Hledala jsem hrob bývalé spolužačky a prožila jsem něco strašlivého. Chtěla jsem se dostat rychle pryč, ale nevěděla jsem, kudy se dát.

Když jsem byla na základní škole, byla mojí nejlepší kamarádkou Romana. Byly jsme skoro jako sestry. Vždy jsme tu byly jedna pro druhou, pomáhaly jsem si, radily jsme si, zkrátka jsme se na sebe mohly vždycky spolehnout.

Po škole se naše cesty rozdělily

Tak to pokračovalo ještě celou střední školu, ale pak nás život rozdělil. Zatímco já jsem zůstala v rodném městě, kamarádka se přestěhovala na opačný konec republiky.

V dospělosti jsme se pak většinou vídaly jen na třídních srazech a občas jsme si psaly přes internet nebo jsme si zatelefonovaly.

Ta zpráva mě zasáhla

Jednoho dne jsem se dozvěděla se zpožděním hroznou zprávu, že Romana zemřela. Byla hodně let vážně nemocná, ale o své nemoci mi nikdy neřekla, takže to pro mě byl skutečně šok.

Mrzelo mě, že jsem jí nebyla ani na pohřbu, a tak jsem se to rozhodla napravit tím, že zajedu navštívit místo jejího posledního odpočinku. Vzala jsem si na to den dovolené a vydala se na dlouhou cestu autem.

Ve vzduchu panoval smutek

Byl zrovna nepříjemný deštivý podzimní den, ale to mě od plánu neodradilo. Po několikahodinové jízdě jsem konečně dojela do malého městečka na jihu Moravy. Na hřbitově, který jsem chvíli hledala, v tomhle počasí nikdo nebyl.

Ve stínu stromů tam panovalo ještě tísnivější šero a smutno než jinde. Od bratra Romany jsem zhruba věděla, kde mám hrob své kamarádky hledat. Měla jsem s sebou krásnou ozdobnou hřbitovní svíci, kterou jsem tam chtěla zapálit na její památku.

Bloudila jsem mezi hroby

Dost dlouho jsem bloudila mezi hroby a kroky mě zavedly až do nejvzdálenějšího kouta hřbitova. Tam byla skoro úplná tma. Pomyslela jsem si, že by bylo bývalo dobré vzít si s sebou baterku.

Musela jsem přistoupit skoro ke každé náhrobní desce a luštit jména, abych zjistila, jestli je to ten správný hrob. Najít ho se mi ale dlouho nedařilo. Vzdát jsem to ale nechtěla, už proto, že jsem sem vážila tak dlouhou cestu.

Nezřetelné šeptání

Pokračovala jsem v hledání, když jsem náhle zaslechla nějaké šeptání. V první chvíli jsem si myslela, že je to někdo z dalších návštěvníků hřbitova. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale zjistila jsem, že tam nikdo jiný, kromě mě, není.

Nezřetelné šeptání, kterému jsem nerozuměla, se změnilo v hlasité oddechování a po něm následoval tlumený výkřik. To už jsem měla opravdu strach.

Hlasy kolem mě kroužily

Nejistě jsem se kolem sebe rozhlížela. K jednomu hlasu se přidal další, trochu hrubší. Stále jsem ale nikoho neviděla. Ty hlasy kolem mě kroužily. Chvíli se zdály být vzdálené, chvíli to vypadalo, že je mám přímo za zády.

Roztřásla jsem se hrůzou a zkoušela si vzpomenout, kudy se co nejrychleji dostanu k východu ze hřbitova. Když jsem pak zřetelně zaslechla ženský hlas, který říkal, že se chce vrátit zpátky do života, dala jsem se na útěk.

Nebylo to snadné, protože jsem se mezi hroby dočista ztratila. Na chvíli jsem se zastavila. Kolem už bylo ticho, ale já se stejně bála a byla jsem rozhodnutá utéct bez toho, abych Romaně zapálila svíčku.

Utekla jsem pryč

Další výkřik se pak ozval těsně za mojí hlavou, a to mě donutilo k zoufalému běhu. Už ani nevím, jak jsem se ze hřbitova dostala. Když jsem byla za vstupní branou, rozběhla jsem se k zaparkovanému autu. Nasedla jsem do něj a ujížděla pryč, rozhodnutá, že se tam už nikdy nevrátím.

Další výlet

Časem se mi ten strašidelný zážitek rozležel v hlavě. Přišly jarní slunečné dny. Předpokládala jsem, že za jasného denního světla se ten děs, jaký jsem tehdy na podzim prožila, nebude opakovat. Dodala jsem si odvahy a znovu jsem se na ten hřbitov vydala. Tentokrát jsem vyjela hodně brzy ráno, abych tam byla dostatečně brzy.

Rozhovor s hrobníkem

Bylo krásné počasí a já jsem hrob Romany našla během pár minut. Všimla jsem si, že nedaleko od jejího hrobu pracuje nějaký muž. Pochopila jsem, že to bude nejspíš hrobník.

Riskovala jsem, že mě bude mít za blázna, ale šla jsem se ho zeptat, jestli se tu někdy nedějí podivné věci. Muž se na mě kupodivu nedíval jako na blázna, ale pozval mě do svého příbytku na šálek čaje.

Moje tajemství

Pověděl, že na tomto hřbitově pracuje již mnoho let a že má opravdu nepěknou pověst. Prý se tu občas zjevují duchové mrtvých a jsou slyšet jejich hlasy. Neplatí to ale pro místní lidi, týká se to jen cizích návštěvníků.

Ptal se mě, jestli se mi tu někdy něco stalo. Chvíli jsem měla pokušení mu o svém hrůzyplném zážitku povědět, ale nakonec jsem si ho raději nechala pro sebe. Zavrtěla jsem hlavou, že ne, poděkovala jsem mu a pak ze hřbitova se smíšenými pocity odešla. Dodnes mi však při vzpomínce na ten zážitek naskakuje husí kůže.

Veronika N. (57), Praha