Starožitné zrcadlo mi dala maminka před svou smrtí. Pochopila jsem, proč před ním tak ráda po smrti otce sedávala. Byla s ním v neustálém spojení!

Je to už sedm let, co nám zemřela maminka. Byla už stará a nemocná a věděla, že se její chvíle blíží. Často říkala, že brzy odejde za tatínkem. Nesnášela jsem tyhle její pohřební řeči.

Než zemřela, řekla mně i sestře, abychom si každá vzala z jejího bytu jedno staré zrcadlo.

Měla jich několik, zdobily předsíň i ložnici rodičů. Když zemřel otec, velmi často před nimi maminka vysedávala, zejména v noci a něco si šeptala. Nikdy jsme nevěděly proč. Až nyní jsme to pochopily.

Bylo mi smutno

Z posledních sil nám kladla na srdce, abychom se zrcadel nikdy nezbavovaly. Nechtěly jsme se jí dotknout, tak jsme si dva starožitné kousky vzaly a doma je opravdu pověsily. I když byla maminka dlouho nemocná, její smrt se mě strašně dotkla. Nebylo to lehké, protože jsem byla na maminku hodně fixovaná.

Sestra to nesla statečněji. U mě ale neproběhl den, abych na maminku nevzpomínala nad starými fotkami se slzami v očích. Uběhl měsíc, stále mi bylo smutno, zvlášť, když manžel odjel na služební cestu a dcera pobývala na internátu. Byla jsem doma sama.

Tiché zaklepání

Nalila jsem si víno, vzala staré fotky a pustila si maminčinu oblíbenou desku. Po chvilce vzpomínání jsem zaslechla tiché zaklepání. Zvedla jsem hlavu a rozhlížela se, odkud ten zvuk přišel.

Znělo to jako zaťukání na okno, kdo by to ale byl, když bydlíme až ve třetím patře?

Protože se dál neozývalo nic, znovu jsem se ponořila do vzpomínek. Vtom se ozval ten zvuk znovu. Za oknem pochopitelně nikdo nebyl, ani za vchodovými dveřmi. Zmocnil se mě strach. Rozsvítila jsem velké světlo, procházela pokoje a špicovala uši. Zaklepání se ozvalo znovu a mnohem hlasitěji.

Odkud ten zvuk přichází? A pak mě najednou napadlo, že možná vychází z toho starého zrcadla. Postavila jsem se před něj, dívala se upřeně na sebe. Najednou se zrcadlo zamlžilo z té mlhy vystoupil maminčin obličej.

Chodí i za sestrou

,,Ahoj, holčičko,“ uslyšela jsem maminčin vlídný hlas. Zírala jsem jako uhranutá na mlhavý obraz. ,,Já jsem se asi zbláznila,“ vysoukala jsem ze sebe celá rozklepaná. ,,Neměj strach.

To jsem přece já,“ řekla maminka konejšivým hlasem a mně se po tvářích slzy jen valily.

Vtom zarachotil zámek a přišel manžel. Když mě uviděl, jak stojím u zrcadla a pláču, hned zjišťoval, co se stalo. Maminčin obraz se mezitím ze zrcadla vytratil. A já si svůj zážitek nechala pro sebe.

Když mě za několik dní navštívila sestra, celá rozrušená mi vyprávěla, co viděla ve starém zrcadle. Také mluvila s maminkou. Už víme, proč tehdy chtěla, abychom si zrcadla vzaly. A naše tajemství nikomu neřekneme.

Alice (63), Znojmo