Domů     Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
8 minut čtení

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat.

Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne.

Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního roku ve čtvrťáku strašidelně zhubla. Už je to dávno, tehdy se o mentální anorexii příliš nemluvilo a nevědělo, a tak jsem si lámala hlavu, co by za tím mohlo vězet.

Hlad tedy určitě ne, Jitčin tatínek byl náměstek ředitele a vážil asi sto kilo, maminka, mimochodem moc milá a laskavá paní, rovněž nebyla žádná muší váha. Rodině servírovala poctivou českou kuchyni, jedlo se tu pořádně, porce byly nešizené.

Moc tlustá

Nechápala jsem, jak je možné, že je Jitka skoro průhledná, donedávna vypadala normálně. Moc hezká holka to byla. Napadlo mě, že se třeba bojí maturity, a tak z toho zhubla. Ale učila se dobře, takže to nedávalo smysl.

Měly jsme ve zvyku vždycky si všechno vyříkat. A tak jí povídám: „Hele, co je? Vypadáš nemocná. Vážíš podle mě sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vojenskýma okovanýma botama.“ Vylezlo z ní, že si připadá tlustá. Nevěřila jsem svým uším.

Tehdy ještě nefrčely časopisy plné vychrtlých modelek, ty patřily do kapitalistického světa, odděleného od toho našeho železnou oponou, ale občas sem ze západního Německa něco proniklo. Napadlo mě, že se tím možná nechala inspirovat.

Vzpomněla jsem si, že jsem o poruše, kdy si dívky připadají tlusté, ač jsou ve skutečnosti až moc hubené, někde něco četla. Ptala jsem se mámy, pracovala ve veřejné knihovně a hned mi přinesla brožuru.

Vyděsila jsem se, neboť tam psali, že bez pomoci odborníků může takový případ skončit i smrtí. A Jitka vypadala fakt zoufale. I třídní profesorka se jí ptala, co ji trápí. Ona to smetla ze stolu, nic to není, jen zhubla po chřipce.

Brečela

Žádnou neprodělala. Záhy se mi v parku za školou, kam jsme chodily na cigáro, svěřila, že se její rodiče rozvádějí. Brečela: „Táta si našel nějakou takovou… o hodně mladší. U nich v podniku. Štíhlou blondýnu.

Máma se zhroutila.“ A tak se o ni nikdo nestaral a žádný z jejích nejbližších si nevšiml, že beze slov volá o pomoc. Neměla nikoho. Jen mě. V hlavě mi šrotovalo, že musím vymyslet plán, bezvadný a neprůstřelný. No tak jsem ho vymyslela.

Nebyla jsem typ, který se kamarádí s kluky. Byla jsem spíš nesmělá. Dalo mi tedy práci sebrat veškerou kuráž a promluvit si s naším nejhezčím spolužákem, který se jmenoval Michal a říkalo se mu Miky. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila:

„Koukni, Miky, ona tě Jituš tajně miluje, ale v jednom kuse naříká, že u tebe nemá šanci, protože je moc tlustá.“ Zalapal po dechu: „Co blbneš? Zbláznila ses, obě jste se zbláznily? Vždyť je jako sirka. Mně se tyhle tuberačky nelíbí.

Mám rád holky krev a mlíko,“ zajíkl se a tišeji dodal, „takový, jako jsi ty. Šťabajzny.“ V duchu jsem zajásala. Plán dostával pevnější obrysy. Povídám: „Mám o ni strach.

A od tebe si dá říct, běž za ní a pověz jí, ať přestane trojčit a začne normálně jíst.“ Cukal se, proč by měl nějakou praštěnou spolužačku přemlouvat, ať baští, vůbec to nechápal. Tak jsem slíbila odměnu:

„Když zařídíš, že přibere deset kilo, budu s tebou chodit.“ Vyvalil oči. Mlčky přikývl a šel na věc. On to dokázal! Chodil za Jitkou jako pes, jako pes hlídací, a hlídal, aby jedla.

Spadl strop

Dohlížel, aby nevyhazovala svačiny do koše, v jídelně kontroloval, aby se v pokrmech nenimrala a aby dojídala. Byl natolik iniciativní, že jí někdy i sám koupil pytlík bonbonů nebo čokoládu, nosil dokonce žloutkové věnečky z cukrárny.

To už mi začalo připadat přemrštěné. V jídelně spolu sedávali, dokud je kuchařky nevyhodily, ponořeni do dlouhých rozhovorů. Jitka přibrala požadovaných deset kilogramů a z vychrtlé chudinky se obratem proměnila v krásnou holku.

Stalo se přesně to, co jsem si přála. Zachránila jsem nejlepší kamarádku před zničujícími vnitřními démony. Proč jsem necítila radost? Proč jsem se místo spánku převalovala na posteli, usínala až k ránu a budila se s pocitem, že na mě spadl strop?

Zachránila jsem nejlepší kamarádce zdraví, možná i život. Měla jsem být na sebe právem pyšná. Ve skutečnosti mi bylo tak mizerně, jako snad ještě nikdy v životě. Jitka se vznášela na obláčku z cukrové vaty, k zbláznění zamilovaná do Mikyho.

„Tý jo!“ řekla mi v parku okouzleně a vyfoukla dým z cigarety někam až ke korunám vysokých kaštanů, „myslela jsem si, že by si takovej kluk o mě neopřel ani kolo. Nejhezčí spolužák! A teď… Představ si. Vyznal mi lásku.“

Hluboké zoufalství

Jako bych dostala ránu pěstí. Já jsem se totiž do Mikyho zamilovala taky. Zjistila jsem, že není tak nafoukaný a odměřený, jak jsem si dřív myslela, zkrátka že je to vlastně fajn kluk a je s ním neskutečná legrace.

Myslela jsem, že platí naše domluva – až Jituš přibere deset kilo, začneme spolu chodit. No asi to byla dětinská domluva. Připomněla jsem mu ji. Topil se v rozpacích a jen bezmocně vrtěl hlavou.

Zkrátka začal chodit s ní, s tou vyléčenou anorektičkou, ne se mnou. Páreček k pohledání. Propadla jsem hlubokému zoufalství. Ztrácela jsem je oba. Nejlepší kamarádku i kluka, do kterého jsem se k smrti zamilovala. Neumím popsat, jak mi bylo.

Ale protože naděje umírá poslední, upínala jsem se k myšlence, že třeba ještě není všechno ztraceno. Co když se rozejdou? Takových bylo, co se milovali a zanedlouho po sobě házeli talíře. Ale kdepak. Jitka a Miky se nerozešli.

Krátce po maturitě jsem našla ve schránce svatební oznámení a ještě ke všemu i pozvání ke svatebnímu stolu. Nešlo se z toho vykroutit. Ano, šla jsem jim na svatbu. Jakživa na to nezapomenu. Ona v bílém, s kyticí růžových růží, on ukázkový fešák.

Všichni jen vzdychali, jak to těm dvěma sluší. Rvalo mi to srdce. Hráli Svatební pochod, nevěstu vedl tatínek, předával ji ženichovi, který vypadal v tmavém obleku jako herec z amerického filmu, a mně tekly z očí potoky slz a nedaly se zastavit.

Díky tvé oběti…

„Teda Romano, tebe to ale dojalo,“ povídá s údivem jedna spolužačka. Brečela jsem ze všech nejvíc. Když jsem gratulovala Mikymu, málem jsem se sesunula k zemi, musel mě zachytit. Vypadal vylekaně, poznala jsem mu na očích, že to asi uhodl.

Že nejspíš pochopil, že to není žádné banální dojetí, ale bezedné zoufalství. Pak už nebylo v mých silách účastnit se dalšího dějství antické tragédie. Posezení u svatebního stolu nepřicházelo v úvahu. Vyběhla jsem z obřadní síně a utíkala, nevím kam.

Vzpamatovala jsem se u řeky, celá pomačkaná, s nohama bolavýma od lodiček na podpatcích. Byl konec. Všechno jsem prohrála. Nevídala jsem je, ale vím, že byli šťastná rodinka. Narodily se jim dvě holčičky.

Jit­ka se snažila o kontakt, posílala mi fotky dětí, občas zatelefonovala. Na třídní srazy jsem nechodila, až na ten po patnácti letech jsem se dovlekla skoro proti své vůli, rozvedená, zahořklá, poničená mizerným manželstvím a zpackaným životem.

Zato oni byli pořád jako dvě hrdličky a nechávali kolovat fotografie krásných dcer. To mě zvedlo ze židle, taky už jsem měla v sobě pár panáků, a tak jim povídám, a docela ostře: „Hele, a víte o tom, že jste tak šťastní vlastně kvůli mně?

A já přitom šťastná nejsem. Ani za mák.“ Zesmutněli a zrozpačitěli. Miky sklopil oči. Pak z něj vylezlo: „Mně je jasný, že jsi musela trpět. Taky si toho moc vážím. Vlastně ses obětovala. Pomohla jsi kamarádce, aby se uzdravila. Čekala jsi vděk.

Místo toho jsi zůstala sama. Moc mě to mrzí.“ Jitka se rozplakala. „My si toho opravdu vážíme, Romano,“ ujistila mě. Padli jsme si do náruče, všichni tři.

Romana (59), Kroměřížsko

Související články
3 minuty čtení
Na Petra nikdy nezapomenu, byl to úžasný kluk, plánovali jsme svatbu a společný život. Seznámili jsme se, když nám bylo šestnáct. Dodnes, když si na něj vzpomenu, píchne mě u srdce. To byla láska! Taková snad není ani v románech. Přísahal, že jsem a navždy budu největší láska jeho života. Tak hezky se to poslouchalo. Byli jsme však příliš mladí, bylo nám šestnáct. Petr se učil zedníkem, zatí
3 minuty čtení
Už jako mladá jsem snila o tom, že budu létat. Pomyslná křídla mi ale přistřihl manžel. Fascinovala mě letiště, cizí jazyky i představa, že budu poznávat svět. Když mě přijali na výběrové řízení k letecké společnosti, byla jsem štěstím bez sebe. Připadala jsem si, jako by se mi konečně otevřely dveře k životu, o kterém jsem snila. Jenže právě tehdy jsem poznala svého budoucího manžela. Nejdřív
5 minut čtení
Odešel a já na to nebyla připravená. On byl ten, kdo se staral o účty a o praktickou stránku života. Bez něj jsem ztracená, a hlavně bez koruny. Když Hubert zemřel, bylo to nečekané. Zastihlo mě to zcela nepřipravenou, i když poslední dobou vypadal unaveně. Žádné dlouhé loučení, žádná poslední slova. Jednoho rána prostě odešel a nechal mě tu samotnou. Naše poslední chvíle byly obyčejné, téměř b
6 minut čtení
S Petrem jsme spolu žili hromadu let a já si myslela, že máme dobré a stabilní manželství, jaké lidé, kteří se pomalu chystají na důchod, mívají. Pravda byla ale jiná. Divoké city prvních let už dávno vystřídalo hluboké přátelství, jistota a vědomí, že se jeden o druhého můžeme opřít. S Petrem jsme spolu byli přes dvacet let a já měla pocit, že ho znám lépe než kohokoli jiného. Naším největším
3 minuty čtení
Když se mě lidé ptají, proč si nenechám pomoct a proč manžela neumístím do LDN, většinou jen sklopím oči. Ulevilo by se mi. Ale copak mohu? Vím, že to nemyslí zle. Mnozí mi říkají, že bych si konečně odpočinula, že bych se vyspala, že bych zase mohla chvíli žít i svůj život. Možná mají pravdu. Jenže oni nevidí to, co vidím já pokaždé, když se podívám na svého muže. Jiní by zradili, já se roz
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Cesta Česka vyhlásila 4. ročník fotografické soutěže s názvem  „Poznej českou zemi a sám sebe“
epochanacestach.cz
Cesta Česka vyhlásila 4. ročník fotografické soutěže s názvem „Poznej českou zemi a sám sebe“
Spolek Cesta Česka vyhlásil 4. ročník fotografické soutěže s názvem „Poznej českou zemi a sám sebe.“ Soutěž je určena široké veřejnosti a zúčastnit se jí může každý, kdo přihlásí své fotografie na téma putování z trasy Poutní cesty Blaník–Říp nebo Poutní cesty Říp–Blaník. Cílem je představit cesty pohledem poutníků, kteří zachytí neobyčejnou atmosféru míst a konkrétní
Tajemné Kounovské řady: Jde o pravěkou observatoř?
enigmaplus.cz
Tajemné Kounovské řady: Jde o pravěkou observatoř?
Přezdívá se jim příhodně „český Carnac“, to podle proslulé bretoňské megalitické lokality s řadami tisíců menhirů táhnoucími se až do kilometrové dálky. Kounovské řady nejsou tak monstrózní, ovšem pře
Jošt Lucemburský: Hamižný markrabě připravil syny Karla IV. o dědictví
historyplus.cz
Jošt Lucemburský: Hamižný markrabě připravil syny Karla IV. o dědictví
Překročil již čtyřicítku, přesto stále marně čeká na mužského dědice. Když se podívá ku Brnu, vzpomene si na své synovce. Karel IV. v roce 1359 dostává na svou dobu poměrně neobvyklý nápad. Ustaví za svého nástupce na českém trůnu některého ze synů svého bratra a navrch jej ožení s vlastní dcerou.   Ty tam jsou
Fenomén forenzní entomologie
21stoleti.cz
Fenomén forenzní entomologie
Forenzní entomologie je velmi komplikovaný vědní obor vycházející z aplikované biologie. Rozhodně jej nelze zjednodušit jen na určování doby smrti. To je součástí čistě kriminalistického šetření, při
Vnučka si našla pořádného nešiku
skutecnepribehy.cz
Vnučka si našla pořádného nešiku
Větší nemehlo, než je partner naší Elišky, neexistuje. Je to takový ňouma, že by mu ten slavný herec Pierre Richard ve svých rolích mohl závidět. Nechápu, proč se s ním nerozejde. Moje vnučka Eliška je jedináček, a to je vždycky diagnóza. Takový člověk si dá jen stěží poradit, má svou hlavu a občas se zbytečně žene do strašného
Ohromující sídlo krále pohádek
rezidenceonline.cz
Ohromující sídlo krále pohádek
Nemovitost Los Feliz, postavená společností slavného tvůrce v roce 1932, patří od roku 2011 rusko-kazašskému filmaři Timuru Bekmambetovovi, žijícímu převážně v Izraeli. Ten aktuálně ikonický dům Walta Disneyho v Los Angeles, kde vytvořil například filmy Popelka a Pinocchio, nabízí k pronájmu za 40 000 dolarů měsíčně.   Poté, co pohádkovou vilu za 3,7 milionu dolarů
Chaloupková: Zklamání přišlo rychle
nasehvezdy.cz
Chaloupková: Zklamání přišlo rychle
Tak tohle nikdo nečekal. Půvabná herečka Vanda Chaloupková (35) ze seriálu ZOO Nové začátky nedávno našla štěstí u zpěváka Vojtěcha Drahokoupila (30). A byla to taková láska, že se prý během chvíl
Hýčkejte pokožku smetanou i medem
nejsemsama.cz
Hýčkejte pokožku smetanou i medem
Tyhle dobrůtky potěší každého labužníka, a navíc jsou bohaté na prospěšné látky, takže pomohou i ke kráse vaší pleti. Při pravidelné aplikaci dokážou skoro zázraky. Dělají se vám občas na obličeji nelichotivé skvrnky? Máte ruce jako struhadlo a pořád suchou kůži na těle? Nebojte se, vše se dá dát do pořádku. Máme pro vás přírodní a osvědčené rady,
Žoldnéři za třicetileté války: Nejtěžší život měli mušketýři
epochalnisvet.cz
Žoldnéři za třicetileté války: Nejtěžší život měli mušketýři
„Tak dlouho jsme se píkami přeli, než se Bohu zlíbilo dát nám vítězství,“ líčí bitvu u Breitenfeldu 17. září 1631 John Forbes, jeden ze Skotů bojujících ve švédských službách. Zřejmě patřil k oddílům pikenýrů, nedílné součásti žoldnéřského vojska ve třicetileté válce…   Pikenýři společně s mušketýry tvoří páteř pěchoty za třicetileté války. Jejich hlavní zbraní
Nová Myslivna: Bydlete v přírodě. V luxusu. Nad Brnem. A přitom v Brně
iluxus.cz
Nová Myslivna: Bydlete v přírodě. V luxusu. Nad Brnem. A přitom v Brně
Nová Myslivna. To je jméno nového bytového domu, který roste nad Brnem. Slovní hříčka v titulku přitom není náhodou. Jedinečný komplex uprostřed lesů totiž nabízí absolutní soukromí, luxusní standardy
Paštika z krůtích jater
tisicereceptu.cz
Paštika z krůtích jater
Paštiky zažívají renesanci. Vedle kuřecích a kachních jater můžete tuto pochoutku vyrobit i z jater krůtích. Třeba podle tohoto receptu. Ingredience 100 g másla 1 cibule 2 stroužky česneku 50
Čárový kód se zrodil na pláži. Muž kreslil do písku a netušil, že změní nakupování
epochaplus.cz
Čárový kód se zrodil na pláži. Muž kreslil do písku a netušil, že změní nakupování
Dnes ho najdeme prakticky všude. Na jogurtu, lahvi vína, knize, ponožkách i balíčku žvýkaček. Stačí pípnutí u pokladny a pokladní přesně ví, co kupujeme. Začátek tohoto malého černobílého zázraku je přitom překvapivě poetický: Norman Joseph Woodland sedí v roce 1949 na pláži na Floridě, přemýšlí o frontách v obchodech a prsty kreslí do písku. Inspiruje