Domů     Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
8 minut čtení

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat.

Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne.

Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního roku ve čtvrťáku strašidelně zhubla. Už je to dávno, tehdy se o mentální anorexii příliš nemluvilo a nevědělo, a tak jsem si lámala hlavu, co by za tím mohlo vězet.

Hlad tedy určitě ne, Jitčin tatínek byl náměstek ředitele a vážil asi sto kilo, maminka, mimochodem moc milá a laskavá paní, rovněž nebyla žádná muší váha. Rodině servírovala poctivou českou kuchyni, jedlo se tu pořádně, porce byly nešizené.

Moc tlustá

Nechápala jsem, jak je možné, že je Jitka skoro průhledná, donedávna vypadala normálně. Moc hezká holka to byla. Napadlo mě, že se třeba bojí maturity, a tak z toho zhubla. Ale učila se dobře, takže to nedávalo smysl.

Měly jsme ve zvyku vždycky si všechno vyříkat. A tak jí povídám: „Hele, co je? Vypadáš nemocná. Vážíš podle mě sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vojenskýma okovanýma botama.“ Vylezlo z ní, že si připadá tlustá. Nevěřila jsem svým uším.

Tehdy ještě nefrčely časopisy plné vychrtlých modelek, ty patřily do kapitalistického světa, odděleného od toho našeho železnou oponou, ale občas sem ze západního Německa něco proniklo. Napadlo mě, že se tím možná nechala inspirovat.

Vzpomněla jsem si, že jsem o poruše, kdy si dívky připadají tlusté, ač jsou ve skutečnosti až moc hubené, někde něco četla. Ptala jsem se mámy, pracovala ve veřejné knihovně a hned mi přinesla brožuru.

Vyděsila jsem se, neboť tam psali, že bez pomoci odborníků může takový případ skončit i smrtí. A Jitka vypadala fakt zoufale. I třídní profesorka se jí ptala, co ji trápí. Ona to smetla ze stolu, nic to není, jen zhubla po chřipce.

Brečela

Žádnou neprodělala. Záhy se mi v parku za školou, kam jsme chodily na cigáro, svěřila, že se její rodiče rozvádějí. Brečela: „Táta si našel nějakou takovou… o hodně mladší. U nich v podniku. Štíhlou blondýnu.

Máma se zhroutila.“ A tak se o ni nikdo nestaral a žádný z jejích nejbližších si nevšiml, že beze slov volá o pomoc. Neměla nikoho. Jen mě. V hlavě mi šrotovalo, že musím vymyslet plán, bezvadný a neprůstřelný. No tak jsem ho vymyslela.

Nebyla jsem typ, který se kamarádí s kluky. Byla jsem spíš nesmělá. Dalo mi tedy práci sebrat veškerou kuráž a promluvit si s naším nejhezčím spolužákem, který se jmenoval Michal a říkalo se mu Miky. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila:

„Koukni, Miky, ona tě Jituš tajně miluje, ale v jednom kuse naříká, že u tebe nemá šanci, protože je moc tlustá.“ Zalapal po dechu: „Co blbneš? Zbláznila ses, obě jste se zbláznily? Vždyť je jako sirka. Mně se tyhle tuberačky nelíbí.

Mám rád holky krev a mlíko,“ zajíkl se a tišeji dodal, „takový, jako jsi ty. Šťabajzny.“ V duchu jsem zajásala. Plán dostával pevnější obrysy. Povídám: „Mám o ni strach.

A od tebe si dá říct, běž za ní a pověz jí, ať přestane trojčit a začne normálně jíst.“ Cukal se, proč by měl nějakou praštěnou spolužačku přemlouvat, ať baští, vůbec to nechápal. Tak jsem slíbila odměnu:

„Když zařídíš, že přibere deset kilo, budu s tebou chodit.“ Vyvalil oči. Mlčky přikývl a šel na věc. On to dokázal! Chodil za Jitkou jako pes, jako pes hlídací, a hlídal, aby jedla.

Spadl strop

Dohlížel, aby nevyhazovala svačiny do koše, v jídelně kontroloval, aby se v pokrmech nenimrala a aby dojídala. Byl natolik iniciativní, že jí někdy i sám koupil pytlík bonbonů nebo čokoládu, nosil dokonce žloutkové věnečky z cukrárny.

To už mi začalo připadat přemrštěné. V jídelně spolu sedávali, dokud je kuchařky nevyhodily, ponořeni do dlouhých rozhovorů. Jitka přibrala požadovaných deset kilogramů a z vychrtlé chudinky se obratem proměnila v krásnou holku.

Stalo se přesně to, co jsem si přála. Zachránila jsem nejlepší kamarádku před zničujícími vnitřními démony. Proč jsem necítila radost? Proč jsem se místo spánku převalovala na posteli, usínala až k ránu a budila se s pocitem, že na mě spadl strop?

Zachránila jsem nejlepší kamarádce zdraví, možná i život. Měla jsem být na sebe právem pyšná. Ve skutečnosti mi bylo tak mizerně, jako snad ještě nikdy v životě. Jitka se vznášela na obláčku z cukrové vaty, k zbláznění zamilovaná do Mikyho.

„Tý jo!“ řekla mi v parku okouzleně a vyfoukla dým z cigarety někam až ke korunám vysokých kaštanů, „myslela jsem si, že by si takovej kluk o mě neopřel ani kolo. Nejhezčí spolužák! A teď… Představ si. Vyznal mi lásku.“

Hluboké zoufalství

Jako bych dostala ránu pěstí. Já jsem se totiž do Mikyho zamilovala taky. Zjistila jsem, že není tak nafoukaný a odměřený, jak jsem si dřív myslela, zkrátka že je to vlastně fajn kluk a je s ním neskutečná legrace.

Myslela jsem, že platí naše domluva – až Jituš přibere deset kilo, začneme spolu chodit. No asi to byla dětinská domluva. Připomněla jsem mu ji. Topil se v rozpacích a jen bezmocně vrtěl hlavou.

Zkrátka začal chodit s ní, s tou vyléčenou anorektičkou, ne se mnou. Páreček k pohledání. Propadla jsem hlubokému zoufalství. Ztrácela jsem je oba. Nejlepší kamarádku i kluka, do kterého jsem se k smrti zamilovala. Neumím popsat, jak mi bylo.

Ale protože naděje umírá poslední, upínala jsem se k myšlence, že třeba ještě není všechno ztraceno. Co když se rozejdou? Takových bylo, co se milovali a zanedlouho po sobě házeli talíře. Ale kdepak. Jitka a Miky se nerozešli.

Krátce po maturitě jsem našla ve schránce svatební oznámení a ještě ke všemu i pozvání ke svatebnímu stolu. Nešlo se z toho vykroutit. Ano, šla jsem jim na svatbu. Jakživa na to nezapomenu. Ona v bílém, s kyticí růžových růží, on ukázkový fešák.

Všichni jen vzdychali, jak to těm dvěma sluší. Rvalo mi to srdce. Hráli Svatební pochod, nevěstu vedl tatínek, předával ji ženichovi, který vypadal v tmavém obleku jako herec z amerického filmu, a mně tekly z očí potoky slz a nedaly se zastavit.

Díky tvé oběti…

„Teda Romano, tebe to ale dojalo,“ povídá s údivem jedna spolužačka. Brečela jsem ze všech nejvíc. Když jsem gratulovala Mikymu, málem jsem se sesunula k zemi, musel mě zachytit. Vypadal vylekaně, poznala jsem mu na očích, že to asi uhodl.

Že nejspíš pochopil, že to není žádné banální dojetí, ale bezedné zoufalství. Pak už nebylo v mých silách účastnit se dalšího dějství antické tragédie. Posezení u svatebního stolu nepřicházelo v úvahu. Vyběhla jsem z obřadní síně a utíkala, nevím kam.

Vzpamatovala jsem se u řeky, celá pomačkaná, s nohama bolavýma od lodiček na podpatcích. Byl konec. Všechno jsem prohrála. Nevídala jsem je, ale vím, že byli šťastná rodinka. Narodily se jim dvě holčičky.

Jit­ka se snažila o kontakt, posílala mi fotky dětí, občas zatelefonovala. Na třídní srazy jsem nechodila, až na ten po patnácti letech jsem se dovlekla skoro proti své vůli, rozvedená, zahořklá, poničená mizerným manželstvím a zpackaným životem.

Zato oni byli pořád jako dvě hrdličky a nechávali kolovat fotografie krásných dcer. To mě zvedlo ze židle, taky už jsem měla v sobě pár panáků, a tak jim povídám, a docela ostře: „Hele, a víte o tom, že jste tak šťastní vlastně kvůli mně?

A já přitom šťastná nejsem. Ani za mák.“ Zesmutněli a zrozpačitěli. Miky sklopil oči. Pak z něj vylezlo: „Mně je jasný, že jsi musela trpět. Taky si toho moc vážím. Vlastně ses obětovala. Pomohla jsi kamarádce, aby se uzdravila. Čekala jsi vděk.

Místo toho jsi zůstala sama. Moc mě to mrzí.“ Jitka se rozplakala. „My si toho opravdu vážíme, Romano,“ ujistila mě. Padli jsme si do náruče, všichni tři.

Romana (59), Kroměřížsko

Související články
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika