Bydleli jsme v tom domku jen krátce, když nás začaly budit podivné zvuky. Viděli jsme stíny, které jednou vyzvaly k tanci také mou tchyni.
V novém domečku jsme bydleli už čtyři měsíce. Stavěli jsme ho několik let a už jsme se s manželem a dětmi nemohli dočkat, až se konečně nastěhujeme. Na každý kout jsme tu přiložili ruku k dílu, byl to náš vysněný dům, náš nový domov.
Manžel si tu vybudoval vlastní dílnu, já jsem si zase splnila sen o terase, na níž budeme popíjet kafíčko, grilovat, nebo se jen tak kochat naší krásnou zahradou. Přímo nad terasou jsme měli s manželem ložnici.
Krásně se nám v novém domově spalo, až do té osudné noci. Krátce po půlnoci mě probudily podivné zvuky.
Byli to zloději?
„Slyšíš to? Co je to?“ třásla jsem se spícím manželem. „Nic, spi!“ řekl v polospánku, otočil se na druhý bok a znovu usnul. Mně to ale nedalo. Podívala jsem se z okna a na terase uviděla postavy. Podivné stíny jako by tančily.
Strašně jsem se vyděsila, okamžitě jsem zburcovala manžela, který konečně pochopil, že se něco děje. Báli jsme se, že to jsou zloději. Manžel popadl pohrabáč, který ležel u kamen, a seběhl dolů. Já jsem mu byla v patách. Nikde jsme ale nikoho nenašli.
Prohledali jsme terasu, zahradu i celý dům. Dokonce jsme vzbudili i sousedy, nikdo ale nikoho neviděl.
Slyšeli jsme kroky
Usoudili jsme, že se nám to všechno možná zdálo. S příchodem dalšího večera jsme ale byli stále nervóznější. Usnuli jsme kolem jedenácté, jenže o půl jedné jsme byli oba vzhůru. Nervozitou jsme nemohli spát. Neustále jsme pozorovali terasu.
Nic podezřelého jsme ale nezahlédli. Když už jsme to vzdávali a říkali si, že půjdeme do postele, zaslechli jsme kroky. Jako by někdo chodil po terase sem tam. Terasa přitom byla prázdná, nikdo po ní nechodil.
„My snad blázníme,“ říkala jsem, když jsme za sebou měli další probdělou noc. Copak tady straší? Od té doby se žádné kroky, hlasy ani postavy neobjevily.
Tchyně tanečnice
Už jsme na naše noční záhady pomalu zapomínali. Jenže pak přišel úplněk, zrovna o víkendu, kdy přijela moje tchyně. Ustlali jsme jí v přízemí, okno měla na terasu. V noci nás probudil dupot, jako by poskakovalo na terase stádo slonů.
„Je to tu zase!“ vykřikl manžel a oba jsme běželi k oknu. A tam se nám naskytl šílený pohled. Na terase tančila tchyně a kolem ní se točily stíny. Rozběhli jsme se s mužem po schodech dolů a vrazili na terasu – tam ale nikdo nebyl, tedy krom křepčící tchyně.
Byla úplně mimo, náměsíčná. Vůbec nic si nepamatovala. Vynadala nám, proč jsme ji vzbudili, když se jí zdály tak krásné sny. Když druhý den odjela, nechali jsme celý náš dům vysvětit a vykropit svěcenou vodou. Od té doby se tam už nikdy nic podobného nepřihodilo.
Helena (57), východní Čechy
