Význam psychiky a jejího vlivu na naši fyzickou kondici je vážně neuvěřitelný. Dokáže bojovat i se zákeřným nepřítelem, jakým je vážná nemoc.

Jakub přichází svižným krokem. Na zádech batůžek, oblečený je do sportovního a celý jen září. Už se zase scházíme na zahrádce naší oblíbené vinárničky a říkám si, jak obrovské štěstí mě potkalo.

Vždyť ještě před rokem jsem byla psychicky i fyzicky úplně na dně. Ani žít se mi vlastně moc nechtělo, ale nakonec jsem to nevzdala díky Jakubovi.

Nemluvili jsme o tom

Seděli jsme tehdy ve stejné vinárně a u stejného stolku jako dnes. Jakub byl jako vždy rozesmátý, šťastný, že se zase vidíme. Jenže já byla úplně na dně. Celý měsíc jsem se chystala na tento rozhovor a Jakub vůbec netušil, co ho čeká.

Před tím měsícem mi totiž diagnostikovali rakovinu dělohy. Za dva dny jdu na operaci. O mých zdravotních potížích jsem s Jakubem nikdy nemluvila. Chtěla jsem pro něj pořád být ta nejlepší, to jeho sluníčko, jak říkal. Mně ale bohužel humor došel.

To mu přece neudělám

Když jsem se dozvěděla o své nemoci, první, co mě napadlo, byl Jakub. Ne to, co bude se mnou, ale to, že o něj přijdu. Tedy lépe řečeno, že se s ním musím rozejít. Aby si k sobě připoutal stárnoucí nemocnou ženskou, to jsem mu nemohla udělat.

Aby snad zůstal ze soucitu, to by mě zničilo. Má ještě právo najít si někoho jiného. Zdravého. Tím jsem se celý ten měsíc trápila. Jak mu to říct, jak ho od sebe odehnat? Rvalo mi to srdce, protože Jakub je moje veliká láska. Bez přehánění, snad ta největší v životě.

Byl se mnou

Tehdy v té vinárně moje zpráva o nemoci i rozhodnutí se rozejít Jakuba šokovaly. Nevěděl, chudák, co má říct. Každé slovo mu zřejmě připadalo nevhodné. Jen se na mě upřeně díval a z těch jeho krásných velkých očí se valily slzy jako hrachy.

Myslela jsem si, že je to tedy vyřízené. Že Jakub pochopil, že se teď vídat nebudeme. Jenže když jsem se po operaci probudila v nemocnici, seděl u mé postele a držel mě za ruku. V tu chvíli jsem zapomněla na všechna svá předsevzetí, že už spolu nebudeme. Jeho přítomnost byla ta nejlepší terapie.

Hlavně hodně smíchu

Seděli jsme na posteli a vzpomínali jsme na různé humorné zážitky, které jsme spolu prožili. Jakubův smích byl nakažlivý, jeho energie mě nabíjela. Operace se zdařila a mně se zase chtělo moc žít.

Jakub mi řekl, že se ho jen tak snadno nezbavím a že chce být se mnou. S diářem v ruce už zase plánoval, kam pojedeme na výlet, a v létě bychom prý mohli k moři. Jako kdyby úplně ignoroval můj stav.

Jeho optimismus a láska, kterou mi neustále dokazoval, byly opravdu největším životabudičem. A tak jsem se i já „naprogramovala“ na to, že jsem vlastně úplně zdravá.

Začala jsem žít naplno

Když jsem od doktorů dostala jasnou zprávu, že je vše zažehnáno a já jsem v podstatě zdravá, ihned jsem se vrhla do života plnou parou.

Zase jsem začala cvičit, plavat a radovat se ze života s Jakubem po boku. Už se zase dokážu smát na celé  kolo. Už brzy odlétáme s Jakubem do Řecka. Už se nemůžeme dočkat.

Magda T. (55), Dobříš