Domů     Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
8 minut čtení

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat.

Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne.

Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního roku ve čtvrťáku strašidelně zhubla. Už je to dávno, tehdy se o mentální anorexii příliš nemluvilo a nevědělo, a tak jsem si lámala hlavu, co by za tím mohlo vězet.

Hlad tedy určitě ne, Jitčin tatínek byl náměstek ředitele a vážil asi sto kilo, maminka, mimochodem moc milá a laskavá paní, rovněž nebyla žádná muší váha. Rodině servírovala poctivou českou kuchyni, jedlo se tu pořádně, porce byly nešizené.

Moc tlustá

Nechápala jsem, jak je možné, že je Jitka skoro průhledná, donedávna vypadala normálně. Moc hezká holka to byla. Napadlo mě, že se třeba bojí maturity, a tak z toho zhubla. Ale učila se dobře, takže to nedávalo smysl.

Měly jsme ve zvyku vždycky si všechno vyříkat. A tak jí povídám: „Hele, co je? Vypadáš nemocná. Vážíš podle mě sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vojenskýma okovanýma botama.“ Vylezlo z ní, že si připadá tlustá. Nevěřila jsem svým uším.

Tehdy ještě nefrčely časopisy plné vychrtlých modelek, ty patřily do kapitalistického světa, odděleného od toho našeho železnou oponou, ale občas sem ze západního Německa něco proniklo. Napadlo mě, že se tím možná nechala inspirovat.

Vzpomněla jsem si, že jsem o poruše, kdy si dívky připadají tlusté, ač jsou ve skutečnosti až moc hubené, někde něco četla. Ptala jsem se mámy, pracovala ve veřejné knihovně a hned mi přinesla brožuru.

Vyděsila jsem se, neboť tam psali, že bez pomoci odborníků může takový případ skončit i smrtí. A Jitka vypadala fakt zoufale. I třídní profesorka se jí ptala, co ji trápí. Ona to smetla ze stolu, nic to není, jen zhubla po chřipce.

Brečela

Žádnou neprodělala. Záhy se mi v parku za školou, kam jsme chodily na cigáro, svěřila, že se její rodiče rozvádějí. Brečela: „Táta si našel nějakou takovou… o hodně mladší. U nich v podniku. Štíhlou blondýnu.

Máma se zhroutila.“ A tak se o ni nikdo nestaral a žádný z jejích nejbližších si nevšiml, že beze slov volá o pomoc. Neměla nikoho. Jen mě. V hlavě mi šrotovalo, že musím vymyslet plán, bezvadný a neprůstřelný. No tak jsem ho vymyslela.

Nebyla jsem typ, který se kamarádí s kluky. Byla jsem spíš nesmělá. Dalo mi tedy práci sebrat veškerou kuráž a promluvit si s naším nejhezčím spolužákem, který se jmenoval Michal a říkalo se mu Miky. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila:

„Koukni, Miky, ona tě Jituš tajně miluje, ale v jednom kuse naříká, že u tebe nemá šanci, protože je moc tlustá.“ Zalapal po dechu: „Co blbneš? Zbláznila ses, obě jste se zbláznily? Vždyť je jako sirka. Mně se tyhle tuberačky nelíbí.

Mám rád holky krev a mlíko,“ zajíkl se a tišeji dodal, „takový, jako jsi ty. Šťabajzny.“ V duchu jsem zajásala. Plán dostával pevnější obrysy. Povídám: „Mám o ni strach.

A od tebe si dá říct, běž za ní a pověz jí, ať přestane trojčit a začne normálně jíst.“ Cukal se, proč by měl nějakou praštěnou spolužačku přemlouvat, ať baští, vůbec to nechápal. Tak jsem slíbila odměnu:

„Když zařídíš, že přibere deset kilo, budu s tebou chodit.“ Vyvalil oči. Mlčky přikývl a šel na věc. On to dokázal! Chodil za Jitkou jako pes, jako pes hlídací, a hlídal, aby jedla.

Spadl strop

Dohlížel, aby nevyhazovala svačiny do koše, v jídelně kontroloval, aby se v pokrmech nenimrala a aby dojídala. Byl natolik iniciativní, že jí někdy i sám koupil pytlík bonbonů nebo čokoládu, nosil dokonce žloutkové věnečky z cukrárny.

To už mi začalo připadat přemrštěné. V jídelně spolu sedávali, dokud je kuchařky nevyhodily, ponořeni do dlouhých rozhovorů. Jitka přibrala požadovaných deset kilogramů a z vychrtlé chudinky se obratem proměnila v krásnou holku.

Stalo se přesně to, co jsem si přála. Zachránila jsem nejlepší kamarádku před zničujícími vnitřními démony. Proč jsem necítila radost? Proč jsem se místo spánku převalovala na posteli, usínala až k ránu a budila se s pocitem, že na mě spadl strop?

Zachránila jsem nejlepší kamarádce zdraví, možná i život. Měla jsem být na sebe právem pyšná. Ve skutečnosti mi bylo tak mizerně, jako snad ještě nikdy v životě. Jitka se vznášela na obláčku z cukrové vaty, k zbláznění zamilovaná do Mikyho.

„Tý jo!“ řekla mi v parku okouzleně a vyfoukla dým z cigarety někam až ke korunám vysokých kaštanů, „myslela jsem si, že by si takovej kluk o mě neopřel ani kolo. Nejhezčí spolužák! A teď… Představ si. Vyznal mi lásku.“

Hluboké zoufalství

Jako bych dostala ránu pěstí. Já jsem se totiž do Mikyho zamilovala taky. Zjistila jsem, že není tak nafoukaný a odměřený, jak jsem si dřív myslela, zkrátka že je to vlastně fajn kluk a je s ním neskutečná legrace.

Myslela jsem, že platí naše domluva – až Jituš přibere deset kilo, začneme spolu chodit. No asi to byla dětinská domluva. Připomněla jsem mu ji. Topil se v rozpacích a jen bezmocně vrtěl hlavou.

Zkrátka začal chodit s ní, s tou vyléčenou anorektičkou, ne se mnou. Páreček k pohledání. Propadla jsem hlubokému zoufalství. Ztrácela jsem je oba. Nejlepší kamarádku i kluka, do kterého jsem se k smrti zamilovala. Neumím popsat, jak mi bylo.

Ale protože naděje umírá poslední, upínala jsem se k myšlence, že třeba ještě není všechno ztraceno. Co když se rozejdou? Takových bylo, co se milovali a zanedlouho po sobě házeli talíře. Ale kdepak. Jitka a Miky se nerozešli.

Krátce po maturitě jsem našla ve schránce svatební oznámení a ještě ke všemu i pozvání ke svatebnímu stolu. Nešlo se z toho vykroutit. Ano, šla jsem jim na svatbu. Jakživa na to nezapomenu. Ona v bílém, s kyticí růžových růží, on ukázkový fešák.

Všichni jen vzdychali, jak to těm dvěma sluší. Rvalo mi to srdce. Hráli Svatební pochod, nevěstu vedl tatínek, předával ji ženichovi, který vypadal v tmavém obleku jako herec z amerického filmu, a mně tekly z očí potoky slz a nedaly se zastavit.

Díky tvé oběti…

„Teda Romano, tebe to ale dojalo,“ povídá s údivem jedna spolužačka. Brečela jsem ze všech nejvíc. Když jsem gratulovala Mikymu, málem jsem se sesunula k zemi, musel mě zachytit. Vypadal vylekaně, poznala jsem mu na očích, že to asi uhodl.

Že nejspíš pochopil, že to není žádné banální dojetí, ale bezedné zoufalství. Pak už nebylo v mých silách účastnit se dalšího dějství antické tragédie. Posezení u svatebního stolu nepřicházelo v úvahu. Vyběhla jsem z obřadní síně a utíkala, nevím kam.

Vzpamatovala jsem se u řeky, celá pomačkaná, s nohama bolavýma od lodiček na podpatcích. Byl konec. Všechno jsem prohrála. Nevídala jsem je, ale vím, že byli šťastná rodinka. Narodily se jim dvě holčičky.

Jit­ka se snažila o kontakt, posílala mi fotky dětí, občas zatelefonovala. Na třídní srazy jsem nechodila, až na ten po patnácti letech jsem se dovlekla skoro proti své vůli, rozvedená, zahořklá, poničená mizerným manželstvím a zpackaným životem.

Zato oni byli pořád jako dvě hrdličky a nechávali kolovat fotografie krásných dcer. To mě zvedlo ze židle, taky už jsem měla v sobě pár panáků, a tak jim povídám, a docela ostře: „Hele, a víte o tom, že jste tak šťastní vlastně kvůli mně?

A já přitom šťastná nejsem. Ani za mák.“ Zesmutněli a zrozpačitěli. Miky sklopil oči. Pak z něj vylezlo: „Mně je jasný, že jsi musela trpět. Taky si toho moc vážím. Vlastně ses obětovala. Pomohla jsi kamarádce, aby se uzdravila. Čekala jsi vděk.

Místo toho jsi zůstala sama. Moc mě to mrzí.“ Jitka se rozplakala. „My si toho opravdu vážíme, Romano,“ ujistila mě. Padli jsme si do náruče, všichni tři.

Romana (59), Kroměřížsko

Související články
3 minuty čtení
Naposledy jsem se se zradou setkala, když už jsem si myslela, že mě život naučil všechno, co se naučit dá, ale pletla jsem se. Byla jsem přesvědčená, že lidi kolem sebe znám. Marie byla moje kamarádka od mládí, téměř duchovní sestra. Sdílely jsme vše, od radosti po smutné stránky života. Naše svatby, pohřby rodičů, výchovu dětí a vůbec všechny ty malé okamžiky života. Svěřovala jsem jí své m
5 minut čtení
Někdy si říkám, že bych o tom měla mlčet. Že po tolika letech už to nemá smysl otevírat. Ale pak přijde noc, kdy se mi o ní znovu zdá. O Ance a já se probudím s tím starým tlakem na hrudi. Ticho po ránu bývá nejhorší, v něm někdy dokonce v duchu slyším její hlas. Smála se jinak než ostatní a byla divoká i čistá zároveň. Byla jako zjevení Bylo mi devatenáct, pracovala jsem v textilce v jin
3 minuty čtení
S manželem jsme si chtěli konečně užít klidného odpočinku. Pak jsme však jednou vyrazili pryč z domova. Po návratu nás čekal bolestný šok. Nikam jsme nejezdili, jen jsme si užívali každodenní rutinu. Pak ale naše děti přišly s překvapením, koupily nám pobyt v lázních. Těšili jsme se, byla to pro nás malá změna, nová zkušenost. Ale to, co následovalo po našem návratu, se stalo zdrojem jedné z ne
3 minuty čtení
Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne ztratím ženu, která se mnou sdílela tolik let života. Jde to. I opora zmizí… Marta byla mou vrbou, prvním člověkem, kterého jsem volala, když se stalo něco dobrého i špatného. Myslela jsem si, že taková vazba vydrží všechno. Jenže stáří někdy ukazuje, že některé vztahy nejsou určené k tomu, aby obstály v každé zkoušce. Začalo to nenáp
3 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že by bylo lepší, abych se přestěhovala do domova důchodců, byl to šok. Dcera tvrdila, že chce, abych měla péči a společnost. Mně to ale znělo jako zdvořilé balení rozhodnutí, které už padlo bez mého souhlasu. Můj byt byl plný vzpomínek, drobných předmětů, které jsem sbírala celý život. Každý měl svůj příběh a já je měla opustit, jako by to byly věci bez významu. Když js
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sestra mi krade bezostyšně děti
skutecnepribehy.cz
Sestra mi krade bezostyšně děti
Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Že vlastní krev se mi postaví do cesty a bude mi chtít vzít mé děti. Dlouho jsem si nalhávala, že přeháním. Ale teď už vím, že to není domněnka. Je to zrada. Tichá, promyšlená a o to horší. Jsme každá jiná Měla jsem se sestrou vždy
Sbohem, devítkový roku!
nejsemsama.cz
Sbohem, devítkový roku!
Spočítejte si své životní číslo v devítkovém roce 2025 a pak se podívejte, co potřebujete ještě do konce roku uzavřít, abyste mohla v lednu vstoupit do nového roku s vibrací čísla 1 a s čistým štítem. Podle numerologie je rok 2025 pod vládou čísla 9. (2+0+2+5 = 9) Devítkový rok bývá jako poslední kapitola knihy, kterou jste psala devět let. Devítka symbolizuje završení
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Těžké období přineslo Bílé opět blízkost
nasehvezdy.cz
Těžké období přineslo Bílé opět blízkost
Ještě nedávno se mluvilo o tom, že zpěvačka Lucie Bílá (59) prožívá s partnerem Radkem Filipim (42) vážnou krizi. A když spolu nedorazili ani na předávání cen Český slavík, mnozí nepochybovali, že
Havlíček pokládal Brixen za hnízdo hlupáků
epochalnisvet.cz
Havlíček pokládal Brixen za hnízdo hlupáků
Je to nepříjemné probuzení. Havlíček otevře oči, ale u jeho postele nestojí ani manželka Julie, ani bratr František, nýbrž pražský vrchní komisař Franz Dedera, okresní hejtman Ferdinand Voith a četník s ručnicí. Karel Havlíček Borovský (1821–1856) je rozespalý, dlouho do noci psal, teprve před chvílí si šel lehnout. Přesto vstane, oblékne si župan a se
Waldorfský salát
tisicereceptu.cz
Waldorfský salát
Tenhle salát s jablky a ořechy byl poprvé připraven už někdy kolem roku 1893 v hotelu Waldorf v New Yorku, podle kterého nese jméno. Potřebujete 3 jablka 5 stonků řapíkatého celeru 50 g ledové
Síla slov ve středověku: Jak vznikla legenda o putování
epochaplus.cz
Síla slov ve středověku: Jak vznikla legenda o putování
Vyprávění o dětských křížových výpravách patří k nejrozšířenějším mýtům středověkých dějin. Ve skutečnosti však nešlo o organizované tažení malých dětí, ale o hromadné putování chudých a sociálně vyloučených lidí. Jak k tomuto omylu došlo? Klíčem je latinské slovo pueri, které pozdější kronikáři mylně vyložili jako „děti“ či „chlapce“. Ve středověku se tímto výrazem však často
Záhadný stín v pokoji: Démon, nebo spánková paralýza?
enigmaplus.cz
Záhadný stín v pokoji: Démon, nebo spánková paralýza?
V roce 2014 internetem koluje mrazivé virální video, které údajně zachycuje nadpřirozenou entitu sklánějící se nad spícím mužem. Autor videa při usínání opakovaně zažívá stavy podobné spánkové par
Zvířata odolná vůči virům a bakteriím. Mohou nám být zdrojem inspirace?
21stoleti.cz
Zvířata odolná vůči virům a bakteriím. Mohou nám být zdrojem inspirace?
Lidský imunitní systém je značně pokročilý, vyniká zejména v učení a přizpůsobivosti, díky očkování jsme schopni imunitu ještě více posílit, což nám umožňuje bojovat s řadou nemocí. Přesto existují zv
S glo vstříc novým technologiím
iluxus.cz
S glo vstříc novým technologiím
Kouř, štiplavý zápach, popel a společenské stigma – to je realita spojená s užíváním klasických cigaret, tak jak ji známe po staletí. Není proto divu, že i v této oblasti hledá moderní věda vhodnější
Anně Jagellonské se vyplatilo na manžela počkat
historyplus.cz
Anně Jagellonské se vyplatilo na manžela počkat
Anna slíbila, že si ho vezme… „Ale koho vlastně?“ To sama netuší. „Bude to Karel, nebo Ferdinand? Stanu se císařovnou? Bude mé manželství šťastné?“ To jsou otázky, nad kterými si jagellonská princezna během své výchovy v Innsbrucku láme hlavu – po dobu dlouhých pěti let.   Manželku pro českého (od roku 1490 i uherského) krále
Vánoce, které vás překvapí
epochanacestach.cz
Vánoce, které vás překvapí
Kde jsou nejlepší Vánoce? Než odpovíte logicky, že doma, zkuste si přečíst, jak to na Ježíška vypadá po světě. Zázrak Vánoc stojí za to zažít kdekoli. Ať se tam zpívá Tichá noc, nebo Narodil se Kristus Pán… Kanada Ještě před Štědrým dnem pořádají Kanaďané pečicí večírky, kdy příchozí pečou vánoční koláčky „cookies“ dle vlastního receptu. Chodí tu Santa