Ošetřující lékař nás ujistil, že to dobře dopadne. Udělají všechno, co je v jejich silách. Drama mělo šťastnější konec, než jsem doufala.
Není nic horšího, než když onemocní dítě. Představit si to umí jen ten, kdo to skutečně prožil. A kdo to prožije a přežije, pak už se netrápí ani nerozčiluje kvůli maličkostem.
Je šťastný, když se ráno probudí, a pokud je zrovna zataženo a na okna bubnují dešťové kapky, jen nad tím vesele mávne rukou. Už je to dávno, co si naši Kačenku nechali v nemocnici. Byla maličká, šestnáct měsíců, sotva se naučila chodit. Zůstala jsem tam s ní.
Všechno šlo stranou, i naše partnerské neshody, ty zejména. Konečně jsme zase jednou táhli za jeden provaz. Bylo to peklo. Zázrak, když se mi v noci podařilo usnout. Ošetřující lékař byl stručný, moc toho nenamluvil, neděsil, ale ani nedával falešné naděje.
„Dobře to dopadne,“ řekl jen. „Uděláme pro to všechno, co je v našich silách.“ Ale co když to bude málo? Hlavou se mi honily myšlenky plné hrůzy. Udělají všechno, ale zázraky nedokážou, říkala jsem si a slzela.
Dětský smích
Nemocniční klauni v dobách mého dětství a mládí neexistovali, na vlastní oči jsem něco takového spatřila poprvé. Abych řekla pravdu, ten šašek mě spíš vylekal, než rozveselil.
Někteří lidé dokonce trpí chorobným strachem z klaunů, možná jej vyvolávají i jejich přehnaně zvýrazněné rysy v obličeji, rozšklebená ústa, veliké oči.
Sledovala jsem, jak se šašek tichounce protáhl dveřmi, rukou naznačil směrem ke mně pozdrav a opatrnými, skoro až kočičími krůčky se blížil ke Kačence.
Dítě ho překvapeně sledovalo, vykulilo očka, pootevřelo pusu, potom se rozesmálo a začalo tleskat, protože tleskal i on. Měl úspěch jako hrom, Kačenka se jeho kouskům smála, až se zalykala. Bylo tak úžasné zase jednou slyšet její bezstarostný dětský smích!
Když se rozloučil a odešel, vyhledala jsem ho na chodbě a poděkovala mu. Udělalo mu to radost. Všimla jsem si, že má smutné oči. Ubezpečil mě, že se zase brzy zastaví. Za několik dní k nám do pokoje přiskákal jako klokan. Kačenka se válela smíchy, já s ní.
Nebála se ho ani za mák, nechala se vyndat z postýlky a nadšeně běhala za klaunem. Honili se po místnosti, pak i po chodbě. Zpátky ji přinesl v náručí, unavenou a bledou, a posadil zpět do postýlky.
Proč ten smutek?
„Ty jsi najednou nějaká vážná, hele,“ zaskřehotal a udělal legrační obličej. Vřískala smíchy. Náhodou jsem se zrovna koukala na něj, ne na ni, a všimla jsem si, že se mu v očích třpytí slzy. Bylo to zvláštní.
Přišel, aby rozdával dobrou náladu, a přitom skoro pláče. Připadalo mi nevhodné se ho na to ptát, ale když jsem později zaznamenala, že stojí na chodbě a zamyšleně hledí z okna do ubrečeného únorového dne, nedalo mi to. „Proč ten smutek?“ zeptala jsem se tiše.
Překvapeně se otočil od okna a povídá: „Klauni přece bývají smutní, nebo ne?“ Pokrčila jsem rameny. Dlouho mlčel, vypadalo to, že z něj žádnou další odpověď nevydoluji, po delší pauze ze sebe neochotně vysoukal:
„Nechce se mi o tom mluvit, ale když se ptáte… Mám za sebou peklo. Dítě těžce onemocnělo a zemřelo. Už je to sedm let. Nikdy se z toho nedostanu.“ Asi deset minut jsem se omlouvala. Jen mávl rukou.
Bála jsem se, že už nepřijde, že už ho nikdy neuvidím, ale navštívil náš nemocniční pokoj ještě mnohokrát. Byl i u toho, když jsme si Kačenku odváželi domů. „Uvidíme se ještě někdy?“ zašeptal, aby ho Petr u volantu neslyšel.
Když jsem kývla, jmenoval místo pod širým nebem, kde obvykle za pěkného počasí pořádá představení pro děti.
Jaro plné naděje
Začalo jaro, plné naděje, den byl jak malovaný, když jsme se s Kačenkou vypravily za klaunem. Ptala jsem se Petra, jestli půjde s námi, ale nezvedl oči od klávesnice notebooku. Myslím že mě, jako obvykle, nevnímal.
Když Jaromír postřehl, že se nacházíme mezi diváky, přiskočil a chytil mě do obrovské síťky na motýly. Děti jásaly a tleskaly, nejvíc Kačenka, pyšná, že si šašek pro své řádění vybral zrovna její maminku.
Byla z něj celá pryč, bodejť ne, její otec hravý nebyl a čas pro své nejbližší si udělal výjimečně. Prioritou bylo zaměstnání, tenis, golf a bůhvíco ještě. Žena s dítětem obsadily na jeho žebříčku hodnot asi tak desátou příčku.
Hostitelská péče
Místo po mém boku bylo v té době již v podstatě prázdné, také klaun byl sám. Tragédie, která jej postihla, zničila i jeho manželství, se ženou se shodli, že dál kráčet životem spolu již nedokážou.
Byl nekonečně osamělý a bylo hezké pozorovat, jak v naší společnosti pookřál, stejně jako Kačenka v té jeho. Potřebovali se navzájem. A tak jsme vzali klauna do rodiny. Petr odešel, šašek se nastěhoval.
Přitom daleko větší šašek byl Petr, klaun Jaromír byl fajn chlap. Sžili jsme se rychle. Jarda byl ve skutečnosti úspěšný podnikatel, zdravotního klauna dělal bez nároku na odměnu ve volném čase, aby rozveselil děti, hlavně ty nemocné.
Doufal, že smích uzdravuje a že se svou maličkou měrou podílí na tom, aby žádné z dětiček nedopadlo tak zle jako to jeho. Teprve když jsme spolu bydleli, pochopila jsem, co všechno pro děti dělá.
Navštěvoval i dětský domov, kde si vyhlédl dvě holčičky, sestry ve věku devíti a deseti let. Bral je na procházky, na výlety. A na Vánoce i další svátky k sobě domů. Poučil mě, že se tomu říká hostitelská péče, a poprosil, abych se s děvčaty také seznámila.
Na návštěvu do děcáku jsme vzali samozřejmě i Kačenku. Byla nadšená, stejně jako holky Jana a Lenka. „Jé, ty máš manželku,“ řekla Jardovi s nadšením Janička.
Jako v kině
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Jardovi se v očích zatřpytily slzy, vzal Janičku do náruče a povídá: „To není, Janičko, moje manželka. A tak mě napadá, že by se možná slušelo, abych ji požádal o ruku, protože ji mám rád.“ Poklekl.
Všechny tři holky vykulily oči, a protože se to odehrávalo v herně, výjev zaujal i další děti. Postupně se kolem nás shromažďovaly a bez dechu sledovaly, co se děje. I mně se těžko dýchalo. „Vezmeš si mě, Michaelo?“ vysoukal ze sebe můj klaun.
„A odpustíš mi, že nemám prstýnek?“ Mezi dětmi to zašumělo. Do holčiček jako když střelí. Asi pět si jich bleskurychle sundalo prstýnek z kočičího zlata, podávaly jej klečícímu klaunovi. Teď už nečekané zásnuby sledovala celá herna, oči i ústa dokořán.
Jako v kině na napínavém filmu. „Ano,“ vydechla jsem. Děti začaly křičet, tleskat, skákat. Holčičky si soustředěně prohlížely mou ruku s prstýnkem z kočičího zlata. Do minuty se objevil personál včele s paní ředitelkou. Blahopřáli.
Krásnější zásnuby si neumím představit. Prstýnek jsme do týdne vrátili, dostala jsem jiný, z bílého zlata, posázený brilianty. Zanedlouho byly Vánoce. Moje první Vánoce s hostitelskou péčí. Teď jsem měla opravdovou rodinu.
Předtím s Petrem bylo všechno chladné, postrádající srdečnost. Zato s klaunem Jardou to bylo, jak se říká, jiný kafe. Janu s Lenkou přivezl můj šašek na Štědrý den ráno, převlečené za princezny.
Okamžitě jsem tudíž musela z papíru vyrobit korunku i Kačence, župánek nahradil dlouhé šaty.
Oči jako hvězdy
Když jsem krájela jablíčko a ukázala všem hvězdičku uprostřed, holkám zářily oči jako hvězdy. „Celý rok budeme mít štěstí,“ vysvětlil Jarda. „My s Janičkou už přece štěstí máme,“ informovala nás Lenička.
„Protože jste si nás našli a protože tady můžeme být,“ objasnila. „Hodně dětí musí zůstat na Vánoce v domově, nikdo je nechce.“ Dávala jsem pozor, abych se nerozplakala, ale tak docela se mi to nepovedlo.
Tajně jsem si otřela neposlušnou slzu a pustila se do přípravy slavnostní večeře. Po očku jsem pozorovala, jak ten můj šašek sedí s Kačenkou, Janičkou a Leničkou pod stromečkem a vypráví jim o narození Ježíška.
Když se pak dali do zpívání koled, věděla jsem, že budeme šťastni nejen příští rok, ale i všechny další roky až do konce našich životů.
Michaela (59), střední Čechy
