Loni na podzim jsme si chtěli s manželem v noci zkrátit cestu přes hřbitov. Měli jsme čest s něčím, s čím si není radno zahrávat.
Nevím, jak to máte vy, ale já mám hřbitovy ráda. Ráda se jimi jen tak procházím a přemýšlím nad životem. Je to místo, které je třeba uctívat a chovat se na něm se vší pokorou. A i když jsem to svému manželovi několikrát zdůrazňovala, nedal na mě.
Zkratka přes hřbitov
Loni na podzim jsme se s přáteli vraceli z vesnické zábavy. Petr měl docela upito a cesta s ním byla zdlouhavá. V jednom kuse zastavoval a opilecky hulákal. Vzhledem k tomu, že už bylo kolem půlnoci a děsná zima, rozhodla jsem se pro zkratku.
„Vezmeme to přes hřbitov, bude to kratší,“ navrhla jsem. Druhá dvojice, která šla s námi, dala jasně najevo, že se bojí a raději půjde delší cestou. Manželovi to v jeho stavu bylo jedno a šel se mnou.
Ještě než jsme na hřbitov vstoupili, připomněla jsem mu, jak je třeba se tam chovat. „Hlavně neřvi a buď potichu,“ zdůrazňovala jsem a on kýval.
Vrata se prudce zabouchla
Otevřela jsem pomalu železná vrata a v tichosti postrčila usínajícího Petra, aby vstoupil. „Žádné hlouposti, jasný?“ opakovala jsem mu a on se mi vysmál. ,,Nebo co? Vyleze z hrobu nějaký nebožtík?“ pronesl a přišel si velice vtipný.
Po pár metrech se stala první podivná věc. Ta vrata, kterými jsme prošli, se sama velmi rychle a prudce zabouchla. Já celá zkoprněla a zmocnil se mě strach. Manželovi také zamrzl úsměv na rtech. Skoro se zdálo, že tím, co viděl, v minutě vystřízlivěl. „Jdeme,“ řekl a udělal gesto, abych byla potichu.
Ozvaly se hlasy
Hřbitov byl zahalen do tmy. Jediné, co nám místy svítilo na cestu, byl měsíc blížící se úplňku. Pak si manžel začal zpívat. A to dost nahlas. „Buď ticho!“ vyštěkla jsem na něj. „Nebuď tak upjatá,“ obořil se na mě a dál si něco vyřvával.
Pak ho napadlo, že se posadíme na lavičku a budeme si povídat. Sotva jsme dosedli, v těsné blízkosti jsme uslyšeli hlasy. Byly jich snad stovky, možná i tisíce. „To děláš ty?“ zeptal se Petr. Já jen zakroutila hlavou.
A pak jsem na konci hřbitova spatřila světlo ve tvaru koule, jak lítá vzduchem. „Tady končí sranda. Musíme pryč,“ řekla jsem a chytila manžela za ruku.
Brána byla zamčená
Rychlým krokem jsme se vydali k druhé bráně. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného než z toho místa zmizet. Hlasy zesilovaly, navíc zněly víc než nepřátelsky. Zrada přišla v momentě, kdy jsem sáhla na kliku brány a chtěla ji otevřít. Byla zamčená.
Manžel ukázal na zeď. Na nic jsme nečekali a rychle ji přeskočili. Dopadli jsme do trávy. Světlo vzlétlo nad nás, na malý moment se zbarvilo do ruda a pak odletělo pryč. „Tak tudy už nikdy nepůjdu,“ řekl přiškrceným hlasem manžel.
Musím uznat, že to byl tak strašidelný zážitek, že mi z něho běhá mráz po zádech ještě dneska. Od té doby chodím na hřbitov už jedině za světla.
Denisa H. (51), Ostrava
