Když jsem byla malá, chodívala jsem do školy kolem zanedbané chalupy s chatrným plotem. Koukaly jsme si do očí s krásnou fenou, která tam smutně žila.

Na konci naší ulice bydlel nerudný, zamračený děda. Nosil prehistorický vatovaný kabát, tepláky a čepici zmijovku. Domek mu divže nespadl na hlavu, zahradu nechal zarůst kopřivami a vysokou trávou.

Měl psa, a když jsem chodila kolem toho jeho prastarého plotu, koukali jsme se psem jeden na druhého. Vlastně to byla fena německého ovčáka, ani neměla jméno. Jednou jsem se odvážila děduly zeptat, jak se psice jmenuje.

Odsekl: „Nijak!“ Říkalo se, že byla toulavá a jednou se k němu přidala, tak si ji nechal. Ne, že by ji rozmazloval. Působila dojmem, že má věčně hlad. A byla i dost vzteklá, mohla se uštěkat.

Na mě ale neštěkala. Zřejmě jsem nevypadala hrozivě, bylo mi osm. Chodívala jsem kolem jejího zanedbaného království do školy. Pokaždé jsem se u plotu zastavila. Dívaly jsme se na sebe. Líbila se mi.

Štěkala radostí

Jednou jsem jí zkusila dát svačinu. Sežrala ji během vteřiny i s papírovým ubrouskem, tak už jsem ji pak vždycky raději vybalila. O velké přestávce jsem pak mívala hlad, ale spolužáci byli hodní a dávali mi kousnout svých svačin, tím se to vyřešilo.

Záhy jsem psici pojmenovala, říkala jsem jí Kráska, protože byla moc krásná. Jakmile mě po ránu zahlédla, rozštěkala se, ale ne vztekle, štěkala radostí a vrtěla ocasem. Housky se šunkou nebo se salámem jí chutnaly.

No a jednoho slunného odpoledne prolezla zvětšující se dírou v chatrném plotě a doprovodila mě domů. Hrály jsme si v naší zahradě až do chvíle, kdy přišli naši z práce. „Cože, my máme psa?“ podivil se táta. „Ta potvora má určitě blechy,“ poznamenala máma.

Udělej něco

Zanedlouho se objevil rozčilený děda. Tloukl nám na vrata a hřímal, že jsme mu ukradli psa. Odtáhl si Krásku nešetrně za obojek. Vyla na celou ulici tak, že jsem se rozbrečela. „Tati,“ vzlykala jsem, „on na ni není hodný. Tati, udělej něco.“

Byla jsem zvyklá, že táta vyřeší všechno na světě. „Myslíš, že ke všem starostem potřebujeme i psa?“ podivil se. Máma byla v osmém měsíci, čekala mou sestřičku Janičku. „Tati, prosím,“ škemrala jsem. „Leda jestli to máma dovolí,“ odpověděl. Máma řekla, že vlčák je to poslední, co nám tu ještě chybělo.

Brala jsem to jako ano. Táta odběhl a za deset minut se vrátil se šťastnou Kráskou. Samou radostí na mě skočila a porazila mě do bláta. Táta podotkl, že ho to stálo stovku a lahev rumu. Zakázali mi brát si Krásku do postele, tak jsem ji tam propašovala tajně. Byl to pro mě ten nejkrásnější den.

Alena (67), Šumperk