Domů     Mezi hroby se ozval děsivý šepot
Mezi hroby se ozval děsivý šepot
5 minut čtení

Hledala jsem hrob bývalé spolužačky a prožila jsem něco strašlivého. Chtěla jsem se dostat rychle pryč, ale nevěděla jsem, kudy se dát.

Když jsem byla na základní škole, byla mojí nejlepší kamarádkou Romana. Byly jsme skoro jako sestry. Vždy jsme tu byly jedna pro druhou, pomáhaly jsem si, radily jsme si, zkrátka jsme se na sebe mohly vždycky spolehnout.

Po škole se naše cesty rozdělily

Tak to pokračovalo ještě celou střední školu, ale pak nás život rozdělil. Zatímco já jsem zůstala v rodném městě, kamarádka se přestěhovala na opačný konec republiky.

V dospělosti jsme se pak většinou vídaly jen na třídních srazech a občas jsme si psaly přes internet nebo jsme si zatelefonovaly.

Ta zpráva mě zasáhla

Jednoho dne jsem se dozvěděla se zpožděním hroznou zprávu, že Romana zemřela. Byla hodně let vážně nemocná, ale o své nemoci mi nikdy neřekla, takže to pro mě byl skutečně šok.

Mrzelo mě, že jsem jí nebyla ani na pohřbu, a tak jsem se to rozhodla napravit tím, že zajedu navštívit místo jejího posledního odpočinku. Vzala jsem si na to den dovolené a vydala se na dlouhou cestu autem.

Ve vzduchu panoval smutek

Byl zrovna nepříjemný deštivý podzimní den, ale to mě od plánu neodradilo. Po několikahodinové jízdě jsem konečně dojela do malého městečka na jihu Moravy. Na hřbitově, který jsem chvíli hledala, v tomhle počasí nikdo nebyl.

Ve stínu stromů tam panovalo ještě tísnivější šero a smutno než jinde. Od bratra Romany jsem zhruba věděla, kde mám hrob své kamarádky hledat. Měla jsem s sebou krásnou ozdobnou hřbitovní svíci, kterou jsem tam chtěla zapálit na její památku.

Bloudila jsem mezi hroby

Dost dlouho jsem bloudila mezi hroby a kroky mě zavedly až do nejvzdálenějšího kouta hřbitova. Tam byla skoro úplná tma. Pomyslela jsem si, že by bylo bývalo dobré vzít si s sebou baterku.

Musela jsem přistoupit skoro ke každé náhrobní desce a luštit jména, abych zjistila, jestli je to ten správný hrob. Najít ho se mi ale dlouho nedařilo. Vzdát jsem to ale nechtěla, už proto, že jsem sem vážila tak dlouhou cestu.

Nezřetelné šeptání

Pokračovala jsem v hledání, když jsem náhle zaslechla nějaké šeptání. V první chvíli jsem si myslela, že je to někdo z dalších návštěvníků hřbitova. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale zjistila jsem, že tam nikdo jiný, kromě mě, není.

Nezřetelné šeptání, kterému jsem nerozuměla, se změnilo v hlasité oddechování a po něm následoval tlumený výkřik. To už jsem měla opravdu strach.

Hlasy kolem mě kroužily

Nejistě jsem se kolem sebe rozhlížela. K jednomu hlasu se přidal další, trochu hrubší. Stále jsem ale nikoho neviděla. Ty hlasy kolem mě kroužily. Chvíli se zdály být vzdálené, chvíli to vypadalo, že je mám přímo za zády.

Roztřásla jsem se hrůzou a zkoušela si vzpomenout, kudy se co nejrychleji dostanu k východu ze hřbitova. Když jsem pak zřetelně zaslechla ženský hlas, který říkal, že se chce vrátit zpátky do života, dala jsem se na útěk.

Nebylo to snadné, protože jsem se mezi hroby dočista ztratila. Na chvíli jsem se zastavila. Kolem už bylo ticho, ale já se stejně bála a byla jsem rozhodnutá utéct bez toho, abych Romaně zapálila svíčku.

Utekla jsem pryč

Další výkřik se pak ozval těsně za mojí hlavou, a to mě donutilo k zoufalému běhu. Už ani nevím, jak jsem se ze hřbitova dostala. Když jsem byla za vstupní branou, rozběhla jsem se k zaparkovanému autu. Nasedla jsem do něj a ujížděla pryč, rozhodnutá, že se tam už nikdy nevrátím.

Další výlet

Časem se mi ten strašidelný zážitek rozležel v hlavě. Přišly jarní slunečné dny. Předpokládala jsem, že za jasného denního světla se ten děs, jaký jsem tehdy na podzim prožila, nebude opakovat. Dodala jsem si odvahy a znovu jsem se na ten hřbitov vydala. Tentokrát jsem vyjela hodně brzy ráno, abych tam byla dostatečně brzy.

Rozhovor s hrobníkem

Bylo krásné počasí a já jsem hrob Romany našla během pár minut. Všimla jsem si, že nedaleko od jejího hrobu pracuje nějaký muž. Pochopila jsem, že to bude nejspíš hrobník.

Riskovala jsem, že mě bude mít za blázna, ale šla jsem se ho zeptat, jestli se tu někdy nedějí podivné věci. Muž se na mě kupodivu nedíval jako na blázna, ale pozval mě do svého příbytku na šálek čaje.

Moje tajemství

Pověděl, že na tomto hřbitově pracuje již mnoho let a že má opravdu nepěknou pověst. Prý se tu občas zjevují duchové mrtvých a jsou slyšet jejich hlasy. Neplatí to ale pro místní lidi, týká se to jen cizích návštěvníků.

Ptal se mě, jestli se mi tu někdy něco stalo. Chvíli jsem měla pokušení mu o svém hrůzyplném zážitku povědět, ale nakonec jsem si ho raději nechala pro sebe. Zavrtěla jsem hlavou, že ne, poděkovala jsem mu a pak ze hřbitova se smíšenými pocity odešla. Dodnes mi však při vzpomínce na ten zážitek naskakuje husí kůže.

Veronika N. (57), Praha

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Tušila jsem, že s naším domem není něco v pořádku. Jako dítě jsem dokonce viděla ducha. Měla jsem ale zbraň v podobě hudby. U nás bylo vždycky něco jinak. Domem se často linuly neznámé zvuky. Praskající podlahové parkety či noční rozsvěcení světel nebylo nic neobvyklého. Někdy bych dala i ruku do ohně za to, že se v domě někdo prochází. Abych všechny ty zvuky přehlušila, naučila jsem se usín
5 minut čtení
V době, kdy jsem přestala věřit té nepříjemné věštbě, přišel šok ze strany, odkud bych to bývala nikdy nečekala! Kam až mi paměť sahá, moje kamarádka Vlasta se vždycky zajímala o výklady snů, čtení z ruky, astrologii a další podobné věci. Vykládala sobě i známým Na střední škole dokonce začala sama vykládat – nejprve karty jen pro sebe, později i pro svou rodinu a okolí. Její věštění jí s
3 minuty čtení
Když jsem přišla o muže, vnuk mi daroval k narozeninám kotě. I když kočky ráda nemám, nakonec jsem za ni byla ráda. S manželem jsme vychovali dceru Soňu, která nám dala tu největší radost – vnouče. Erik je mým světlem. Miluji ho celým svým srdcem. Byl vždy trochu jiný než ostatní děti v jeho věku. Chce znát odpověď na otázky, které mně samotné dělají problém. Je nebývale zvědavý a chytrý. Ta
3 minuty čtení
Netušila jsem, jak krásně dokáže podzimní příroda kouzlit. Při tom pohledu jsem zapomněla na smutek a starosti. Mé nemocné tělo se jako zázrakem začalo léčit. Když jsem se vdala podruhé, tak mi bylo pětačtyřicet let. Děti jsem už měla velké a můj druhý muž také. Další jsme neplánovali. Byl to pro mě tehdy náročný rok, protože se na nás začaly sypat problémy ze všech stran. Nejhorší bylo, že se
3 minuty čtení
Jako malá holčička jsem slýchávala, že dům mých prarodičů přitahuje neštěstí a straší v něm temný stín. Málem jsem té povídačce uvěřila také. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě u prarodičů, protože mí rodiče tehdy jako chudí novomanželé neměli na bydlení. Babička mi tehdy vyprávěla o zlu, které v domě sídlí. Jako dítě jsem valila oči a všemu věřila. Prateta i místní mi to potvrdili. Ka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let