Domů     Ztratila se nám sestřenice
Ztratila se nám sestřenice
4 minuty čtení

Nezavolala, nepřišla a doma také nebyla. Naše rodinná kamarádka, vždy spolehlivá a dochvilná, se ztratila. Jako kdyby se po ní slehla zem!

Nikdo nám nevěřil, že se muselo stát něco špatného. Museli jsme ji s manželem začít hledat samotní! Bylo to skoro jako v nějaké detektivce.

Byla vlastně sama

Naše sestřenice Tonička jednoho dne nepřišla na nedělní oběd. Byla to tradice už spoustu let a my si neděli bez Toničky vlastně už ani nedokázali představit. Původně to byla manželova sestřenice.

Později jsem se s ní seznámila i já, a nakonec se stala Tonička součástí naší rodiny. Děti a později i jejich děti ji měly moc rády a ona je také. Možná o to víc, že nikoho neměla. Manžela ani rodiče či sourozence.

Vyrostla kdysi v dětském domově a z lidí měla strach. S nikým, tedy mimo nás, se nekamarádila. Manžela nikdy nehledala a samota ji nijak netížila. K nám ale chodila ráda, alespoň doufám!

Společně jsme vždycky probrali, co se za celý týden přihodilo, vzájemně jsme se informovali, co kdo zrovna čte a co sleduje v televizi. A taky jsme si hezky zamlsali.

Byla to dobrá společnost

Prostě jsme společně strávili příjemné odpoledne. Občas jsme se samozřejmě neshodli, ale o to větší byla zábava, když jsme si vzájemně kritizovali nekonečné seriály nebo nové detektivky. Občas jsme se smáli, až nám tekly slzy!

Proto jsem se na její pravidelné návštěvy moc těšila. Toniččinu přítomnost bych uvítala i častěji, ale ona nechtěla. Jak říkám, vyžívala se v samotě!

Jako kdyby se slehla zem

Tentokrát jsme na její příchod čekali s manželem marně. „Zavolám jí!“ řekl můj muž a chopil se telefonu. Měla ho vypnutý! Najedli jsme se a vyrazili za ní. Co když je nemocná a něco potřebuje? I přes hlasité zvonění Tonička neotvírala. Ani sousedé ji neviděli.

„Neměli bychom to nahlásit na policii?“ zeptala jsem se, ale manžel jen pokrčil rameny: „A co jim asi řekneme? Že pohřešujeme kamarádku už celých pár hodin? Vysmějí se nám…“ Měl pravdu. Pro jistotu jsme obvolali všechny nemocnice.

Také jsme párkrát objeli celé město, obchodní řetězce a prošli park. Zašli se podívat k řece. Nikde nikdo, po naší kamarádce ani stopa. Ráno jsme vše zopakovali a s těžkým srdcem se vydali na policii. Nevysmáli se nám, ale vážně nás taky nebrali. Prý je Tonička dospělá a může si dělat, co chce…

Byla zmatená

Byla v důchodu, tak se po ní nesháněli ani v práci. Prostě, mimo nás Tonička nikomu nechyběla! Znovu jsme zvonili na její sousedy. Tentokrát jsme se přece jen něco dozvěděli. Taková holčina, sotva pubertě odrostlá, si na Toničku vzpomněla.

„Mluvila nějak divně. Nesla s sebou takový malý kufřík a prý že musí jet do Prahy!“ Podivili jsme se. Tonička a do Prahy? Vždyť ji děsilo i naše malé okresní město. Natož Praha! Přes všechny pochybnosti jsme se vydali na nádraží.

To jsme v našem prvním pátrání opomenuli. Samozřejmě tam Tonička nebyla, ale jeden z pravidelných hostů zdejšího bufetu si byl jistý, že Tonička do té Prahy skutečně jela.

Našli jsme ji!

„Víte, není těžké si ji zapamatovat. Mluvila divně, tak nějak zmateně!“ Nasedli jsme do auta a vydali se vstříc hlavnímu městu. Kde ji budeme hledat?

Jako bychom ztratili onu pověstnou jehlu v kupce sena… Prozkoumali jsme kdeco, a nohy nás už ukrutně bolely, když jsme ji zahlédli. Seděla v nedalekém parčíku na zemi a pila z lahve nějaký alkohol! „No to snad…“ vyhrkl manžel a hnal se k ní.

Tonička byla jako vyměněná. Vypadala stejně, ale výraz ve tváři měla úplně jiný. Cizí! I hlas se jí snad změnil a chování rovněž. Beze slova jsem ji objala a pomohla jí vstát. Koukala na nás, jako by nás viděla poprvé v životě.

Bydlí u nás

Bylo to moc smutné! Odvezli jsme ji do nemocnice a vylíčili, co se stalo. Lékař konstatoval nějakou duševní nemoc. Prý asi dědičnou, ale v případě naší kamarádky to nešlo potvrdit ani vyvrátit. Tonička se léčila dlouhého půl roku.

Pomalu se stávala zase tou naší starou Toničkou. Jen se už nesmála jako dřív. Léky ji připravily o všechny emoce! Přestěhovali jsme si ji k nám a společně se o ni staráme. Děláme to pro ni rádi. Doufáme, že se s ní časem zase budeme od srdce smát jako kdysi!

Petra D. (68), Krnov

Související články
3 minuty čtení
Po manželově smrti se o mě příbuzní začali nečekaně zajímat. Nejdřív mě jejich starostlivost těšila, pak mi ale došlo, že to nebude jen tak. Ve svém pražském bytě žiju už dlouhá léta. S manželem jsme ho kdysi pořídili za částku, která by dnes nestačila ani na pořádné auto. Teď má hodnotu několika milionů. Pro mě ale zůstává především domovem plným vzpomínek. Jenže po manželově smrti se najednou
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika