Čtyři dny se ty dvě trmácely vlakem, od hranic je jakýsi dobrodinec odvezl do Prahy. Pak přišlo to nejhorší: Ola a kočka se musely rozloučit.
Domnívala jsem se, že vedu obyčejný život, místy až trochu nudný, ale po loňském 24. únoru jsem došla k závěru, že jsem vlastně šťastná žena.
Pracuji jako servírka v malé, příjemné restauraci, mám devětadvacetiletou dceru, která vylétla z hnízda a žije s přítelem. Pokud si vzpomínám, v posledních letech jsem prožívala, řekněme, běžná trápení. Před zrcadlem jsem si říkala:
Panebože, to stárnutí je horší, než jsem si myslela. A mrzelo mě, že mě dcera ještě neudělala babičkou. „Jak dlouho chceš proboha čekat?“ zlobila jsem se. „Co když pak už bude pozdě?
Bartáčková od nás z práce je mladší než já, a má vnoučata dvě, kluky jako buky. Pokaždé když o nich vypráví, mám slzy v očích.“ No a na to Tereza pravidelně odpovídala, že je to její život a já do něj nemám co mluvit.
Tak to byl seznam mých trápení, nepočítám-li fakt, že manžel chodí v pátek večer do hospody, místo aby se mnou koukal na telku, a matka pokulhává a bere léky na tlak.
Prkotiny
No a pak se to stalo. Celou šichtu v restauraci jsem, ostatně jako všichni, hlavně koukala na televizi a brečela. Hosté zapomínali jíst a o to víc pili.
Hrozili pěstmi směrem k ruským tankům deroucím se na ukrajinské území a se slzami v očích vzpomínali na rok devatenáct set šedesát osm, kdy se nám sem ruský Ivan vecpal a hromadu roků tu strašně škodil.
„Mohli jsme na tom bejt jako Švýcarsko, kdyby nepřijeli!“ vykřikovali štamgasti a lili si panáky rovnou do piva.
Doma jsem naházela do krabic veškeré teplé oblečení ze skříně, většinou skoro nové, roláky, čepice, šály, zimní bundy, a odtahala vše k dodávkám na náměstí, kde se chystala pomoc pro nešťastníky v nouzi.
Jediná úsměvná věc na celé té hrůze byl fakt, že jsem si v tom zápalu nevšimla, že cpu do krabic všechno kromě staré obnošené bundy po dceři, kterou jsem měla na sobě. A tak mi doma nezbyly žádné zimní oděvy. „Co si vezmeš na sebe do práce?“ divil se můj muž. „O takové prkotiny se teď nestarám,“ odbyla jsem ho.
Tak hubená
Někdy zjara se v městečku objevila Ola. Bydlela v ubytovně vzniklé z kulturáku asi patnáct kilometrů odsud a sháněla práci, a tak se přišla zeptat i Mirka, majitele restaurace, v níž jsem zaměstnaná, zda by se tu pro ni něco nenašlo.
Nejdřív mluvila se mnou, tudíž jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Byla tak hubená, až nad ní srdce usedalo, v obličeji bílá jako křída, s temně šedivými kruhy pod očima. Říkala jsem si, že je asi hodně mladá, mladší než moje dcera.
Ukázala mi fotku z lepších časů, řeknu vám, hezká holka. Ale ta hrůza, kterou musela prožít, ji o velkou část půvabu oloupila. Zbyla sinalá pleť, delší vlasy nedbale spoutané gumičkou a modré oči, opuchlé od pláče.
Zřejmě byla jazykově nadaná, po relativně krátké době strávené v Čechách mluvila v celkem srozumitelných větách, samozřejmě s výrazným přízvukem. Nevím, co mě to popadlo, ale povídám: „Támhle je majitel, zeptejte se ho, možná vás vezme na pomocné práce.
A jestli bydlíte na ubytovně a není tam pohodlí, klidně se přestěhujte k nám.“ Vytřeštila oči: „Co vy říkala?“ Zopakovala jsem to. Rozplakala se a pořád dokola opakovala, že si to nezaslouží.
Čaj a sušenky
Vím, měla jsem se nejdřív zeptat manžela, ale to jsem celá já, nejdřív střílím a pak teprve mířím. Karel je jiný, rozvážný, klidný. Když jsem vedla Olu do podkroví, kde trávila idylické dětství naše dcera, ani nic nepoznamenal.
Jen zavrtěl s údivem hlavou, popadl spoustu Oliných tašek a nesl je nahoru po schodech za námi. Potom zatopil v krbu, vařil čaj a já jsem k němu pekla sušenky. Ola se přišla zeptat, jestli s námi může chvíli posedět a popovídat si.
Odpověděla jsem, že proto je přece u nás – aby měla pohodlí a možnost se nám se vším svěřit. Sedla si do křesla tak, aby byla co nejblíž ohni, a propukla v pláč. Vysvětlila, že si neumí představit, jak se nám za tohle odvděčí. Karel odpověděl:
„Perete se s Rusem i za nás.“ Jazykovou bariéru jsme překonávali, jak se dalo, vybaveni slovníkem. Věděli jsme, že se můžeme dorozumívat rukama, nohama, chabou angličtinou, ubohou němčinou nebo jakkoli, ale jedno se zakazuje: mluvit rusky.
Drsné vzpomínky
Blízko od nádraží prý padaly bomby. Ola si pomyslela, že to je její poslední hodinka, nebo spíš minutka. Netušila, že se může život přes noc proměnit v noční můru.
Jak je to dlouho, co s Vasilem pyšně obcházeli rozestavěný dům a povídali si, jak to bude pěkné, až vybaví kuchyň nádobím, obývák obrázky, co namaloval Vasil, a pokoj pro dítě, které jednou jistě přijde, veselým kobercem a záclonkami s puntíky.
Následoval rychlý střih jak na filmovém plátně a všechno bylo pryč, všechno. Z domu jsou ruiny, z Vasila voják, z Oly utečenkyně, která se krčí ve vlaku připravenému k odjezdu a netuší, zda už netiká poslední vteřina.
Slyšela výstřely a přitiskla se k vyděšené, hrůzou ztuhlé Perle, mourovaté kočce. Perla byla vlastně úplně všechno, co teď Ola měla:
domov, vzpomínky, máma, která přes její prosby odmítla utéci z rodné země, lásky, kamarádky, klavír, škola, knížky, potok, u kterého si jako malá hrála.
Vše se zhmotnilo do mourka s velikýma žlutozelenýma očima, vyděšeného a zabaleného do světle modré šály, kterou na poslední chvíli popadla z věšáku.
Co si počneme?
Obyčejná kočka domácí s neobyčejnými schopnostmi. Děti z celého vagonu si ji chodily hladit. Ola pozorovala, jak se jim při tom jako zázrakem vyjasní ustarané oči a jak se jim najednou alespoň trošku uleví. Perla spokojeně vrněla.
Maminky k ní vodily batolata, ta se smála, i matkám bylo zčistajasna líp. „Co si počneme?“ šeptaly a Ola jim odpovídala, že hlavní je být naživu a pak se uvidí. Po čtyři dny trvající úmorné cestě se Perla a Ola ocitly na hranicích. Obě živé a zdravé.
Dobří lidé je odvezli do Prahy, kde se mladá žena zhroutila. Zjistila, že s kočkou ji do žádné ubytovny nevezmou. Tři dny přespávaly, kde se dalo. Byla veliká zima, obě onemocněly, Ola víc. Kdosi ji našel v parku, byla skoro bez sebe, na umření.
Matně si vzpomíná, že přijeli záchranáři a vedli ji do sanitky. Jeden z nich jí odebral kočku. „Proboha, ne!“ vykřikla z posledních sil. Cosi jí trpělivě vysvětlovali. Prala se s nimi, chtěla kočičku zpátky i za cenu, že spolu zůstanou v mrazivé noci.
„Bez Perly nikam nejdu, neberte mi ji!“ křičela. Pak ztratila vědomí.
Jako by mluvily
„A ty víš, Olo, kde Perla je?“ zašeptala jsem a napila se čaje. Vyschlo mi v hrdle. Smutně přikývla a zabalila se víc do teplé deky, kterou jsem jí přinesla. Záchranáři jí hned den nato přišli říct, že kočku odvezli do útulku a že je o ni dobře postaráno.
„Zvedáme se a jedem pro ni,“ zavelel Karel. „Ne, že bych kočky miloval, jakživ jsem žádnou neměl… ale tohle musíme udělat. Perla patří k Ole.“ Zjistili jsme, že kočičky se ujali dobří lidé. Ola málem omdlela, když nám to v útulku sdělili, ale Karel řekl: „Klid.
Povíme jim tvůj příběh a uvidíš, že se smilují a vrátí ji.“ Když jsme zazvonili na malý domek, otevřelo asi pětileté děvčátko s kočkou v náručí. „Perličko!“ vykřikla Ola. „Moje Perličko,“ zašeptala.
Dívenka těžce chodila, maminka, která přišla vzápětí, vysvětlila, že je to v důsledku autonehody. „Kočička je součástí lékařem doporučené terapie. Ale patří vám, vezměte si ji,“ řekla a podávala zvíře Ole. Děvčátko se rozplakalo.
Oči Ukrajinky Oly a její kočky Perly se setkaly. Jako by spolu ty dvě dlouze mluvily beze slov. Kočička svou paní dobře poznávala, mazlila se s ní, pak ale chtěla na zem a poodešla zpátky k dívce. Mladá žena to moudré zvíře pochopila a zavrtěla hlavou.
„Sbohem, Perličko,“ zašeptala. Ještě kočičku pohladila a rozběhla se k autu.
Milada (58), střední Čechy
