Své květiny a stromy babička milovala, po její smrti dostal dům nového majitele. Dnes pečuji o zahradu já.

Ten strom byl na zahradě odjakživa, pamatuji si ho od dětství. Babička k němu vzhlížela s velkou úctou. Dokonce jsme mu pletly jako děti věnečky, aby nás chránila víla, která v něm žije. Jednou jsem tam dokonce nějaká mlžná stvoření viděla.

Bylo mi třináct, v noci jsem se probudila a dívala se z okna na hvězdy a Měsíc. Pak jsem se podívala dolů na zahradu a s úžasem spatřila, jak se kolem stromu cosi pohybuje. Vznášelo se to nad zemí.

Běžela jsem ke dveřím, ale když jsem je otevřela, uslyšela jsem poblíž sýčka a hned vzápětí zavyl sousedův pes. Lekla jsem se a dveře zase zabouchla.

Pouze za úplňku?

Asi po dvou Měsících jsem k babičce přijela a zase svítil velký měsíc jako rybí oko. Tiše jsem se vypravila ven a sedla si na terasu. Mlžné objekty opět zlehka poletovaly a kroužily kolem stromu. Zase jsem dostala strach a běžela do postele.

Pak babička zemřela a otec s tetou dům prodali. K domu mě osud zavál až po třiceti letech. Tehdy jsem přijela na babiččin hrob a byla to náhoda, že jsem se potkala se spolužačkou. Vyprávěla mi, jak náš domek koupila jakási rodina.

Zahradu prý vyplenili a od té chvíle se na ně přilepila strašlivá smůla. Dům byl znovu na prodej.

Opět žije

Musela jsem se jít podívat. Bylo to smutné. Vzpomínala jsem, kde stála třešeň, zlatý déšť. Na místě našeho stromu byl jen pařez. Z něho ale vyrazila zelená větvička. Dívala jsem se na ni a srdce mi posedla touha mít ten dům zpátky.

Nevím, co mě to napadlo, ale kontaktovala jsem rodinu, které dům nyní patřil. Duch babičky a nejspíš i víly mi přály štěstí, protože jsme se domluvili. Nechtěli za to stavení ani moc peněz. A dům byl zase náš.

Dalo nám to s manželem hodně práce, abychom vše zase zvelebili, ale dnes tu bydlíme a užíváme si důchod. A jsme šťastní. Vnuci mají kam jezdit za babičkou a dědečkem.

A když je Měsíc v úplňku, sedneme si s mužem na terasu a díváme se – a obdivujeme ty mlžné objekty, které krouží kolem mladičkého stromku, co roste v místech, kde stál náš rodinný posvátný strom − náš ochránce.

Marcela (71), Vysočina