Ta představa, že budu bába, byla pro mě strašlivá, přímo nepřijatelná. Začala jsem bojovat s časem, ale nakonec jsem to vzdala.

Když nám syn oznamoval, že bude otcem, lekla jsem se. „Já budu babička?“ zhrozila jsem se. Ten večer jsem seděla na posteli a přemýšlela nad životem. „Chápeš to? Z tebe bude děda,“ stěžovala jsem si manželovi.

„A já budu bába s šátkem!“ Ta představa mě strašila i ve snu, jako noční můra. Nejsem přece žádná stará bába, běželo mi hlavou. Nastal souboj s časem. Začala jsem se zkrášlovat, obměnila šatník a nechala si vyhladit vrásky…

Začala jsem nosit krátké sukně a boty až ke kolenům na vysokých podpatcích. To všechno ale bylo málo! Čím víc snaše rostlo těhotenské bříško, já propadala větší panice.

Přehnala jsem to

Musela jsem zastavit čas! Když jsem se doma objevila s copánky na hlavě, šel manžel do kolen. „Vypadáš jako šašek,“ konstatoval. Dva dny jsme pak spolu nemluvili. Okolí jsem byla k smíchu. Padesátiletá ženská, která se snaží vypadat jako puberťák.

Čas jsem stejně nezastavila, za pár měsíců se z nás stali prarodiče malého Dominika. Chopila jsem se kočárku a vyrážela do ulic. Opájela jsem se představou, že mi budou lidé říkat maminko! Všichni se za mnou otáčeli.

Pak jsem zaslechla, jak někdo říká, že jsem jako strašidlo. A když se ke mně připotácelo jakési divné individuum a chtělo „matroš“, rozbrečela jsem se. S rozmazanými líčidly a kočárkem jsem běžela na těch strašných podpatcích domů. A zvrtla si nohu.

Hlavně být svá!

„Ta je tedy zřízená!“ slyšela jsem někoho. Dobelhala jsem se k lavičce, abych se zula a bosa pak belhala s kočárkem k domovu. Byla jsem tak šťastná, když za mnou zapadly dveře bytu. „Pohlídej malého,“ dala jsem Dominika vyděšenému manželovi.

„Jdu to všechno ze sebe smýt a vlasy si ostříhám na ježka, však mi dorostou,“ dodala jsem a na manželově tváři v tu chvíli zaznamenala úsměv. Když si přišli mladí pro dítě, otevřela jsem lahev vína. Tak jsem se konečně smířila s tím, že jsem babička.

Lenka (57), Děčínsko