „Vy už mít děti nikdy nebudete!“ Řekl to tenkrát s takovou jistotou, že mě ani nenapadlo pochybovat. Probrečela jsem mnoho nocí, než jsem se s tak krutým konstatováním dokázala smířit. Manžel hned navrhoval adopci nebo tak něco, ale já nechtěla.

Chřipka to nebyla

Roky ubíhaly a my se pomalu smířili se skutečností, že zůstaneme bez potomka. Vtom mi z ničeho nic začalo být poránu nevolno. Myslela jsem, že se jedná o nějakou chřipku. Byl to ale zázrak, čekala jsem naše miminko.

Už od prvního měsíce o sobě dávalo pořádně vědět! Zprvu jsme tomu nemohli ani uvěřit. Dokonce jsem před tchyní i svými rodiči těhotenství tajila. Aby nebyli zklamaní, kdybych opět potratila. Náš Liborek se ale narodil na den přesně.

Měl skoro čtyři kila a byl úplně výstavní miminko. Stále se umíval a celou noc spal. Každý den s ním byl pro nás neskonalým štěstím.

Snachu jsem měla ráda

Musel doma pomáhat a dobře se učit. Chodil na nákupy a do různých kroužků. Nějaké válení doma nebylo povolené! Vyrostl z něho chytrý a pracovitý chlapec. Jen se stále nechtěl ženit. Moje kamarádky už dávno měly vnoučata!

Když si konečně našel děvče, moc jsem se z toho radovala. Byla mi hned od začátku sympatická. Taková rázná a sebevědomá. Ale v tom nejlepším smyslu slova! Alespoň tehdy jsem si to tak myslela. Můj manžel, jak bylo jeho zvykem, nic moc neřešil ani nepitval.

Bral věci, jak jsou, a nijak je nekomentoval. Když přišli mladí s nápadem, že budou stavět barák, hned nabídl pomoc. A když si vzpomněli, že pojedou k moři, okamžitě vymýšlel plán cesty. I obálku s příspěvkem na cestu měl pro ně připravenou.

Z dovolené přijeli rozladění

Z té jejich vysněné Itálie se ale vrátili nějací divní. Připadalo nám, že se asi pohádali. Moc toho nenamluvili a pobyli u nás jen chvilku. Ani jsme se nedozvěděli, co všechno zažili a jak se vlastně měli.

Nejvíc mě mrzelo, že mi snacha nepřivezla ani maličkost. Třeba nějaké mýdlíčko nebo mušličku z pláže. Prostě nic a manželovi jakbysmet. To nejhorší mě ale teprve čekalo. Snacha na mě začala vyjíždět. Přesněji řečeno, vynadala mi za všechno, co ji jen napadlo.

Za to, co jsem řekla, i za to, co jsem nachystala k jídlu. Vynadala mi za nízkou teplotu v bytě a potom zase za vysokou. „Máš tu přetopeno!“ tvrdila a hned stáhla radiátor, na co nejméně to šlo. Ani se nezeptala, zda může. Později mě začala napadat i za to, co jsem ani neřekla.

Stále na mě útočí

„Ty se zase tváříš! Uletěly ti snad včely? Prosím tě, kdy jsi naposled utírala prach?“ dorážela a já měla co dělat, abych se nerozplakal. Tak moc mi to bylo líto. Dokonce i manžel si toho všiml a poprvé se mě proti té fúrii zastal.

„Tak to už by stačilo,“ houknul na ni a ona se vážně trochu zarazila. Ale jen trochu! Bohužel… Vůbec jsem netušila, co je příčinou její náhlé nechuti vůči mně. Vždyť jsem se k ní chovala úplně stejně jako před tím, kdy jsme si spolu celkem rozuměly!

Zeptala jsem se na to syna, ale ten jen pokrčil rameny. Jako kdyby mi chtěl naznačit, že je na tom úplně stejně. Vlastně až v tom okamžiku mě to napadlo. I na něho takhle vyjíždí! A z ničeho nic. Znovu jsem na něho udeřila a on se přiznal.

Ten můj vzorný synek jí byl na dovolené nevěrný! Nebo spíš, málem nevěrný.

Nechtěla jsem věřit

Přistihla ho totiž při vášnivé líbačce na chodbě před pokojem. Ale jakou to mělo spojitost se mnou? Cožpak jsem za jeho selhání mohla já? Libor mi to vysvětlil. Jeho žena se domnívá, že pro mě není dost dobrá, že nadržuji synovi, a proto na mě útočí!

Hned jsem se jí na rovinu zeptala. „Vždyť jsi z toho svého mazánka celá pryč. Proto je také takový! Proto mi chce zahnout při první příležitosti!“ odsekla mi. Tak proto je taková. Jak jí mám ale vymluvit, že se strašně mýlí? Nevím, jestli se tohle někdy spraví. Je tak umanutá a přesvědčená o tom, že za všechno můžu já.

Kateřina T. (67), Otrokovice