Domů     Štěstíčko z pouti je ten nejlepší lék
Štěstíčko z pouti je ten nejlepší lék
3 minuty čtení

Chmurné myšlenky na mě útočily ze všech stran. Zachránil mě můj dědeček, i když už pochopitelně není na světě.

Když jsem pochovala manžela, nechtělo se mi žít. Byli jsme jedno tělo, jedna duše. Nebylo proč zůstávat na tomto světě. Mám dospělou dceru, která mi z Austrálie, kde zakotvila, posílá pohledy či fotografie vnoučat.

Ta se spolehlivě obejde beze mne, má krásný dům, bohatého manžela, na starou mámu si vzpomene jednou za uherský rok. Ale když jsem se stala vdovou, dcera zřejmě vycítila, že jde do tuhého, a často mi po telefonu vysvětlovala, co mám dělat.

„Musíš, mami, urgentně vyhledat psychoanalytika,“ mínila. „Ten to s tebou probere a společně dojdete k tomu, jak se zbavit depresí.“ Pomyslela jsem si, že na tyhle novoty jsem už moc stará. Jsem v penzi a nic mě nebaví.

Tvoje vina

S manželem jsme si žili hezky. Peněz nebylo mnoho, avšak nějakou zábavu jsme si vždycky našli. Stačilo vyrazit na procházku, koupit si kytičku, koukat chvíli do zpěněných vod říčky, hned bylo líp.

Mívali jsme i pejska, taková malá, černá pouliční směs to byla, čertovsky živá, vzpomínám si, jak na mě ty její šibalské hnědé oči vykukovaly zpoza gauče. Kdyby ta tu se mnou byla, nebylo by mi tak smutno a aspoň bych se měla o koho starat.

Ale i ten náš chundelatý pejsek už odešel do míst, odkud se nejde vrátit. Jiného si nepořídím, na to nemám odvahu. Nic mi nepřináší radost. Ani procházky, ani koukání do výloh, ani pokojové kytky, kterých mám plný byt.

Dcera mě začala kontrolovat po telefonu čím dál častěji. Odsekávala jsem, byla jsem nepříjemná, jako bych chtěla dát najevo, že tohle všechno je i její vina. Kdyby se bývala nezapletla s tím Australanem, mohla jsem ji mít doma.

Před sto lety

Chmurné myšlenky na mě útočily ze všech stran. Zachránil mě můj děda. Samozřejmě že už není na světě, ale při asi padesátém úklidu šuplíků, který jsem prováděla, protože jsem neměla nic lepšího na práci, jsem narazila na – štěstíčko.

Tak se říkalo na poutích zalepené obálce, kterou jste si koupili, teprve pak rozlepili a objevili překvapení. A mně asi před sto lety koupil tohle štěstíčko z pouti děda. Obsahovalo modré rozježené strašidýlko s očima z bílých korálků.

Když na mě vykouklo, najednou jsem si uvědomila, že mi děda asi chce říct, že na světě je kromě smutku ještě pořád i legrace. Slyšela jsem zdálky jeho hlas: „Hlavně to, Janinko, nevzdávej.“ A pak jsem se najednou cítila líp.

Jana (68), Zlín

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.