Nějak jsem musela řešit ty věčné spory s naší sousedkou. Pořád jí něco vadilo. Že si pouštím hlasitě hudbu, že vařím příliš ostrá jídla a jí to proniká až do bytu.
Pořád do mě ryla. A přitom neměla pravdu ani v jediném. Dobře jsem věděla, že se to hlučné rádio ozývá z bytu o patro výš, že si mladí patro pod námi rádi vaří speciality z Asie a ještě si k tomu navoňují byt těmi tyčinkami s těžkou vůní.
Jenomže to sousedka nechtěla slyšet. Vadila jsem jí já.
Co jí vadí?
Závidí mi snad, že se pořád usmívám, že nemívám pokaženou náladu? Tak mi ji asi chtěla kazit. Ale zjevně to nefungovalo. Ať dělala, co dělala. Sama se snad v životě na nikoho neusmála. A vyčítala jsem jí to?
Že když ji člověk potká, musí si myslet, že právě prožívá nějakou tragédii. Někdy bych se snad i lekla, kdybych ji neznala. Je to taková nešťastná bytost, které snad nikdo nemůže pomoci. Je pravdou, že se s ní asi život nemazlil.
Manžel jí utekl asi rok po svatbě. To byly tenkrát scény, kam se hrabou nějaké seriály! Utíkal naněkolikrát, než se nakonec jednou už nevrátil. Od té doby jsou všichni chlapi naprostí kreténi. Můj manžel to komentoval jako grotesku.
„Kdo by s takovou studenou ženskou vydržel?“ Měl pravdu. Také bych nechtěla s někým takovým sdílet život. To bych si připadala, že žiju v mrazicím boxu.
Slyšela vodu
Zase zazvonila. Prý hlasitě napouštíme vanu. Manžel vyprskl smíchy, když to zaslechl. My přece vanu nemáme, stačí nám sprchový kout. Když jsem se to sousedce snažila vysvětlit, nedala si říct. „Stejně tu vodu pouštíte hlasitě!“ štěkla.
Nebylo jasné, kde to vzala. U nás se ani v tu chvíli nikdo nekoupal. „Pořád jenom hledá nějakou záminku, aby se hádala,“ kroutil manžel hlavou. „Asi je jí samotné smutno!“ Jenomže když něco tak šíleného pořád trvá, začne vás to přece jenom štvát.
Manžela se bála
Na ráně jsem byla vždycky já. Když někdy otevřel manžel, sousedka se rázem otočila a zapadla do svého bytu. Měla před ním velký respekt. Nedalo se nic dělat, promluvila jsem manželovi do duše, že jakmile někdo zazvoní, půjde ke dveřím on.
Chvíli to docela fungovalo. Zvonek, otevřené dveře a ticho, zarámované bouchnutím dveří naší sousedky.
Najednou ticho
Po měsíci už jsem jí musela hodně chybět. Dokonce ani nezvonila. Neměla komu si postěžovat, ale já si to užívala, ten svatý klid. Vlastně jsem ji ani nepotkala na chodbě, což bylo docela zvláštní, protože mě často odchytávala na schodech. To bylo její.
Stávala nade mnou a něco zase drmolila, ty svoje stížnosti, jak jí ničím život. Bylo mi to divné, že se beze mne obejde. Manžel si ze mě dělal legraci, že mi sousedka pila krev a teď jsem znervózní z toho, že neotravuje.
Zase přišla
Bylo to prosté. Naše sousedka byla v lázních. Jestli tam prováděla stejné věci jako doma, museli z ní mít všichni velkou radost. Když jsem zaslechla vedle v bytě nějaký šramot, jako by se mi ulevilo a přitížilo zároveň. Sousedka se vrátila.
A hned zazvonil zvonek. „Nejdu tam!“ křikla jsem na manžela, aby věděl. Otevřel a světe, div se, ptala se po mně. Že prý se mnou musí nutně mluvit. Tak jsem šla ke dveřím.
Zaskočila jsem ji
„Jste nějaká jiná,“ vyhrkla. Jako by mě nepoznávala. Také to mohlo být tím, že jsem změnila účes. „A vy jste kdo?“ chytila jsem se příležitosti. „Vaše sousedka!“ pískla zmateně. „Aha, mojí sestry, jsme dvojčata,“ dodala jsem rychle.
„Musela odjet, tak tu teď chvíli budu bydlet já. Co jste chtěla sestře?“ Lapala po dechu. „Zase pouští vodu nahlas!“ štěkla. „Ták?“ protáhla jsem to slovo. „Teď si ji pustím já, a to budete koukat, jaký dělám kravál!
Budete se modlit, abych přestala!“ Začala couvat. „Snad jsem tolik neřekla,“ hlesla. „Nikdy už nechci nic slyšet!“ Tahle věta ji zahnala zpátky do bytu. Hned tak asi nevyleze.
Pavla Z. (65), Plzeň
