Domů     Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
8 minut čtení

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat.

Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne.

Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního roku ve čtvrťáku strašidelně zhubla. Už je to dávno, tehdy se o mentální anorexii příliš nemluvilo a nevědělo, a tak jsem si lámala hlavu, co by za tím mohlo vězet.

Hlad tedy určitě ne, Jitčin tatínek byl náměstek ředitele a vážil asi sto kilo, maminka, mimochodem moc milá a laskavá paní, rovněž nebyla žádná muší váha. Rodině servírovala poctivou českou kuchyni, jedlo se tu pořádně, porce byly nešizené.

Moc tlustá

Nechápala jsem, jak je možné, že je Jitka skoro průhledná, donedávna vypadala normálně. Moc hezká holka to byla. Napadlo mě, že se třeba bojí maturity, a tak z toho zhubla. Ale učila se dobře, takže to nedávalo smysl.

Měly jsme ve zvyku vždycky si všechno vyříkat. A tak jí povídám: „Hele, co je? Vypadáš nemocná. Vážíš podle mě sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vojenskýma okovanýma botama.“ Vylezlo z ní, že si připadá tlustá. Nevěřila jsem svým uším.

Tehdy ještě nefrčely časopisy plné vychrtlých modelek, ty patřily do kapitalistického světa, odděleného od toho našeho železnou oponou, ale občas sem ze západního Německa něco proniklo. Napadlo mě, že se tím možná nechala inspirovat.

Vzpomněla jsem si, že jsem o poruše, kdy si dívky připadají tlusté, ač jsou ve skutečnosti až moc hubené, někde něco četla. Ptala jsem se mámy, pracovala ve veřejné knihovně a hned mi přinesla brožuru.

Vyděsila jsem se, neboť tam psali, že bez pomoci odborníků může takový případ skončit i smrtí. A Jitka vypadala fakt zoufale. I třídní profesorka se jí ptala, co ji trápí. Ona to smetla ze stolu, nic to není, jen zhubla po chřipce.

Brečela

Žádnou neprodělala. Záhy se mi v parku za školou, kam jsme chodily na cigáro, svěřila, že se její rodiče rozvádějí. Brečela: „Táta si našel nějakou takovou… o hodně mladší. U nich v podniku. Štíhlou blondýnu.

Máma se zhroutila.“ A tak se o ni nikdo nestaral a žádný z jejích nejbližších si nevšiml, že beze slov volá o pomoc. Neměla nikoho. Jen mě. V hlavě mi šrotovalo, že musím vymyslet plán, bezvadný a neprůstřelný. No tak jsem ho vymyslela.

Nebyla jsem typ, který se kamarádí s kluky. Byla jsem spíš nesmělá. Dalo mi tedy práci sebrat veškerou kuráž a promluvit si s naším nejhezčím spolužákem, který se jmenoval Michal a říkalo se mu Miky. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila:

„Koukni, Miky, ona tě Jituš tajně miluje, ale v jednom kuse naříká, že u tebe nemá šanci, protože je moc tlustá.“ Zalapal po dechu: „Co blbneš? Zbláznila ses, obě jste se zbláznily? Vždyť je jako sirka. Mně se tyhle tuberačky nelíbí.

Mám rád holky krev a mlíko,“ zajíkl se a tišeji dodal, „takový, jako jsi ty. Šťabajzny.“ V duchu jsem zajásala. Plán dostával pevnější obrysy. Povídám: „Mám o ni strach.

A od tebe si dá říct, běž za ní a pověz jí, ať přestane trojčit a začne normálně jíst.“ Cukal se, proč by měl nějakou praštěnou spolužačku přemlouvat, ať baští, vůbec to nechápal. Tak jsem slíbila odměnu:

„Když zařídíš, že přibere deset kilo, budu s tebou chodit.“ Vyvalil oči. Mlčky přikývl a šel na věc. On to dokázal! Chodil za Jitkou jako pes, jako pes hlídací, a hlídal, aby jedla.

Spadl strop

Dohlížel, aby nevyhazovala svačiny do koše, v jídelně kontroloval, aby se v pokrmech nenimrala a aby dojídala. Byl natolik iniciativní, že jí někdy i sám koupil pytlík bonbonů nebo čokoládu, nosil dokonce žloutkové věnečky z cukrárny.

To už mi začalo připadat přemrštěné. V jídelně spolu sedávali, dokud je kuchařky nevyhodily, ponořeni do dlouhých rozhovorů. Jitka přibrala požadovaných deset kilogramů a z vychrtlé chudinky se obratem proměnila v krásnou holku.

Stalo se přesně to, co jsem si přála. Zachránila jsem nejlepší kamarádku před zničujícími vnitřními démony. Proč jsem necítila radost? Proč jsem se místo spánku převalovala na posteli, usínala až k ránu a budila se s pocitem, že na mě spadl strop?

Zachránila jsem nejlepší kamarádce zdraví, možná i život. Měla jsem být na sebe právem pyšná. Ve skutečnosti mi bylo tak mizerně, jako snad ještě nikdy v životě. Jitka se vznášela na obláčku z cukrové vaty, k zbláznění zamilovaná do Mikyho.

„Tý jo!“ řekla mi v parku okouzleně a vyfoukla dým z cigarety někam až ke korunám vysokých kaštanů, „myslela jsem si, že by si takovej kluk o mě neopřel ani kolo. Nejhezčí spolužák! A teď… Představ si. Vyznal mi lásku.“

Hluboké zoufalství

Jako bych dostala ránu pěstí. Já jsem se totiž do Mikyho zamilovala taky. Zjistila jsem, že není tak nafoukaný a odměřený, jak jsem si dřív myslela, zkrátka že je to vlastně fajn kluk a je s ním neskutečná legrace.

Myslela jsem, že platí naše domluva – až Jituš přibere deset kilo, začneme spolu chodit. No asi to byla dětinská domluva. Připomněla jsem mu ji. Topil se v rozpacích a jen bezmocně vrtěl hlavou.

Zkrátka začal chodit s ní, s tou vyléčenou anorektičkou, ne se mnou. Páreček k pohledání. Propadla jsem hlubokému zoufalství. Ztrácela jsem je oba. Nejlepší kamarádku i kluka, do kterého jsem se k smrti zamilovala. Neumím popsat, jak mi bylo.

Ale protože naděje umírá poslední, upínala jsem se k myšlence, že třeba ještě není všechno ztraceno. Co když se rozejdou? Takových bylo, co se milovali a zanedlouho po sobě házeli talíře. Ale kdepak. Jitka a Miky se nerozešli.

Krátce po maturitě jsem našla ve schránce svatební oznámení a ještě ke všemu i pozvání ke svatebnímu stolu. Nešlo se z toho vykroutit. Ano, šla jsem jim na svatbu. Jakživa na to nezapomenu. Ona v bílém, s kyticí růžových růží, on ukázkový fešák.

Všichni jen vzdychali, jak to těm dvěma sluší. Rvalo mi to srdce. Hráli Svatební pochod, nevěstu vedl tatínek, předával ji ženichovi, který vypadal v tmavém obleku jako herec z amerického filmu, a mně tekly z očí potoky slz a nedaly se zastavit.

Díky tvé oběti…

„Teda Romano, tebe to ale dojalo,“ povídá s údivem jedna spolužačka. Brečela jsem ze všech nejvíc. Když jsem gratulovala Mikymu, málem jsem se sesunula k zemi, musel mě zachytit. Vypadal vylekaně, poznala jsem mu na očích, že to asi uhodl.

Že nejspíš pochopil, že to není žádné banální dojetí, ale bezedné zoufalství. Pak už nebylo v mých silách účastnit se dalšího dějství antické tragédie. Posezení u svatebního stolu nepřicházelo v úvahu. Vyběhla jsem z obřadní síně a utíkala, nevím kam.

Vzpamatovala jsem se u řeky, celá pomačkaná, s nohama bolavýma od lodiček na podpatcích. Byl konec. Všechno jsem prohrála. Nevídala jsem je, ale vím, že byli šťastná rodinka. Narodily se jim dvě holčičky.

Jit­ka se snažila o kontakt, posílala mi fotky dětí, občas zatelefonovala. Na třídní srazy jsem nechodila, až na ten po patnácti letech jsem se dovlekla skoro proti své vůli, rozvedená, zahořklá, poničená mizerným manželstvím a zpackaným životem.

Zato oni byli pořád jako dvě hrdličky a nechávali kolovat fotografie krásných dcer. To mě zvedlo ze židle, taky už jsem měla v sobě pár panáků, a tak jim povídám, a docela ostře: „Hele, a víte o tom, že jste tak šťastní vlastně kvůli mně?

A já přitom šťastná nejsem. Ani za mák.“ Zesmutněli a zrozpačitěli. Miky sklopil oči. Pak z něj vylezlo: „Mně je jasný, že jsi musela trpět. Taky si toho moc vážím. Vlastně ses obětovala. Pomohla jsi kamarádce, aby se uzdravila. Čekala jsi vděk.

Místo toho jsi zůstala sama. Moc mě to mrzí.“ Jitka se rozplakala. „My si toho opravdu vážíme, Romano,“ ujistila mě. Padli jsme si do náruče, všichni tři.

Romana (59), Kroměřížsko

Související články
3 minuty čtení
Prožili jsme spolu celý život, vadilo mi na něm všechno. Teď jsem pět let sama, a můj Standa mi najednou chybí. Na hřbitov chodím denně. Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě musím dokázat. Na rozdíl od jiných žen jsem netoužila příliš po rodině a dětech. Standu jsem vlastně nikdy nemilovala. Byl to skvělý kamarád – a tak trochu můj sluha, který dělal, co mi na očích viděl. A j
2 minuty čtení
Matka pro své dítě udělá mnoho. Svého syna jsem stále omlouvala, i když mi třeba bral peníze. Nakonec mě ale začal i bít. Naštěstí zasáhl soused. Už na základní škole začaly s Honzou potíže. Pral se, často ubližoval hlavně mladším a slabším dětem. Doufala jsem, že se to časem změní. Snila jsem o tom, jaký to bude jednou sportovec, inženýr nebo umělec. Trpělivě jsem ho hlásila do různých kroužků
3 minuty čtení
Měla neuctivou přezdívku, sama si ji vykoledovala, chovala se nepřátelsky. Ve skutečnosti však nebyla zlá, jen osamělá a nešťastná. Celá vesnice jí přezdívala Štěkna. Bydlela úplně na konci vsi, vlastně vedle nás, jen s malým odstupem. Všichni se jí báli jako moru, byla věčně zamračená, pro ostré slovo nešla daleko, nasupená, jedovatá. Máma říkala, že je to prostě nešťastná ženská, které se nes
3 minuty čtení
Maminčino telefonní číslo jsem měla v mobilu šest let po její smrti. Věděla jsem, že už nikdy nezazvoní. Přesto jsem ho nedokázala vymazat. Kdykoli jsem procházela kontakty a narazila na její jméno, na chvíli jsem se zastavila. Bylo to hloupé, možná trochu dětinské, ale připadalo mi, že kdybych číslo smazala, udělala bych její odchod skutečnější. Maminka mi volávala skoro každý den. Někdy je
3 minuty čtení
Dlouho jsem si myslela, že člověk pozná, kdy je třeba pozdě něco změnit. Dnes vím, že to není pravda. Já to nestihla a přišla jsem o nohu. Seděla jsem na kraji postele a dívala se na prázdné místo pod kolenem. Ještě před několika týdny jsem měla obě nohy. Teď jsem se musela učit úplně obyčejné věci znovu. Jak se postavit, jak se přesunout na vozík nebo jak se osprchovat. A jak si připravit jídl
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Proč jsem se rozhodla změnit závěť?
skutecnepribehy.cz
Proč jsem se rozhodla změnit závěť?
Celý život jsem byla přesvědčená, že mé jediné dítě podědí jednou všechno, co mám. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. Už mi táhlo na pětasedmdesát, když jsem si začala říkat, že to se mnou jde rychle z kopce. Udržovala jsem se do té doby v dobré kondici, protože jsem žila celý život na vesnici v domku
Pomůže při rehabilitaci kolene: Vědci z Plzně a Deggendorfu vyvinuli nové zařízení
21stoleti.cz
Pomůže při rehabilitaci kolene: Vědci z Plzně a Deggendorfu vyvinuli nové zařízení
Řada lidí může z vlastní zkušenosti potvrdit, že koleno dokáže člověka pořádně potrápit. Jde o velmi namáhaný a zároveň klíčový kloub našeho těla. Prostředek ke zlepšení procesu rehabilitace po operac
Osamělá a zdrcená Macková kvůli veselce bývalého?
nasehvezdy.cz
Osamělá a zdrcená Macková kvůli veselce bývalého?
Neveselé období má prožívat herečka dobře známá ze seriálu Ulice Veronika Čermák Macková (32). Zatímco její fanoušci s nedočkavostí vyhlíží, jakého představí světu fešáka, místo Amorových šípů Mackov
Útočiště na skále: Jak Garibaldiho slib zachránil San Marino
epochaplus.cz
Útočiště na skále: Jak Garibaldiho slib zachránil San Marino
V červenci roku 1849 se odehrálo něco zdánlivě epizodního, co ale zanechalo trvalý otisk na mapě Evropy. Italský revolucionář Giuseppe Garibaldi stanul před branami republiky San Marino. Nebyl zde však v pozici dobyvatele, ale prosebníka. V patách mu byla papežská a rakouská vojska. Prosil o azyl. Byl mu poskytnutý a Garibaldi nezapomněl.   Útěk Garibaldiho
Textury a dekory pro stěny
rezidenceonline.cz
Textury a dekory pro stěny
Tapeta jako výrazové gesto definuje atmosféru místnosti. Vzor, textura, barevnost, to vše vytváří vizuální rytmus, který ovlivňuje vnímání prostoru. Nálada interiéru tak může být ve výsledku klidná i bouřlivá, ale vždy by měla být promyšlená. Dobře zvolená tapeta dokáže proměnit prostor bez nutnosti stavebních zásahů. Je to nástroj, který pracuje s emocí, rytmem i světlem,
Tradiční krkonošské kyselo
tisicereceptu.cz
Tradiční krkonošské kyselo
Přijde chuti jak v zimě, tak i v parném létě. Horská klasika totiž hřeje v břiše, ale i u srdce. Suroviny 120 g chlebového kvásku 40 g másla nebo sádla hrst sušených hub (nejlepší je směs) 30
Malý zázrak ve vaší kabelce
nejsemsama.cz
Malý zázrak ve vaší kabelce
Chlorella je jako spolehlivá kamarádka, která toho moc nenamluví, ale když ji pustíte do svého života, dodá vám lehkost a energii. Možná jste o ní slyšela. Možná vám ji doporučila kamarádka, která „na ni nedá dopustit“. A možná jste ji už někdy držela v ruce, ale neodvážila se ji vyzkoušet. Chlorella, malá zelená řasa, která
Černé helikoptéry všude kolem nás: Jaký je jejich účel?
enigmaplus.cz
Černé helikoptéry všude kolem nás: Jaký je jejich účel?
V poslední době se čím dál více mluví o existenci tajemných černých helikoptér, které prý křižují oblohu v různých koutech světa. Podle konspiračních teoretiků je pilotují muži v černém, kteří pracují
STRÁŽNICKÝ PODZIM NA DĚDINĚ
epochanacestach.cz
STRÁŽNICKÝ PODZIM NA DĚDINĚ
Tuto neděli se uskuteční „Podzim na dědině“. Od 9 do 17 hodin ve Skanzenu Strážnice. V programu se návštěvníci seznámí s tradičními způsoby hospodaření a životem na moravské vesnici přelomu 19. a 20. století. Nebudou chybět tradiční podzimní práce, orba koňským potahem, malý řemeslný jarmark, vinný šenk s burčákem i odrůdovými víny, ukázky přípravy tradičních
Skandální Poslední večeře: Malíře vyslýchala inkvizice
epochalnisvet.cz
Skandální Poslední večeře: Malíře vyslýchala inkvizice
Předvolali ho před inkviziční tribunál. Je to kvůli jeho dílu Poslední večeře Páně. Inkvizitoři mají pocit, že se malíř Paolo Veronese zbláznil. Jedno z nejposvátnějších témat křesťanství ztvárnil na obřím obrazu jako „žranici“ v benátském šlechtickém paláci!   Pět a půl metru vysoký a téměř třináct metrů dlouhý obraz italský malíř Paolo Veronese (1528–1588) vytvořil
Rare Millésime patří mezi nejlepší šampaňská vína svého ročníku
iluxus.cz
Rare Millésime patří mezi nejlepší šampaňská vína svého ročníku
Šampaňské Rare Millésime 2012 získalo od renomovaného kritika vín Jamese Sucklinga nejvyšší možné hodnocení 100 bodů v prestižním Champagne Report 2026. Suckling ho označil za jedno z nejlepších šampa
Postavil Ferdinand II. barevné hnízdečko lásky?
historyplus.cz
Postavil Ferdinand II. barevné hnízdečko lásky?
Portugalská královna oněmí úžasem. Má pocit, že se ocitla v pohádce! Takový dárek od svého manžela nečekala. Kouzelná stavba posazená na skále v sobě ukrývá celou historii Portugalska. A ta jeho fasáda! Její jasné barvy září na míle široko daleko!   Lisabon 26. ledna 1835 ovládne svatební veselí. Portugalská královna Marie II. (1819–1853) se provdala za prince