Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat.
Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne.
Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního roku ve čtvrťáku strašidelně zhubla. Už je to dávno, tehdy se o mentální anorexii příliš nemluvilo a nevědělo, a tak jsem si lámala hlavu, co by za tím mohlo vězet.
Hlad tedy určitě ne, Jitčin tatínek byl náměstek ředitele a vážil asi sto kilo, maminka, mimochodem moc milá a laskavá paní, rovněž nebyla žádná muší váha. Rodině servírovala poctivou českou kuchyni, jedlo se tu pořádně, porce byly nešizené.
Moc tlustá
Nechápala jsem, jak je možné, že je Jitka skoro průhledná, donedávna vypadala normálně. Moc hezká holka to byla. Napadlo mě, že se třeba bojí maturity, a tak z toho zhubla. Ale učila se dobře, takže to nedávalo smysl.
Měly jsme ve zvyku vždycky si všechno vyříkat. A tak jí povídám: „Hele, co je? Vypadáš nemocná. Vážíš podle mě sotva čtyřicet kilo i s oblečením a vojenskýma okovanýma botama.“ Vylezlo z ní, že si připadá tlustá. Nevěřila jsem svým uším.
Tehdy ještě nefrčely časopisy plné vychrtlých modelek, ty patřily do kapitalistického světa, odděleného od toho našeho železnou oponou, ale občas sem ze západního Německa něco proniklo. Napadlo mě, že se tím možná nechala inspirovat.
Vzpomněla jsem si, že jsem o poruše, kdy si dívky připadají tlusté, ač jsou ve skutečnosti až moc hubené, někde něco četla. Ptala jsem se mámy, pracovala ve veřejné knihovně a hned mi přinesla brožuru.
Vyděsila jsem se, neboť tam psali, že bez pomoci odborníků může takový případ skončit i smrtí. A Jitka vypadala fakt zoufale. I třídní profesorka se jí ptala, co ji trápí. Ona to smetla ze stolu, nic to není, jen zhubla po chřipce.
Brečela
Žádnou neprodělala. Záhy se mi v parku za školou, kam jsme chodily na cigáro, svěřila, že se její rodiče rozvádějí. Brečela: „Táta si našel nějakou takovou… o hodně mladší. U nich v podniku. Štíhlou blondýnu.
Máma se zhroutila.“ A tak se o ni nikdo nestaral a žádný z jejích nejbližších si nevšiml, že beze slov volá o pomoc. Neměla nikoho. Jen mě. V hlavě mi šrotovalo, že musím vymyslet plán, bezvadný a neprůstřelný. No tak jsem ho vymyslela.
Nebyla jsem typ, který se kamarádí s kluky. Byla jsem spíš nesmělá. Dalo mi tedy práci sebrat veškerou kuráž a promluvit si s naším nejhezčím spolužákem, který se jmenoval Michal a říkalo se mu Miky. Zhluboka jsem se nadechla a vychrlila:
„Koukni, Miky, ona tě Jituš tajně miluje, ale v jednom kuse naříká, že u tebe nemá šanci, protože je moc tlustá.“ Zalapal po dechu: „Co blbneš? Zbláznila ses, obě jste se zbláznily? Vždyť je jako sirka. Mně se tyhle tuberačky nelíbí.
Mám rád holky krev a mlíko,“ zajíkl se a tišeji dodal, „takový, jako jsi ty. Šťabajzny.“ V duchu jsem zajásala. Plán dostával pevnější obrysy. Povídám: „Mám o ni strach.
A od tebe si dá říct, běž za ní a pověz jí, ať přestane trojčit a začne normálně jíst.“ Cukal se, proč by měl nějakou praštěnou spolužačku přemlouvat, ať baští, vůbec to nechápal. Tak jsem slíbila odměnu:
„Když zařídíš, že přibere deset kilo, budu s tebou chodit.“ Vyvalil oči. Mlčky přikývl a šel na věc. On to dokázal! Chodil za Jitkou jako pes, jako pes hlídací, a hlídal, aby jedla.
Spadl strop
Dohlížel, aby nevyhazovala svačiny do koše, v jídelně kontroloval, aby se v pokrmech nenimrala a aby dojídala. Byl natolik iniciativní, že jí někdy i sám koupil pytlík bonbonů nebo čokoládu, nosil dokonce žloutkové věnečky z cukrárny.
To už mi začalo připadat přemrštěné. V jídelně spolu sedávali, dokud je kuchařky nevyhodily, ponořeni do dlouhých rozhovorů. Jitka přibrala požadovaných deset kilogramů a z vychrtlé chudinky se obratem proměnila v krásnou holku.
Stalo se přesně to, co jsem si přála. Zachránila jsem nejlepší kamarádku před zničujícími vnitřními démony. Proč jsem necítila radost? Proč jsem se místo spánku převalovala na posteli, usínala až k ránu a budila se s pocitem, že na mě spadl strop?
Zachránila jsem nejlepší kamarádce zdraví, možná i život. Měla jsem být na sebe právem pyšná. Ve skutečnosti mi bylo tak mizerně, jako snad ještě nikdy v životě. Jitka se vznášela na obláčku z cukrové vaty, k zbláznění zamilovaná do Mikyho.
„Tý jo!“ řekla mi v parku okouzleně a vyfoukla dým z cigarety někam až ke korunám vysokých kaštanů, „myslela jsem si, že by si takovej kluk o mě neopřel ani kolo. Nejhezčí spolužák! A teď… Představ si. Vyznal mi lásku.“
Hluboké zoufalství
Jako bych dostala ránu pěstí. Já jsem se totiž do Mikyho zamilovala taky. Zjistila jsem, že není tak nafoukaný a odměřený, jak jsem si dřív myslela, zkrátka že je to vlastně fajn kluk a je s ním neskutečná legrace.
Myslela jsem, že platí naše domluva – až Jituš přibere deset kilo, začneme spolu chodit. No asi to byla dětinská domluva. Připomněla jsem mu ji. Topil se v rozpacích a jen bezmocně vrtěl hlavou.
Zkrátka začal chodit s ní, s tou vyléčenou anorektičkou, ne se mnou. Páreček k pohledání. Propadla jsem hlubokému zoufalství. Ztrácela jsem je oba. Nejlepší kamarádku i kluka, do kterého jsem se k smrti zamilovala. Neumím popsat, jak mi bylo.
Ale protože naděje umírá poslední, upínala jsem se k myšlence, že třeba ještě není všechno ztraceno. Co když se rozejdou? Takových bylo, co se milovali a zanedlouho po sobě házeli talíře. Ale kdepak. Jitka a Miky se nerozešli.
Krátce po maturitě jsem našla ve schránce svatební oznámení a ještě ke všemu i pozvání ke svatebnímu stolu. Nešlo se z toho vykroutit. Ano, šla jsem jim na svatbu. Jakživa na to nezapomenu. Ona v bílém, s kyticí růžových růží, on ukázkový fešák.
Všichni jen vzdychali, jak to těm dvěma sluší. Rvalo mi to srdce. Hráli Svatební pochod, nevěstu vedl tatínek, předával ji ženichovi, který vypadal v tmavém obleku jako herec z amerického filmu, a mně tekly z očí potoky slz a nedaly se zastavit.
Díky tvé oběti…
„Teda Romano, tebe to ale dojalo,“ povídá s údivem jedna spolužačka. Brečela jsem ze všech nejvíc. Když jsem gratulovala Mikymu, málem jsem se sesunula k zemi, musel mě zachytit. Vypadal vylekaně, poznala jsem mu na očích, že to asi uhodl.
Že nejspíš pochopil, že to není žádné banální dojetí, ale bezedné zoufalství. Pak už nebylo v mých silách účastnit se dalšího dějství antické tragédie. Posezení u svatebního stolu nepřicházelo v úvahu. Vyběhla jsem z obřadní síně a utíkala, nevím kam.
Vzpamatovala jsem se u řeky, celá pomačkaná, s nohama bolavýma od lodiček na podpatcích. Byl konec. Všechno jsem prohrála. Nevídala jsem je, ale vím, že byli šťastná rodinka. Narodily se jim dvě holčičky.
Jitka se snažila o kontakt, posílala mi fotky dětí, občas zatelefonovala. Na třídní srazy jsem nechodila, až na ten po patnácti letech jsem se dovlekla skoro proti své vůli, rozvedená, zahořklá, poničená mizerným manželstvím a zpackaným životem.
Zato oni byli pořád jako dvě hrdličky a nechávali kolovat fotografie krásných dcer. To mě zvedlo ze židle, taky už jsem měla v sobě pár panáků, a tak jim povídám, a docela ostře: „Hele, a víte o tom, že jste tak šťastní vlastně kvůli mně?
A já přitom šťastná nejsem. Ani za mák.“ Zesmutněli a zrozpačitěli. Miky sklopil oči. Pak z něj vylezlo: „Mně je jasný, že jsi musela trpět. Taky si toho moc vážím. Vlastně ses obětovala. Pomohla jsi kamarádce, aby se uzdravila. Čekala jsi vděk.
Místo toho jsi zůstala sama. Moc mě to mrzí.“ Jitka se rozplakala. „My si toho opravdu vážíme, Romano,“ ujistila mě. Padli jsme si do náruče, všichni tři.
Romana (59), Kroměřížsko
