Domů     Ztratila se nám sestřenice
Ztratila se nám sestřenice
4 minuty čtení

Nezavolala, nepřišla a doma také nebyla. Naše rodinná kamarádka, vždy spolehlivá a dochvilná, se ztratila. Jako kdyby se po ní slehla zem!

Nikdo nám nevěřil, že se muselo stát něco špatného. Museli jsme ji s manželem začít hledat samotní! Bylo to skoro jako v nějaké detektivce.

Byla vlastně sama

Naše sestřenice Tonička jednoho dne nepřišla na nedělní oběd. Byla to tradice už spoustu let a my si neděli bez Toničky vlastně už ani nedokázali představit. Původně to byla manželova sestřenice.

Později jsem se s ní seznámila i já, a nakonec se stala Tonička součástí naší rodiny. Děti a později i jejich děti ji měly moc rády a ona je také. Možná o to víc, že nikoho neměla. Manžela ani rodiče či sourozence.

Vyrostla kdysi v dětském domově a z lidí měla strach. S nikým, tedy mimo nás, se nekamarádila. Manžela nikdy nehledala a samota ji nijak netížila. K nám ale chodila ráda, alespoň doufám!

Společně jsme vždycky probrali, co se za celý týden přihodilo, vzájemně jsme se informovali, co kdo zrovna čte a co sleduje v televizi. A taky jsme si hezky zamlsali.

Byla to dobrá společnost

Prostě jsme společně strávili příjemné odpoledne. Občas jsme se samozřejmě neshodli, ale o to větší byla zábava, když jsme si vzájemně kritizovali nekonečné seriály nebo nové detektivky. Občas jsme se smáli, až nám tekly slzy!

Proto jsem se na její pravidelné návštěvy moc těšila. Toniččinu přítomnost bych uvítala i častěji, ale ona nechtěla. Jak říkám, vyžívala se v samotě!

Jako kdyby se slehla zem

Tentokrát jsme na její příchod čekali s manželem marně. „Zavolám jí!“ řekl můj muž a chopil se telefonu. Měla ho vypnutý! Najedli jsme se a vyrazili za ní. Co když je nemocná a něco potřebuje? I přes hlasité zvonění Tonička neotvírala. Ani sousedé ji neviděli.

„Neměli bychom to nahlásit na policii?“ zeptala jsem se, ale manžel jen pokrčil rameny: „A co jim asi řekneme? Že pohřešujeme kamarádku už celých pár hodin? Vysmějí se nám…“ Měl pravdu. Pro jistotu jsme obvolali všechny nemocnice.

Také jsme párkrát objeli celé město, obchodní řetězce a prošli park. Zašli se podívat k řece. Nikde nikdo, po naší kamarádce ani stopa. Ráno jsme vše zopakovali a s těžkým srdcem se vydali na policii. Nevysmáli se nám, ale vážně nás taky nebrali. Prý je Tonička dospělá a může si dělat, co chce…

Byla zmatená

Byla v důchodu, tak se po ní nesháněli ani v práci. Prostě, mimo nás Tonička nikomu nechyběla! Znovu jsme zvonili na její sousedy. Tentokrát jsme se přece jen něco dozvěděli. Taková holčina, sotva pubertě odrostlá, si na Toničku vzpomněla.

„Mluvila nějak divně. Nesla s sebou takový malý kufřík a prý že musí jet do Prahy!“ Podivili jsme se. Tonička a do Prahy? Vždyť ji děsilo i naše malé okresní město. Natož Praha! Přes všechny pochybnosti jsme se vydali na nádraží.

To jsme v našem prvním pátrání opomenuli. Samozřejmě tam Tonička nebyla, ale jeden z pravidelných hostů zdejšího bufetu si byl jistý, že Tonička do té Prahy skutečně jela.

Našli jsme ji!

„Víte, není těžké si ji zapamatovat. Mluvila divně, tak nějak zmateně!“ Nasedli jsme do auta a vydali se vstříc hlavnímu městu. Kde ji budeme hledat?

Jako bychom ztratili onu pověstnou jehlu v kupce sena… Prozkoumali jsme kdeco, a nohy nás už ukrutně bolely, když jsme ji zahlédli. Seděla v nedalekém parčíku na zemi a pila z lahve nějaký alkohol! „No to snad…“ vyhrkl manžel a hnal se k ní.

Tonička byla jako vyměněná. Vypadala stejně, ale výraz ve tváři měla úplně jiný. Cizí! I hlas se jí snad změnil a chování rovněž. Beze slova jsem ji objala a pomohla jí vstát. Koukala na nás, jako by nás viděla poprvé v životě.

Bydlí u nás

Bylo to moc smutné! Odvezli jsme ji do nemocnice a vylíčili, co se stalo. Lékař konstatoval nějakou duševní nemoc. Prý asi dědičnou, ale v případě naší kamarádky to nešlo potvrdit ani vyvrátit. Tonička se léčila dlouhého půl roku.

Pomalu se stávala zase tou naší starou Toničkou. Jen se už nesmála jako dřív. Léky ji připravily o všechny emoce! Přestěhovali jsme si ji k nám a společně se o ni staráme. Děláme to pro ni rádi. Doufáme, že se s ní časem zase budeme od srdce smát jako kdysi!

Petra D. (68), Krnov

Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může