Nezavolala, nepřišla a doma také nebyla. Naše rodinná kamarádka, vždy spolehlivá a dochvilná, se ztratila. Jako kdyby se po ní slehla zem!
Nikdo nám nevěřil, že se muselo stát něco špatného. Museli jsme ji s manželem začít hledat samotní! Bylo to skoro jako v nějaké detektivce.
Byla vlastně sama
Naše sestřenice Tonička jednoho dne nepřišla na nedělní oběd. Byla to tradice už spoustu let a my si neděli bez Toničky vlastně už ani nedokázali představit. Původně to byla manželova sestřenice.
Později jsem se s ní seznámila i já, a nakonec se stala Tonička součástí naší rodiny. Děti a později i jejich děti ji měly moc rády a ona je také. Možná o to víc, že nikoho neměla. Manžela ani rodiče či sourozence.
Vyrostla kdysi v dětském domově a z lidí měla strach. S nikým, tedy mimo nás, se nekamarádila. Manžela nikdy nehledala a samota ji nijak netížila. K nám ale chodila ráda, alespoň doufám!
Společně jsme vždycky probrali, co se za celý týden přihodilo, vzájemně jsme se informovali, co kdo zrovna čte a co sleduje v televizi. A taky jsme si hezky zamlsali.
Byla to dobrá společnost
Prostě jsme společně strávili příjemné odpoledne. Občas jsme se samozřejmě neshodli, ale o to větší byla zábava, když jsme si vzájemně kritizovali nekonečné seriály nebo nové detektivky. Občas jsme se smáli, až nám tekly slzy!
Proto jsem se na její pravidelné návštěvy moc těšila. Toniččinu přítomnost bych uvítala i častěji, ale ona nechtěla. Jak říkám, vyžívala se v samotě!
Jako kdyby se slehla zem
Tentokrát jsme na její příchod čekali s manželem marně. „Zavolám jí!“ řekl můj muž a chopil se telefonu. Měla ho vypnutý! Najedli jsme se a vyrazili za ní. Co když je nemocná a něco potřebuje? I přes hlasité zvonění Tonička neotvírala. Ani sousedé ji neviděli.
„Neměli bychom to nahlásit na policii?“ zeptala jsem se, ale manžel jen pokrčil rameny: „A co jim asi řekneme? Že pohřešujeme kamarádku už celých pár hodin? Vysmějí se nám…“ Měl pravdu. Pro jistotu jsme obvolali všechny nemocnice.
Také jsme párkrát objeli celé město, obchodní řetězce a prošli park. Zašli se podívat k řece. Nikde nikdo, po naší kamarádce ani stopa. Ráno jsme vše zopakovali a s těžkým srdcem se vydali na policii. Nevysmáli se nám, ale vážně nás taky nebrali. Prý je Tonička dospělá a může si dělat, co chce…
Byla zmatená
Byla v důchodu, tak se po ní nesháněli ani v práci. Prostě, mimo nás Tonička nikomu nechyběla! Znovu jsme zvonili na její sousedy. Tentokrát jsme se přece jen něco dozvěděli. Taková holčina, sotva pubertě odrostlá, si na Toničku vzpomněla.
„Mluvila nějak divně. Nesla s sebou takový malý kufřík a prý že musí jet do Prahy!“ Podivili jsme se. Tonička a do Prahy? Vždyť ji děsilo i naše malé okresní město. Natož Praha! Přes všechny pochybnosti jsme se vydali na nádraží.
To jsme v našem prvním pátrání opomenuli. Samozřejmě tam Tonička nebyla, ale jeden z pravidelných hostů zdejšího bufetu si byl jistý, že Tonička do té Prahy skutečně jela.
Našli jsme ji!
„Víte, není těžké si ji zapamatovat. Mluvila divně, tak nějak zmateně!“ Nasedli jsme do auta a vydali se vstříc hlavnímu městu. Kde ji budeme hledat?
Jako bychom ztratili onu pověstnou jehlu v kupce sena… Prozkoumali jsme kdeco, a nohy nás už ukrutně bolely, když jsme ji zahlédli. Seděla v nedalekém parčíku na zemi a pila z lahve nějaký alkohol! „No to snad…“ vyhrkl manžel a hnal se k ní.
Tonička byla jako vyměněná. Vypadala stejně, ale výraz ve tváři měla úplně jiný. Cizí! I hlas se jí snad změnil a chování rovněž. Beze slova jsem ji objala a pomohla jí vstát. Koukala na nás, jako by nás viděla poprvé v životě.
Bydlí u nás
Bylo to moc smutné! Odvezli jsme ji do nemocnice a vylíčili, co se stalo. Lékař konstatoval nějakou duševní nemoc. Prý asi dědičnou, ale v případě naší kamarádky to nešlo potvrdit ani vyvrátit. Tonička se léčila dlouhého půl roku.
Pomalu se stávala zase tou naší starou Toničkou. Jen se už nesmála jako dřív. Léky ji připravily o všechny emoce! Přestěhovali jsme si ji k nám a společně se o ni staráme. Děláme to pro ni rádi. Doufáme, že se s ní časem zase budeme od srdce smát jako kdysi!
Petra D. (68), Krnov
