Naše manželství šlo po třiceti letech od deseti k pěti. Byli jsme už sami, dcera i syn se osamostatnili a my jsme najednou nevěděli, co dál.
Vztah s mým mužem vzal po třiceti společných letech zasvé. Byla to jen rutina, nuda a šeď. Když jsme se sešli po práci doma, on si pustil televizi s nějakým sportovním pořadem, já si četla, vařila, nebo uklízela.
Neexistovalo, abychom s Pavlem sledovali něco v televizi společně, nebo zašli do kina, či na skleničku. Když s námi ještě bydlely děti, bylo to jiné, přinášely do našeho života témata k hovoru, emoce, starosti příjemné i nepříjemné.
Najednou tu ale nebyly a náš život sklouzl do podivné černé díry. A pak přišel covid. Manžel mohl pracovat z domova a já věděla, že do svého kadeřnického salonu hned tak nepůjdu.
Ale představa, že budeme zavření spolu v naší nudné domácnosti, se mi moc nelíbila. Po několika dnech jsem se rozhodla, že odjedu na chalupu.
„Alespoň ji pořádně uklidím a připravím zahrádku na zasetí zeleniny,“ odpověděla jsem Pavlovi na otázku, co tam budu dělat.
Spolu sami
Sbalila jsem si tašku a odjela. Doufala jsem, že situace s covidem se brzy uklidní a budu se moci vrátit do práce. Za tři dny za mnou můj muž přijel. „Nějak mě to doma samotného nebavilo,“ řekl.
Neměl jsi komfort, nikdo ti neuvařil, tak proto jsi tak rychle tady, pomyslela jsem si ironicky a čekala, že si zaleze do dílny a budeme sice spolu, ale přitom každý sám − jako doma. „Nepůjdeme se projít k rybníku? Tam jsme nebyli několik let,“ navrhl nečekaně.
Je pravda, že na chalupě jsme měli vždy tolik práce, že na procházení nebyl čas. Byla jsem jeho nápadem příjemně překvapená. „To máš pravdu, léta jsme tam nebyli,“ řekla jsem a přikývla. Rybník byl zarostlý rákosím.
Právě u něj jsme se před lety s Pavlem poznali. Tenkrát byla voda čistá, byl k ní dobrý přístup a bylo tam pěkné koupání. Stejně jako sešel ten rybník, sešel i náš vztah, pomyslela jsem si.
Druhý dech
Přitom naše začátky byly tak krásné. Když tady, pod starou vrbou, od Pavla dostala pusu, tak mi kamarádka záviděla, prý jaký to je pěkný kluk. Musela jsem se tomu zasmát. „Co je? Čemu se směješ?“ zeptal se. „Jen jsem si na něco vzpomněla,“ odpověděla jsem.
Když jsme se vrátili domů, musela jsem v duchu uznat, že ta procházka byla pěkná. Měla jsem po ní příjemnou náladu. Další den mi manžel navrhl jít ke „třem skalkám“, jak jsme říkali dalšímu oblíbenému místu v okolí. A tak jsme vyrazili na další výlet.
Takhle jsme obešli postupně všechna místa, kam jsme kdysi spolu chodili randit. Ty vycházky nám už zůstaly. Když jsme se po několika týdnech vrátili domů, všechno bylo jiné. Jako kdybychom omládli.
Večer místo sezení u televize a trávení času odděleně, jsme spolu chodili na další procházky, hráli jsme společenské hry anebo jsme prohlíželi staré fotky a vzpomínali. Čas jsme začali zase trávit spolu. A náš vztah zase chytil druhý dech.
Hana (58), Třeboňsko
