S mužskými jsem to nějak neuměla. Když se vám tohle stane, v životě tak nějak plavete, a když už najdete přístav, zjistíte, že jste ztroskotali.

Dneska už jsem v klidu, ale byly doby, kdy mě to fakt dost trápilo. Kamarádky vesele randily, a na mě zbývaly paběrky. „Musíš se snažit,“ říkala mi kamarádka Míla. Ale sama si moc vybrat nedokázala. Její láska ji po svatbě začala mlátit, že byla samá modřina.

Tudy cesta nevede

„Tohle teda nechci,“ říkala jsem uplakané Míle, když zase byla málem polomrtvá. „A co ho takhle udat?“ navrhla jsem jí. „Šílíš?“ vyděsila se. „To by mě zabil!“ Nedalo mi to a sama jsem to nahlásila.

Její lásku vykázali z bytu na deset dní, a reakce Míly mě vyděsily. „Co se mi do toho pleteš? Proč se mi motuješ do života?“ pustila se do mě jako šílená.

Dávala jsem si pozor

Od té chvíle prý není mojí kamarádkou, ať se jí zklidím z očí. Tak jsem se začala snažit. Kdesi v podvědomí mi uvízla Mílina zkušenost, a tak jsem si dávala velký pozor. S takovou se ale moc nemáte šanci zamilovat. Tak opravdu, bezhlavě.

Ale i tak jsem nakonec našla krásného chlapa k mání. Jenže po pár měsících jsem zjistila, že je k ničemu. Jediné pozoruhodné, co na něm bylo, byl jeho podmanivý hlas.

Pořád jen vykládal

Mohl by dětem vyprávět v rádiu pohádky. Tak jako je vyprávěl mně. Jako co všechno v životě už dokázal a s kým se zná, kdo jsou jeho kamarádi. Dobře se ty báchorky poslouchaly, zvláště když publikum kolem žaslo a dychtivě naslouchalo.

Jenomže ty řeči byly všechno, co dokázal. Za půl roku jsem toho všeho měla dost. Jednoho dne jsem řekla, že stačí. Zrovna se nadechl k vyprávění o nějakém velkém flámu v Karlových Varech, místo toho, aby řešil, že nám kohoutek kape jako zřídlo. Vypakovala jsem ho bleskově, svoji historku ani nestačil dopovědět.

Netrápí mě to

Smířila jsem se s tím, že pro mě žádní chlapi nevybyli. Ti, co k něčemu byli, už jsou dávno rozebraní. A víte, že se mi v ten moment ulevilo? Žádné stíhy, žádné trable, nejsem jediná smolařka na světě. Tuhle jsem znenadání potkala Mílu. Belhala se.

Prý ji čeká další operace, protože ta zlomená noha nějak špatně srostla. Radši jsem se jí neptala, co se jí stalo. Vlastně jsem nechtěla o ničem mluvit. Stály jsme na refýži vedle sebe dlouho mlčky.

Modlila jsem se, aby už autobus přijel, když se na mě Míla obrátila. „No jo,“ řekla nazlobeně, „udělal mi to on! A ne abys zase volala policajty!“ Zavrtěla jsem hlavou, že nic takového nemám v úmyslu. Spokojeně kývla. Naštěstí jsme každá čekaly na jiný autobus.

Cestou jsem pak přemýšlela, která z nás je šťastnější. Sobecky jsem se přiklonila na svoji stranu. Na tváři se mi objevil úsměv.

Náhodné setkání

Toho si všiml takový nenápadný muž, který na sedadle naproti mně náhle vzhlédl od své rozečtené knížky. Chvilku mě pozoroval a já jeho. To mu zřejmě dodalo odvahu. „Zdá se, že máte krásný den,“ poznamenal. Kývla jsem a znovu se usmála.

Nevím, co mě to popadlo, ale cítila jsem se v tu chvíli naprosto spokojená. On zavřel svoji knihu a pozoroval mě. Díval se, nečuměl, jak bych zamlada řekla. A to bylo příjemné.

Je to naděje?

Doprovodil mě až před dům. Prý by si se mnou rád dal schůzku. A já, která jsem chtěla na chlapy zapomenout, kývla. Poděkoval, otočil se a šel zpátky na zastávku. „Myslela jsem, že tu někde bydlíte,“ volala jsem na něho. Otočil se a usmál. „Jen o stanici dál, ale to zdržení mi stálo za to.“

Marta P. (63), Praha