Myslely jsme, že nějaký zraněný člověk zoufale volá o pomoc, a tak jsme mu ji zavolaly. Byl to ale omyl, díky kterému jsem alespoň poznala svého budoucího manžela.

Se sestřenicí jsme se po mnoha letech vypravily do míst, kam jsme jako malé jezdily pravidelně k prarodičům. Chtěly jsme tam strávit několik dní a  ubytovaly se v pěkném penzionu.

„Co kdybychom se podívaly do toho lesa, kam jsme chodily na maliny,“ navrhla Lada.

Vzaly jsme si krabičky od svačin a  vyrazily. Za chvíli jsme je měly plné, a tak jsme dostaly nápad, vyškrábat se do šíleného kopce, odkud byl kdysi krásný výhled. Najednou ticho v lese prořízl výkřik: „Pomoc!“

Obě jsme se zarazily. „Slyšela jsi to? Někdo volá o pomoc, asi se mu stal úraz,“ řekla jsem Ladě. Rozhlížely jsme se okolo, nikoho jsme ale neviděly. Za chvíli se to volání ozvalo znovu. Byl to mužský hlas.

„Kde jste, už k vám jdeme!“ křičely jsme z plných plic. Zase bylo ticho. „Zkusíme se rozdělit, třeba toho nešťastníka rychleji najdeme,“ napadlo sestřenici. „Já mám strach, co když tu nebyl sám a někdo mu ublížil, zůstaneme raději spolu,“ řekla jsem.

Pomoz!

Stoupaly jsme nahoru na kopec s tím, že na toho zraněného (nebo přepadeného) určitě narazíme. Fantazie mi pracovala na plné obrátky. Zase se ozval ten výkřik. „Zavoláme záchranku, nebo policii, oni už ho najdou,“ řekla jsem.

Zatímco se Lada rozhlížela, vytáhla jsem svůj tehdy ještě tlačítkový mobil a vytočila policii a záchranku.

Konečně jsme dorazily na vrchol kopce. Žádný zraněný nešťastník tu ale nebyl. Leželo tam vytěžené dřevo, dva muži připevnili kmen stromu za koně, ten jeden popadl otěže, pobídl s nimi koníka a zakřičel na něj: „Pomoz!“.

Zásah policistů

A dopravil s ním kládu na lesní cestu, kde čekal další pracovník, který kládu uvolnil a kůň se vydal zpět pro další. Pak se povel „pomoz!“ opakoval. Mezitím stihlo do lesa přijet policejní auto a z něj vystoupili dva policisté.

Lesní dělníci se divili, co tam chtějí a my dvě trnuly hrůzou, zda nedostaneme pokutu za zbytečný výjezd. Vše ale dobře dopadlo. Celé nedorozumění jsme vysvětlily a usměvavý policista odvolal sanitku, která byla už na cestě.

„Lidé jsou dnes dost lhostejní, někteří raději dělají, že nic nevidí a neslyší,“ chlácholil nás. Nakonec nás ti policisté vzali autem zpět do městečka. A já jsem za toho usměvavého šťastně vdaná už skoro dvacet let.

Když se naše dcera před lety zeptala, kde jsme se s jejím tátou poznali, dost se té historce smála a řekla, že je ráda, že má tak báječné rodiče. My jsme zase rádi, že máme tak báječnou dceru.

Zuzana (60), Plzeňsko