Domů     Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
8 minut čtení

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat.

Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne.

Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního roku ve čtvrťáku strašidelně zhubla. Už je to dávno, tehdy se o mentální anorexii příliš nemluvilo a nevědělo, a tak jsem si lámala hlavu, co by za tím mohlo vězet.

Hlad tedy určitě ne, Jitčin tatínek byl náměstek ředitele a vážil asi sto kilo, maminka, mimochodem moc milá a laskavá paní, rovněž nebyla žádná muší váha. Rodině servírovala poctivou českou kuchyni, jedlo se tu pořádně, porce byly nešizené.

Moc tlustá

Nechápala jsem, jak je možné, že je Jitka skoro průhledná, donedávna vypadala normálně. Moc hezká holka to byla. Napadlo mě, že se třeba bojí maturity, a tak z toho zhubla. Ale učila se dobře, takže to nedávalo smysl.

Měly jsme ve zvyku vždycky si všechno vyříkat. A tak jí povídám: „Hele, co je? Vypadáš nemocná. Vážíš podle mě sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vojenskýma okovanýma botama.“ Vylezlo z ní, že si připadá tlustá. Nevěřila jsem svým uším.

Tehdy ještě nefrčely časopisy plné vychrtlých modelek, ty patřily do kapitalistického světa, odděleného od toho našeho železnou oponou, ale občas sem ze západního Německa něco proniklo. Napadlo mě, že se tím možná nechala inspirovat.

Vzpomněla jsem si, že jsem o poruše, kdy si dívky připadají tlusté, ač jsou ve skutečnosti až moc hubené, někde něco četla. Ptala jsem se mámy, pracovala ve veřejné knihovně a hned mi přinesla brožuru.

Vyděsila jsem se, neboť tam psali, že bez pomoci odborníků může takový případ skončit i smrtí. A Jitka vypadala fakt zoufale. I třídní profesorka se jí ptala, co ji trápí. Ona to smetla ze stolu, nic to není, jen zhubla po chřipce.

Brečela

Žádnou neprodělala. Záhy se mi v parku za školou, kam jsme chodily na cigáro, svěřila, že se její rodiče rozvádějí. Brečela: „Táta si našel nějakou takovou… o hodně mladší. U nich v podniku. Štíhlou blondýnu.

Máma se zhroutila.“ A tak se o ni nikdo nestaral a žádný z jejích nejbližších si nevšiml, že beze slov volá o pomoc. Neměla nikoho. Jen mě. V hlavě mi šrotovalo, že musím vymyslet plán, bezvadný a neprůstřelný. No tak jsem ho vymyslela.

Nebyla jsem typ, který se kamarádí s kluky. Byla jsem spíš nesmělá. Dalo mi tedy práci sebrat veškerou kuráž a promluvit si s naším nejhezčím spolužákem, který se jmenoval Michal a říkalo se mu Miky. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila:

„Koukni, Miky, ona tě Jituš tajně miluje, ale v jednom kuse naříká, že u tebe nemá šanci, protože je moc tlustá.“ Zalapal po dechu: „Co blbneš? Zbláznila ses, obě jste se zbláznily? Vždyť je jako sirka. Mně se tyhle tuberačky nelíbí.

Mám rád holky krev a mlíko,“ zajíkl se a tišeji dodal, „takový, jako jsi ty. Šťabajzny.“ V duchu jsem zajásala. Plán dostával pevnější obrysy. Povídám: „Mám o ni strach.

A od tebe si dá říct, běž za ní a pověz jí, ať přestane trojčit a začne normálně jíst.“ Cukal se, proč by měl nějakou praštěnou spolužačku přemlouvat, ať baští, vůbec to nechápal. Tak jsem slíbila odměnu:

„Když zařídíš, že přibere deset kilo, budu s tebou chodit.“ Vyvalil oči. Mlčky přikývl a šel na věc. On to dokázal! Chodil za Jitkou jako pes, jako pes hlídací, a hlídal, aby jedla.

Spadl strop

Dohlížel, aby nevyhazovala svačiny do koše, v jídelně kontroloval, aby se v pokrmech nenimrala a aby dojídala. Byl natolik iniciativní, že jí někdy i sám koupil pytlík bonbonů nebo čokoládu, nosil dokonce žloutkové věnečky z cukrárny.

To už mi začalo připadat přemrštěné. V jídelně spolu sedávali, dokud je kuchařky nevyhodily, ponořeni do dlouhých rozhovorů. Jitka přibrala požadovaných deset kilogramů a z vychrtlé chudinky se obratem proměnila v krásnou holku.

Stalo se přesně to, co jsem si přála. Zachránila jsem nejlepší kamarádku před zničujícími vnitřními démony. Proč jsem necítila radost? Proč jsem se místo spánku převalovala na posteli, usínala až k ránu a budila se s pocitem, že na mě spadl strop?

Zachránila jsem nejlepší kamarádce zdraví, možná i život. Měla jsem být na sebe právem pyšná. Ve skutečnosti mi bylo tak mizerně, jako snad ještě nikdy v životě. Jitka se vznášela na obláčku z cukrové vaty, k zbláznění zamilovaná do Mikyho.

„Tý jo!“ řekla mi v parku okouzleně a vyfoukla dým z cigarety někam až ke korunám vysokých kaštanů, „myslela jsem si, že by si takovej kluk o mě neopřel ani kolo. Nejhezčí spolužák! A teď… Představ si. Vyznal mi lásku.“

Hluboké zoufalství

Jako bych dostala ránu pěstí. Já jsem se totiž do Mikyho zamilovala taky. Zjistila jsem, že není tak nafoukaný a odměřený, jak jsem si dřív myslela, zkrátka že je to vlastně fajn kluk a je s ním neskutečná legrace.

Myslela jsem, že platí naše domluva – až Jituš přibere deset kilo, začneme spolu chodit. No asi to byla dětinská domluva. Připomněla jsem mu ji. Topil se v rozpacích a jen bezmocně vrtěl hlavou.

Zkrátka začal chodit s ní, s tou vyléčenou anorektičkou, ne se mnou. Páreček k pohledání. Propadla jsem hlubokému zoufalství. Ztrácela jsem je oba. Nejlepší kamarádku i kluka, do kterého jsem se k smrti zamilovala. Neumím popsat, jak mi bylo.

Ale protože naděje umírá poslední, upínala jsem se k myšlence, že třeba ještě není všechno ztraceno. Co když se rozejdou? Takových bylo, co se milovali a zanedlouho po sobě házeli talíře. Ale kdepak. Jitka a Miky se nerozešli.

Krátce po maturitě jsem našla ve schránce svatební oznámení a ještě ke všemu i pozvání ke svatebnímu stolu. Nešlo se z toho vykroutit. Ano, šla jsem jim na svatbu. Jakživa na to nezapomenu. Ona v bílém, s kyticí růžových růží, on ukázkový fešák.

Všichni jen vzdychali, jak to těm dvěma sluší. Rvalo mi to srdce. Hráli Svatební pochod, nevěstu vedl tatínek, předával ji ženichovi, který vypadal v tmavém obleku jako herec z amerického filmu, a mně tekly z očí potoky slz a nedaly se zastavit.

Díky tvé oběti…

„Teda Romano, tebe to ale dojalo,“ povídá s údivem jedna spolužačka. Brečela jsem ze všech nejvíc. Když jsem gratulovala Mikymu, málem jsem se sesunula k zemi, musel mě zachytit. Vypadal vylekaně, poznala jsem mu na očích, že to asi uhodl.

Že nejspíš pochopil, že to není žádné banální dojetí, ale bezedné zoufalství. Pak už nebylo v mých silách účastnit se dalšího dějství antické tragédie. Posezení u svatebního stolu nepřicházelo v úvahu. Vyběhla jsem z obřadní síně a utíkala, nevím kam.

Vzpamatovala jsem se u řeky, celá pomačkaná, s nohama bolavýma od lodiček na podpatcích. Byl konec. Všechno jsem prohrála. Nevídala jsem je, ale vím, že byli šťastná rodinka. Narodily se jim dvě holčičky.

Jit­ka se snažila o kontakt, posílala mi fotky dětí, občas zatelefonovala. Na třídní srazy jsem nechodila, až na ten po patnácti letech jsem se dovlekla skoro proti své vůli, rozvedená, zahořklá, poničená mizerným manželstvím a zpackaným životem.

Zato oni byli pořád jako dvě hrdličky a nechávali kolovat fotografie krásných dcer. To mě zvedlo ze židle, taky už jsem měla v sobě pár panáků, a tak jim povídám, a docela ostře: „Hele, a víte o tom, že jste tak šťastní vlastně kvůli mně?

A já přitom šťastná nejsem. Ani za mák.“ Zesmutněli a zrozpačitěli. Miky sklopil oči. Pak z něj vylezlo: „Mně je jasný, že jsi musela trpět. Taky si toho moc vážím. Vlastně ses obětovala. Pomohla jsi kamarádce, aby se uzdravila. Čekala jsi vděk.

Místo toho jsi zůstala sama. Moc mě to mrzí.“ Jitka se rozplakala. „My si toho opravdu vážíme, Romano,“ ujistila mě. Padli jsme si do náruče, všichni tři.

Romana (59), Kroměřížsko

Související články
5 minut čtení
Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi sílu vydržet. Protože kam jinam bych šla? Bylo by to hezké žití, kdyby tu nebyli oni. Sousedé, kteří s
3 minuty čtení
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Jenže už nevím, jak dál. Ztrácím sebe a můj svět, který už nikdy nebude stejný. Zpočátku to vypadalo banálně. Pobolívání kloubů, vyčerpání, pocit chladu, který se mi zarýval hluboko do těla a nešel zahnat pohybem. Myslela jsem si, že se rozhýbu, že to přejde, ale nepřešlo. Všechno se to rozvíjelo pomalu, nenápadně, jako by se mé tělo
3 minuty čtení
Manžela už nemám, děti jsem neměla. Myslela jsem, že ta, kterou jsem znala od školy, mne nezradí. Ale vrazila mi dýku do zad. Považovala jsem ji za sestru, přesto mě dokázala tak hluboce zranit. Je něco takového možné? Ano, bohužel, a mně se to stalo. Helena a já jsme byly kamarádky od základy, znaly jsme se půl století. Sdílely jsme radosti, starosti, všechny malé okamžiky života. Věřila jsem
8 minut čtení
Někdy už jsem přestávala věřit, že prožiji něco hezkého, že zase pocítím radost či spokojenost. Ale ono to pak najednou přišlo. V manželství jsem nebyla šťastná. Brali jsme se mladí a snad i z lásky, ale vlastně si na lásku mezi námi dvěma už ani nevzpomínám, protože se záhy rozplynula jako dým. Manžel trávil čas po hospodách anebo s milenkami a já doma, to znamená v suterénním bytě připomínají
5 minut čtení
Kdysi jsem kamarádce řekla, že můj život je fádní. Jak moc bych si přála vzít ta slova zpátky. Jenže to už nešlo. Ta bolest se nedá popsat. I když rozumově chápete, jak obrovská tragédie to je, skutečný rozměr pochopíte až ve chvíli, kdy vás to potká. Já to bohužel vím. Přišla jsem o dítě. Nic nepomáhá. Snažíte se fungovat kvůli rodině, ale pak vás přemůže pláč, prázdno, neustálé otázky, proč p
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hokejová hraběnka pobláznila Telč
historyplus.cz
Hokejová hraběnka pobláznila Telč
Nazout brusle, popadnout hokejku a honem na led. Na Ulickém rybníku v Telči je rušno. Hokejisté v teplých svetrech s pětilistou růží na hrudi se musejí před utkáním ještě rozbruslit. Uprostřed jejich chumlu se rozjíždí tmavovlasá usměvavá slečna. Jediná mezi houfem chlapů…   Novému sportu, který v českých zemích získává stále větší popularitu, propadne i
Jižní Tyrolsko: Nejlepší lék na přeplněné Alpy
21stoleti.cz
Jižní Tyrolsko: Nejlepší lék na přeplněné Alpy
Tady byste pastu mohli jíst celý den. Maso má rodokmen od Luigiho z vedlejšího kopce. A každé desáté jablko prý pochází z Jižního Tyrolska, a když mi Francesca jedno dává, chutná jako božská mana. A p
Švestková pomazánka na chléb
tisicereceptu.cz
Švestková pomazánka na chléb
Výtečná rychlá švestková pomazánka potěší malé i velké. Navíc má velmi univerzální využití. Ingredience 1,5 kg hodně zralých švestek 250 g cukru krupice 250 g třtinového cukru 1 sáček vanilko
Sousedka si mě vybrala jako terč
skutecnepribehy.cz
Sousedka si mě vybrala jako terč
Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi
Umění porcování: Tuňák jako gastronomická show v Panské zahradě
iluxus.cz
Umění porcování: Tuňák jako gastronomická show v Panské zahradě
Gastronomie může být zážitkem, který se neodehrává jen na talíři. V Panské Zahradě v Dobřichovicích se o tom hosté přesvědčí během jedinečného večera věnovaného porcování celého tuňáka. Tato kuliná
Tělo zemře, zuby zůstávají: Co nám mohou prozradit!
epochalnisvet.cz
Tělo zemře, zuby zůstávají: Co nám mohou prozradit!
Po mnoha tvorech, kteří běhali po Zemi před miliony lety, nám zbyl jediný důkaz. Zub! Zuby jsou také často to nejzachovalejší, co najdeme v lidských hrobech z pravěku či starověku. Proč to tak je? A jak toho využít?   Na první pohled se může zdát, že zuby vůbec odolné nejsou. Stačí chvíli nedodržovat základní návyky…
Výstava Faustův labyrint –  Faust, Goethe a … Aš
epochanacestach.cz
Výstava Faustův labyrint – Faust, Goethe a … Aš
Základem výstavy jsou výtvarná díla malíře Vladimíra Kiseljova, který se ve své tvorbě také dlouhodobě zaměřuje na velké postavy dějin. K objektům jeho zájmu patří i Johann Wolfgang Goethe (1749-1832). Jak známo J. W. Goethe Aš několikrát při svých lázeňských cestách navštívil a zmiňuje se o ní i ve svých denících a osobních dopisech. Protějškem
Karel I. Stuart: Smrt v režii vlastních poddaných
epochaplus.cz
Karel I. Stuart: Smrt v režii vlastních poddaných
Král přichází s hlavou hrdě vztyčenou. Kat se ukloní, když mu vtiskne do dlaně zlatou minci. „Aby to bylo rychle.“ O pár minut později sekera dopadne a korunovaná hlava padá k zemi. Tak dlouho se anglický král Karel I. Stuart (1600–1649) hádá s vlastním parlamentem až vyvolá občanskou válku a dotáhne to na prvního evropského panovníka, kterého
Sytý italský salát s vejci a salámem
nejsemsama.cz
Sytý italský salát s vejci a salámem
Že by po tomto salátu měl ještě někdo hlad, to opravdu nehrozí ani u hodně velkých jedlíků. Ingredience: ● 2 hrsti na kousky natrhané červené čekanky ● 2 hrsti ledového salátu ● 2 hrsti polníčku ● 150 g kvalitního italského salámu nebo středně suché klobásky ● 150 g mozzarellových třešinek ● 3 vejce ● 1 menší ciabatta ● olej ● 1 lžíce kaparů ● 5 lžic panenského olivového
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Proč už žádnému muži Kusnjerová nevěří?
nasehvezdy.cz
Proč už žádnému muži Kusnjerová nevěří?
V dětství si Hana Kusnjerová (41) prošla tvrdou výchovou, která ji poznamenala. Zlomí herečka rodinné prokletí? Herečka ze seriálu Polabí Hana Kusnjerová (41) sice pracovně září a nabídky se jí jen
Podivná světla nad Šumavou. Pozorovali je lidé po staletí
enigmaplus.cz
Podivná světla nad Šumavou. Pozorovali je lidé po staletí
Bludičky? Přírodní jev? Něco víc? V mlhavých nocích nad rašeliništi a lučinami Šumavy se od nepaměti objevují světélka, která místní i poutníci popisují jako záhadné tančící plamínky. Už v 19. stol