Chmurné myšlenky na mě útočily ze všech stran. Zachránil mě můj dědeček, i když už pochopitelně není na světě.

Když jsem pochovala manžela, nechtělo se mi žít. Byli jsme jedno tělo, jedna duše. Nebylo proč zůstávat na tomto světě. Mám dospělou dceru, která mi z Austrálie, kde zakotvila, posílá pohledy či fotografie vnoučat.

Ta se spolehlivě obejde beze mne, má krásný dům, bohatého manžela, na starou mámu si vzpomene jednou za uherský rok. Ale když jsem se stala vdovou, dcera zřejmě vycítila, že jde do tuhého, a často mi po telefonu vysvětlovala, co mám dělat.

„Musíš, mami, urgentně vyhledat psychoanalytika,“ mínila. „Ten to s tebou probere a společně dojdete k tomu, jak se zbavit depresí.“ Pomyslela jsem si, že na tyhle novoty jsem už moc stará. Jsem v penzi a nic mě nebaví.

Tvoje vina

S manželem jsme si žili hezky. Peněz nebylo mnoho, avšak nějakou zábavu jsme si vždycky našli. Stačilo vyrazit na procházku, koupit si kytičku, koukat chvíli do zpěněných vod říčky, hned bylo líp.

Mívali jsme i pejska, taková malá, černá pouliční směs to byla, čertovsky živá, vzpomínám si, jak na mě ty její šibalské hnědé oči vykukovaly zpoza gauče. Kdyby ta tu se mnou byla, nebylo by mi tak smutno a aspoň bych se měla o koho starat.

Ale i ten náš chundelatý pejsek už odešel do míst, odkud se nejde vrátit. Jiného si nepořídím, na to nemám odvahu. Nic mi nepřináší radost. Ani procházky, ani koukání do výloh, ani pokojové kytky, kterých mám plný byt.

Dcera mě začala kontrolovat po telefonu čím dál častěji. Odsekávala jsem, byla jsem nepříjemná, jako bych chtěla dát najevo, že tohle všechno je i její vina. Kdyby se bývala nezapletla s tím Australanem, mohla jsem ji mít doma.

Před sto lety

Chmurné myšlenky na mě útočily ze všech stran. Zachránil mě můj děda. Samozřejmě že už není na světě, ale při asi padesátém úklidu šuplíků, který jsem prováděla, protože jsem neměla nic lepšího na práci, jsem narazila na – štěstíčko.

Tak se říkalo na poutích zalepené obálce, kterou jste si koupili, teprve pak rozlepili a objevili překvapení. A mně asi před sto lety koupil tohle štěstíčko z pouti děda. Obsahovalo modré rozježené strašidýlko s očima z bílých korálků.

Když na mě vykouklo, najednou jsem si uvědomila, že mi děda asi chce říct, že na světě je kromě smutku ještě pořád i legrace. Slyšela jsem zdálky jeho hlas: „Hlavně to, Janinko, nevzdávej.“ A pak jsem se najednou cítila líp.

Jana (68), Zlín