Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada.
Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody.
Bezohledně rozrazil dveře, bylo mu fuk, že nás probudí, vpadl do předsíně, většinou zakopl o koberec, natáhl se jak dlouhý, tak široký a tvrdě tam usnul.
Jednou ho našli, jak leží přede dveřmi, ruku s klíčem napřaženou k zámku, ale odemknout už neměl sil a chrněl až do rána na společné chodbě. Když ho máma tahala dovnitř, slyšela jsem, jak jí sousedka polohlasem povídá:
„Já se ti, Lído, divím, že máš na tohle nervy. Já bych je teda neměla.“ Máma tiše odvětila: „Do práce chodí, a to mi stačí. Bojím se být na holku sama. Jak bych to všechno utáhla, z platu školnice?“ Nu ano, to byly ještě zlaté časy. Potom tátu z práce vyhodili.
Když zrovna nepil v příšerné hospodě naproti, sedával doma a lekal mě tím svým prázdným pohledem. Ještě hůř, když byl lítostivý. Míval takové chvilky. To potom slzel a mně i mámě se omlouval. Říkal třeba: „Zkazil jsem vám život, holky.“ Máma na to: „Hele, Josef, jestli to chceš napravit, tak se běž léčit.“
To není normální
A on opravdu šel. Dobrovolně. Už dlouho jsem neviděla mámu v tak dobré náladě. Věřila v lepší budoucnost. Šly jsme do cukrárny a potom mi koupila nové boty a sobě taky. Z toho jsem pochopila, že tenhle den je opravdu sváteční a že teď už bude všechno fajn.
Bylo mi deset, chodila jsem do čtvrté třídy základní školy a zrovna jsme jeli na školu v přírodě. Musím říct, že jsem se hrozně bála. Nebyla jsem vůbec kolektivní typ a tři týdny někde v Orlických horách, bez mámy, jen s mými divokými spolužáky, mě děsily.
Byla jsem tichá holčička s duší plnou smutku, neměla jsem žádné kamarádky. Letní školu jsem proplakala. V noci jsem nemohla spát, bloudila po studených chodbách a jednou nebo dvakrát mě vyhmátla třídní učitelka.
„Promluvím s tvou matkou, tohle není normální,“ řekla. „A honem spát.“
Taková smutná
Abych nezapomněla, jednu ze spolužaček jsem si docela oblíbila. Svěřila jsem se jí, že se mi stýská po mamince a že tu špatně spím. Ona mě ubezpečila, že prožívá totéž, že se také v noci budí a ty tři týdny bez rodičů jí připadají neúměrně dlouhé.
Sblížily jsme se, moje radost, že mám konečně, poprvé v životě, spřízněnou duši, neznala hranic. Jednou, když jsme se šli celá třída podívat k dančí oboře, jsme se loudaly za ostatními, a Jitka mi povídá: „Proč jsi pořád taková smutná?
Nejsmutnější ze třídy?“ Nevím, co mě to popadlo, příliš jsem jí důvěřovala, a povídám jí: „Mám trápení s tátou, víš? Je v Beřkovicích.“ Pokrčila rameny, nechápala, co to znamená.
Vysvětlila jsem jí, že je táta alkoholik a že v těch Beřkovicích je proto, aby ho tam doktoři vyléčili. Až se vrátí, bude uzdravený a nebude už chodit do hospod. Po celou dobu jsem šeptala a rozhlížela se, zda nás někdo nemůže slyšet.
„Přísahej, že to nikomu neřekneš,“ zachraptěla jsem závěrem. „Tohle se nikdo nesmí dovědět. Holky by se mi smály.“ Slavnostně zvedla dva prsty k přísaze.
Přísahala jsi
Druhý den to věděli všichni. I paní učitelka. Zírali na mě, jako bych byla malomocná. Holky si šeptaly a významně po mně pokukovaly. Kluci tolik ne, jen Kudrna, třídní šašek, se mě přišel během večeře zeptat, jestli budu taky chodit do hospody, až budu velká.
Následoval výbuch smíchu. Odnesla jsem nedojedené rizoto k výdejnímu okénku a odešla se sklopenou hlavou do ložnice. Proč to udělala? Nechápala jsem to. „Přísahala jsi!“ vmetla jsem jí do tváře večer v umývárně. Soucitně na mě pohlédla:
„Já se umím odpřísahat, chápeš? Stačí, když třikrát oběhneš hřiště a při tom za sebou táhneš švihadlo.“ Od té doby jsem stála stranou. Byla jsem člověk, s nímž se nepočítá. Odpadlík. Nešťastnice, která má otce v Beřkovicích.
Nezapadla jsem do kolektivu, ale s tím jsem měla problémy už předtím. Nenosila jsem úhledné copánky s mašlemi, nechodila jsem oblečená podle módy a paní učitelka mě nechválila.
Ale od té doby, co zlá Jitka prozradila moje tajemství, se všechno ještě o dost zhoršilo. Základní školou jsem prolezla s odřenými lokty a bez jediné kamarádky. Pro kluky jsem byla nikdo.
Chudinka z rozvrácené rodiny, s příliš krátkými kalhotami a děsným pruhovaným svetrem po starší sestřenici, který se dole páral. Vyučila jsem se prodavačkou a nastoupila do mléčných lahůdek. Ani tady mě kolegové nepřijali.
Připadala jsem jim protivná, nepřístupná a mrzutá, s nikým jsem se nebavila. Nepochopili, že to není z nafoukanosti, ale ze strachu. Táta umřel, žila jsem jen s mámou.
Byla hodná, laskavá, ale utrápená, přecitlivělá se slzami věčně na krajíčku a posedlá myšlenkou, že až se stane babičkou, všechno bude najednou báječné. „Není nic krásnějšího než mít miminko,“ snila. „Už se, Ivčo, nemůžu dočkat.“ Příšerně mě to deptalo.
„Mami, hlavně se na to neupínej,“ syčela jsem jako vzteklá kočka. „Máš snad pocit, že by mi tu bušily na dveře zástupy chlapů?“ Namítla: „To proto, Ivuško, že nemáš žádné sebevědomí. Kdyby ses pěkně oblékla a nemračila, byla by z tebe docela hezká holka.“
Jako vzteklá kočka
Tak jsem to opravdu zkusila a výsledkem byly dvě známosti, jedna horší než druhá. Zůstala jsem sama, a když zemřela máma, byla ta samota už k nesnesení. Došla jsem k neochvějnému závěru, že za všechno, co se mi v životě nepovedlo, může Jitka.
Ta zlá holka, která kdysi třídě prozradila, že je táta na léčení. Někdy jsem si představovala, co bych asi udělala, kdybych ji potkala. Jednu dobu jsem měla pro ten případ i nacvičenou řeč. Byla strašlivá. Ve skutečnosti jsem doufala, že ji nikdy nepotkám.
Jednou, to mi už táhlo na padesát, jsem si dala v sámošce na vývěsku inzerát, že levně prodám obnošené oblečení. Zavolala mi nějaká holka, ať to přinesu do denního baru na náměstí, že tam bude ve čtyři čekat.
Nikdy jsem tam nebyla, zásadně do takových podniků nechodím. U baru jsem požádala o bezinkovou limonádu, a pak jsem dostala šok. Podávala mi ji Jitka. Všechno se mi znovu vybavilo. Roztřásla jsem se, limonádou polila pult.
Srdce mi bušilo až v krku, musela jsem se opřít. Stanula jsem tváří v tvář mrše, která mi zničila život. Periferním zrakem jsem zaznamenala, že nejspíš vstoupila ta žena z inzerátu a rozhlíží se, kde jsem. Mlčky jsem jí podala tašku a zamumlala, že za to nic nechci.
Hloupá holka
„Páni, Ivčo, jsi to ty?“ ozvala se ta potvora. Horečně jsem přemýšlela, jak zněla má nacvičená řeč, v rozrušení se mi nevybavilo ani jediné slovo. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasípala jsem. „Ty… ty mrcho!“ Prudkými pohyby otírala pult, politý limonádou.
Všimla jsem si, že se jí na tvářích objevily rudé skvrny. Kupodivu i po letech dobře věděla, o čem mluvím. V očích se jí zatřpytily slzy. „Myslíš, že mi to není líto?“ zašeptala. „Zkus to pochopit. Byla jsem malá, hloupá holka.
Neměla jsem ponětí, že ti to tolik ublíží.“ Zírala jsem, jak si hřbetem ruky utírá slzy. V kapse jsem našla papírový kapesník a podala jí ho. „Zničilas mi život,“ zamumlala jsem, ale daleko klidněji. Rozesmála se: „Buď klidná, sobě taky.
Po pekelném rozvodu jsem sama jako kůl v plotě.“ Nalila mi novou limonádu. Poprosila kolegyni, ať ji na chvíli zastoupí a pak mi krátce vylíčila svůj příběh plný domácího násilí a zoufalství. Omluvila se mi snad tisíckrát.
A ze mě vztek pomalu vyprchával, bylo to úlevné, stejně jako pláč, který odplavoval křivdu. Navrhla: „A co si připít na setkání šampaňským?“ Bylo to moje první šumivé víno v životě. Chutnalo opojně, stejně jako přátelství, které se v ten den narodilo a trvá.
Ivana (61), střední Čechy
