Před několika lety jsem prožila těžké fyzické utrpení. V době, kdy jsem jásala, že ho mám za sebou, přišla ovšem další hrozba.

Nejspíš každý, kdo prodělal vážnou nemoc jako před několika roky já, ví, jak se v takové situaci změní pohled člověka na život a na svět. Několik měsíců nebylo jisté, jestli budu žít, z toho jsem část času strávila v bezvědomí, mimo tento svět. A kdo ví, možná jsem tím překročila pomyslnou hranici do světa mrtvých.

Dlouhé zotavování

Nad nemocí jsem nakonec po dlouhé době zvítězila, ale hodně mě vyčerpala. Regenerace byla proto otázkou dlouhé doby, kterou jsem trávila v domácím ošetřování, přičemž jsem docházela ambulantně na všelijaké terapie. Moji blízcí mi v tomto směru naštěstí velmi pomáhali a byli mi velkou oporou.

První tajemné zjevení

Trávila jsem spoustu času doma sama. Jednoho dne jsem procházela kolem zrcadla v předsíni, když jsem si najednou všimla nečekaného jevu. Spatřila jsem v zrcadle něco, co tam být nemělo. Zarazila jsem se a celá jsem se rozechvěla.

Uviděla jsem, že vedle mě někdo stojí. Těžko jsem se mohla nadechnout. Byla to nejasná postava, spíš stín nebo obrys. Nacházela se ale jenom v tom zrcadle, ve skutečnosti vedle mě nikdo nestál. Vyděsilo mě to tak, že jsem nebyla schopná se pohnout.

Spatřila jsem mrtvou sestru

Moje hrůza se vzápětí ještě znásobila. Uvědomila jsem si totiž, že toho člověka, nebo spíš jeho přízrak, dobře znám. Byla to moje starší sestra Kateřina. Ta ale zemřela už před více než dvaceti lety, když ji na přechodu pro chodce srazilo auto.

Jak jsem byla v šoku, pronesla jsem nahlas sestřino jméno. Zdálo se, že se ten přízrak v zrcadle pousmál. Po zádech mi přeběhl studený mráz. Potom se začal přízrak postupně vytrácet.

Nikomu jsem nic neřekla

Toto podivné setkání, nebo jak onu příhodu pojmenovat, jsem přičítala svému špatnému zdravotnímu stavu a nikomu jsem o něm raději nevyprávěla. Nechtěla jsem, aby se o mě moji blízcí ještě více strachovali.

Odnesla jsem ji ale několikaminutovým pláčem a musela jsem si vzít prášky na uklidnění.

Přízrak oblíbeného profesora

Přízrakem mé zemřelé sestry to ale neskončilo. Za několik dnů jsem podobnou situaci prožila znovu. A byla ještě děsivější. Kolem zrcadla už jsem raději chodila opatrně a s obavami.

Jakmile jsem tam zahlédla další nepatřičný pohyb, opět jsem spatřila, že vedle mě někdo stojí. Tentokrát to nebyl nikdo z mých příbuzných, ale můj oblíbený profesor ze střední školy. O něm jsem rovněž věděla, že už není mezi živými. Znovu jsem prožila šok.

Přízrak pana profesora se mihl v zrcadle jen asi na půl minuty, potom zmizel. Jeho vytrácení bylo také zakončeno stejným smutným úsměvem, jaký jsem předtím spatřila u své mrtvé sestry.

Začínala jsem snad bláznit?

Bála jsem se, že po nemocích těla začínám mít nemocnou i duši. Bylo mi však hloupé se s tím někomu svěřovat. Už tak jsem svým blízkým přidělávala jenom starosti.

Proč bych je měla zatěžovat něčím, co se ani nedá dokázat a o čem by si všichni nejspíš pomysleli, že šlo o nějaké halucinace? Zrcadla jsem se nyní už začala bát.

Vystřídalo se jich víc

Snažila jsem se do něj nedívat. Jenže mi to nebylo nic platné, protože mi na něm můj zrak stejně občas spočinul.

V následujících dnech jsem v zrcadle postupně spatřila další zjevení, například svoji zesnulou babičku nebo bývalou spolužačku ze základní školy, která zemřela na leukémii, když jí bylo pouhých jedenáct let.

Nevypadalo to, že by mě ty přízraky chtěly nějak ohrozit. Ale proč se mi zjevovaly? V duchu jsem se ptala sama sebe, jestli mě vlastně nepřivolávají na onen svět. Napadalo mě, že třeba má brzy nadejít i můj čas.

Mluvit se mnou nechtěly

Měla jsem z těch zážitků silné bolesti hlavy, na které nepomáhaly žádné prášky. Čím více přízraků jsem viděla, tím menší ale bylo moje zděšení. Přísloví říká, že člověk si zvykne i na smrt, a v tomto případě to platilo téměř doslova.

Napadlo mě dokonce, že bych se mohla pokusit s některým z těch zjevení komunikovat. Ze strany přízraků ale došlo vždy pouze k tomu úsměvu na rozloučenou. Žádný z mrtvých se také neukázal opakovaně. Pokaždé jsem v tom prokletém zrcadle spatřila někoho nového.

Začala jsem se cítit lépe

Postupem času jsem si všimla jedné zvláštní věci: můj zdravotní stav se po předchozích komplikacích začal neuvěřitelně rychle zlepšovat.

A nebyl to jen můj subjektivní pocit, že jsem se cítila lépe a měla více sil, ale dokonce i výsledky lékařských vyšetření dopadly o mnoho lépe.

Duše mrtvých mi dodaly sílu

Dnes, s odstupem několika let, jsem přesvědčená o tom, že duše mrtvých, které jsem tenkrát vídala v zrcadle, mě vlastně přišly povzbudit a dodat mi sílu.

Můj rozum na ně reagoval jako na strašidelnou hrozbu, ale ve skutečnosti setkání s nimi urychlilo moje uzdravování.

Jindřiška V. (64), Chomutov