Domů     Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
8 minut čtení

Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada.

Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody.

Bezohledně rozrazil dveře, bylo mu fuk, že nás probudí, vpadl do předsíně, většinou zakopl o koberec, natáhl se jak dlouhý, tak široký a tvrdě tam usnul.

Jednou ho našli, jak leží přede dveřmi, ruku s klíčem napřaženou k zámku, ale odemknout už neměl sil a chrněl až do rána na společné chodbě. Když ho máma tahala dovnitř, slyšela jsem, jak jí sousedka polohlasem povídá:

„Já se ti, Lído, divím, že máš na tohle nervy. Já bych je teda neměla.“ Máma tiše odvětila: „Do práce chodí, a to mi stačí. Bojím se být na holku sama. Jak bych to všechno utáhla, z platu školnice?“ Nu ano, to byly ještě zlaté časy. Potom tátu z práce vyhodili.

Když zrovna nepil v příšerné hospodě naproti, sedával doma a lekal mě tím svým prázdným pohledem. Ještě hůř, když byl lítostivý. Míval takové chvilky. To potom slzel a mně i mámě se omlouval. Říkal třeba: „Zkazil jsem vám život, holky.“ Máma na to: „Hele, Josef, jestli to chceš napravit, tak se běž léčit.“

To není normální

A on opravdu šel. Dobrovolně. Už dlouho jsem neviděla mámu v tak dobré náladě. Věřila v lepší budoucnost. Šly jsme do cukrárny a potom mi koupila nové boty a sobě taky. Z toho jsem pochopila, že tenhle den je opravdu sváteční a že teď už bude všechno fajn.

Bylo mi deset, chodila jsem do čtvrté třídy základní školy a zrovna jsme jeli na školu v přírodě. Musím říct, že jsem se hrozně bála. Nebyla jsem vůbec kolektivní typ a tři týdny někde v Orlických horách, bez mámy, jen s mými divokými spolužáky, mě děsily.

Byla jsem tichá holčička s duší plnou smutku, neměla jsem žádné kamarádky. Letní školu jsem proplakala. V noci jsem nemohla spát, bloudila po studených chodbách a jednou nebo dvakrát mě vyhmátla třídní učitelka.

„Promluvím s tvou matkou, tohle není normální,“ řekla. „A honem spát.“

Taková smutná

Abych nezapomněla, jednu ze spolužaček jsem si docela oblíbila. Svěřila jsem se jí, že se mi stýská po mamince a že tu špatně spím. Ona mě ubezpečila, že prožívá totéž, že se také v noci budí a ty tři týdny bez rodičů jí připadají neúměrně dlouhé.

Sblížily jsme se, moje radost, že mám konečně, poprvé v životě, spřízněnou duši, neznala hranic. Jednou, když jsme se šli celá třída podívat k dančí oboře, jsme se loudaly za ostatními, a Jitka mi povídá: „Proč jsi pořád taková smutná?

Nejsmutnější ze třídy?“ Nevím, co mě to popadlo, příliš jsem jí důvěřovala, a povídám jí: „Mám trápení s tátou, víš? Je v Beřkovicích.“ Pokrčila rameny, nechápala, co to znamená.

Vysvětlila jsem jí, že je táta alkoholik a že v těch Beřkovicích je proto, aby ho tam doktoři vyléčili. Až se vrátí, bude uzdravený a nebude už chodit do hospod. Po celou dobu jsem šeptala a rozhlížela se, zda nás někdo nemůže slyšet.

„Přísahej, že to nikomu neřekneš,“ zachraptěla jsem závěrem. „Tohle se nikdo nesmí dovědět. Holky by se mi smály.“ Slavnostně zvedla dva prsty k přísaze.

Přísahala jsi

Druhý den to věděli všichni. I paní učitelka. Zírali na mě, jako bych byla malomocná. Holky si šeptaly a významně po mně pokukovaly. Kluci tolik ne, jen Kudrna, třídní šašek, se mě přišel během večeře zeptat, jestli budu taky chodit do hospody, až budu velká.

Následoval výbuch smíchu. Odnesla jsem nedojedené rizoto k výdejnímu okénku a odešla se sklopenou hlavou do ložnice. Proč to udělala? Nechápala jsem to. „Přísahala jsi!“ vmetla jsem jí do tváře večer v umývárně. Soucitně na mě pohlédla:

„Já se umím odpřísahat, chápeš? Stačí, když třikrát oběhneš hřiště a při tom za sebou táhneš švihadlo.“ Od té doby jsem stála stranou. Byla jsem člověk, s nímž se nepočítá. Odpadlík. Nešťastnice, která má otce v Beřkovicích.

Nezapadla jsem do kolektivu, ale s tím jsem měla problémy už předtím. Nenosila jsem úhledné copánky s mašlemi, nechodila jsem oblečená podle módy a paní učitelka mě nechválila.

Ale od té doby, co zlá Jitka prozradila moje tajemství, se všechno ještě o dost zhoršilo. Základní školou jsem prolezla s odřenými lokty a bez jediné kamarádky. Pro kluky jsem byla nikdo.

Chudinka z rozvrácené rodiny, s příliš krátkými kalhotami a děsným pruhovaným svetrem po starší sestřenici, který se dole páral. Vyučila jsem se prodavačkou a nastoupila do mléčných lahůdek. Ani tady mě kolegové nepřijali.

Připadala jsem jim protivná, nepřístupná a mrzutá, s nikým jsem se nebavila. Nepochopili, že to není z nafoukanosti, ale ze strachu. Táta umřel, žila jsem jen s mámou.

Byla hodná, laskavá, ale utrápená, přecitlivělá se slzami věčně na krajíčku a posedlá myšlenkou, že až se stane babičkou, všechno bude najednou báječné. „Není nic krásnějšího než mít miminko,“ snila. „Už se, Ivčo, nemůžu dočkat.“ Příšerně mě to deptalo.

„Mami, hlavně se na to neupínej,“ syčela jsem jako vzteklá kočka. „Máš snad pocit, že by mi tu bušily na dveře zástupy chlapů?“ Namítla: „To proto, Ivuško, že nemáš žádné sebevědomí. Kdyby ses pěkně oblékla a nemračila, byla by z tebe docela hezká holka.“

Jako vzteklá kočka

Tak jsem to opravdu zkusila a výsledkem byly dvě známosti, jedna horší než druhá. Zůstala jsem sama, a když zemřela máma, byla ta samota už k nesnesení. Došla jsem k neochvějnému závěru, že za všechno, co se mi v životě nepovedlo, může Jitka.

Ta zlá holka, která kdysi třídě prozradila, že je táta na léčení. Někdy jsem si představovala, co bych asi udělala, kdybych ji potkala. Jednu dobu jsem měla pro ten případ i nacvičenou řeč. Byla strašlivá. Ve skutečnosti jsem doufala, že ji nikdy nepotkám.

Jednou, to mi už táhlo na padesát, jsem si dala v sámošce na vývěsku inzerát, že levně prodám obnošené oblečení. Zavolala mi nějaká holka, ať to přinesu do denního baru na náměstí, že tam bude ve čtyři čekat.

Nikdy jsem tam nebyla, zásadně do takových podniků nechodím. U baru jsem požádala o bezin­kovou limonádu, a pak jsem dostala šok. Podávala mi ji Jitka. Všechno se mi znovu vybavilo. Roztřásla jsem se, limonádou polila pult.

Srdce mi bušilo až v krku, musela jsem se opřít. Stanula jsem tváří v tvář mrše, která mi zničila život. Periferním zrakem jsem zaznamenala, že nejspíš vstoupila ta žena z inzerátu a rozhlíží se, kde jsem. Mlčky jsem jí podala tašku a zamumlala, že za to nic nechci.

Hloupá holka

„Páni, Ivčo, jsi to ty?“ ozvala se ta potvora. Horečně jsem přemýšlela, jak zněla má nacvičená řeč, v rozrušení se mi nevybavilo ani jediné slovo. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasípala jsem. „Ty… ty mrcho!“ Prudkými pohyby otírala pult, politý limonádou.

Všimla jsem si, že se jí na tvářích objevily rudé skvrny. Kupodivu i po letech dobře věděla, o čem mluvím. V očích se jí zatřpytily slzy. „Myslíš, že mi to není líto?“ zašeptala. „Zkus to pochopit. Byla jsem malá, hloupá holka.

Neměla jsem ponětí, že ti to tolik ublíží.“ Zírala jsem, jak si hřbetem ruky utírá slzy. V kapse jsem našla papírový kapesník a podala jí ho. „Zničilas mi život,“ zamumlala jsem, ale daleko klidněji. Rozesmála se: „Buď klidná, sobě taky.

Po pekelném rozvodu jsem sama jako kůl v plotě.“ Nalila mi novou limonádu. Poprosila kolegyni, ať ji na chvíli zastoupí a pak mi krátce vylíčila svůj příběh plný domácího násilí a zoufalství. Omluvila se mi snad tisíckrát.

A ze mě vztek pomalu vyprchával, bylo to úlevné, stejně jako pláč, který odplavoval křivdu. Navrhla: „A co si připít na setkání šampaňským?“ Bylo to moje první šumivé víno v životě. Chutnalo opojně, stejně jako přátelství, které se v ten den narodilo a trvá.

Ivana (61), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Poslední měsíce jsem byla často unavená. Lékaři mluví opatrně, ale člověk pozná, když se něco v životě pomalu uzavírá. A tak jsem začala myslet na místa, která ve mně zůstala celý život. Na věci, které člověk nosí hluboko v sobě, i když o nich desítky let nemluví. Jedním z těch míst byla stará roubenka v Českém ráji. Když jsem byla malá, jezdili jsme tam s rodiči skoro každé léto. Patřila paní
4 minuty čtení
Žila jsem tak jako řada žen mého věku, kterým už osud vzal partnera. Sama, ale s dobrou kamarádkou po boku. Byla jako moje sestra... Pětačtyřicet let jsme spolu sdílely recepty na koláče, radost z prvních krůčků dětí i slzy po odchodech našich manželů. Dana pro mě byla jistotou v nejistém běhu života. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi jednou zničí úplně všechno. Síla přátelství? Všec
2 minuty čtení
Moji drahou maminku měl každý rád. S velkou láskou se starala i o květiny. Když zemřela, všechny rostliny uvadly, i když jsem se snažila. Byl to poklad v lidské podobě, moje maminka se vůbec neuměla mračit nebo se na někoho zlobit. Bylo to takové sluníčko, a to nejen pro naši rodinu, ale pro celé okolí. Milovali ji mladí i staří. Někteří v ní viděli babičku od Boženy Němcové, chlapi ze sídliště
2 minuty čtení
Když jsem byla ještě v pubertě, věřila jsem, že láska si člověka najde sama. Nenapadlo by mě, že mě přehlédne. Jak je to možné? Vždyť každý zažije lásku. Je to přece to nejpřirozenější, co lidé cítí. Já se odmala dívala na starší ženy v našem městě, jak vedou za ruku své muže, jak spolu nakupují nebo sedí večer na lavičce před domem. Byla jsem přesvědčená, že jednou budu mít něco podobného také
5 minut čtení
Od malička jsem si představovala život plný smíchu, dětské radosti a rodinných večeří. Krátce jsem to měla. Toužila jsem po domově, kde bude vždycky někdo čekat. Kde bude vonět čerstvě upečený koláč a kde se lidé obejmou pokaždé, když přijdou z práce nebo ze školy. Nikdy jsem nesnila o kariéře ani o velkém bohatství, chtěla jsem jen obyčejné štěstí. Muže, kterého budu milovat, děti, které budu
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budovat mosty je lepší než je pálit
skutecnepribehy.cz
Budovat mosty je lepší než je pálit
Sblížila nás písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. A tak jsme se jeden takový most pokusili mezi sebou vybudovat. Jednou se sice zbortil, my jsme k sobě ale zase našli cestu. Ráda jsem jezdívala na pio­nýrské tábory. Naši mě tam šoupli hned v první třídě, aby měli pár týdnů klid, ale mně to nevadilo. Byla jsem smělá holčička
Předpověděl portugalský král vlastní smrt?
epochalnisvet.cz
Předpověděl portugalský král vlastní smrt?
Královská rodina mává z otevřeného kočáru a provázejí ji ovace. Pak se ale z davu vynoří podmračený muž s plnovousem, poklekne na jedno koleno a zamíří pušku na cíl. Tím není nikdo jiný než sám panovník.   Diplomat. Mučedník. Tak znějí dvě přezdívky, pod kterými Portugalsko zná svého krále Karla I. (1863–1908). Ta první se vztahuje k jeho jednání
Co formuje děti? Prostředí, výchova či matčin stres
21stoleti.cz
Co formuje děti? Prostředí, výchova či matčin stres
Vědci se dlouhodobě zaobírají dopadem výchovy a prostředí na lidskou osobnost. Ovšem tenhle oříšek je s nadsázkou řečeno poměrně tvrdý na rozlousknutí. [caption id="attachment_93552" align="alignno
Partner překvapil Štréblovou zásnubním prstenem
nasehvezdy.cz
Partner překvapil Štréblovou zásnubním prstenem
Nečekaná událost jak pro nás, tak pro Alenu Štréblovou (60) alias Milenu Pumrovou z Ulice! Své soukromí si herečka přísně střeží. Svého partnera, prošedivělého štramáka, povoláním veterináře, ukáza
Léto v Olomouckém kraji: krajina poznání, příběhů a živé kultury
epochanacestach.cz
Léto v Olomouckém kraji: krajina poznání, příběhů a živé kultury
Jsou regiony, které se návštěvníkům představují jediným symbolem. Olomoucký kraj mezi ně nepatří. Jeho kouzlo spočívá v rozmanitosti. Během jediného dne lze projít středověkým hradem, sestoupit do podzemních jeskyní, vystoupat na rozhlednu, projít se po hřebeni Jeseníků a večer strávit na festivalu pod širým nebem. Právě propojení poznání, kultury a aktivního odpočinku dělá z regionu
Ferdinandové mezi Habsburky: Lháři, básníci a dobráci
historyplus.cz
Ferdinandové mezi Habsburky: Lháři, básníci a dobráci
Habsburkové vládli českým zemím v kuse téměř 400 let. I oni si podobně jako Přemyslovci a Lucemburkové potrpěli na tradici a není proto divu, že si častěji než jiné předávali jedno stejné jméno – Ferdinand. Celkem pět Ferdinandů usedlo na český trůn. Některé přitom nespojuje pouze jméno, ale i podobný osud a povaha…   1.
7 prima tipů, jak připravit pokožku na léto
nejsemsama.cz
7 prima tipů, jak připravit pokožku na léto
Léto je za rohem a kůže nemusí být na sluneční paprsky úplně připravená. Jakou péči jí tedy v těchto dnech a týdnech dopřát, abyste se nespálila a vypadala stále skvěle? S příchodem prvních letních paprsků dostává pokožka pořádně zabrat. Na příval silného slunečního záření totiž není po zachmuřeném jaře dostatečně připravena. Reagovat tak může velice citlivě v podobě začervenání, vyrážky
Předpověděli zkázu Pearl Harboru Nostradamus i Baba Vanga?
enigmaplus.cz
Předpověděli zkázu Pearl Harboru Nostradamus i Baba Vanga?
Nedělní, pohodové ráno. Tisíce amerických vojáků spí 7. prosince 1941 v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu a cítí se přitom jako v ráji [gallery ids="169578,169581,169580"] V té době se
Projekt jako oživlý paleolit
rezidenceonline.cz
Projekt jako oživlý paleolit
Upper House představuje dokonalou symbiózu architektury, umění a přírody. Kulturní dědictví, zakořeněné v městské buši, nejen skvěle vypadá, ale také aktivně zvyšuje kvalitu života svých obyvatel. Originální výškový dům působí v podstatě jako galerie, zavěšená nad rozlehlou metropolí. Rezidenční objekt v South Brisbane je manifestem spojení člověka s daným prostředím, kulturou a komunitou. Navržena studiem
Chlebová polévka s houbami
tisicereceptu.cz
Chlebová polévka s houbami
Chléb by měl být asi tři dny starý. Po jeho rozvaření získáte hustý, sytý pokrm. Se sýrem a houbami vás jeho chuť mile překvapí. Potřebujete 400 g starého chleba 1 l vývaru 200 g hub 100 g tv
Praha přivítá největší svátek českého a moravského vinařství
iluxus.cz
Praha přivítá největší svátek českého a moravského vinařství
Milovníci vína, vinaři i odborná veřejnost se letos opět setkají na jedné z nejprestižnějších vinařských akcí v České republice. Dne 6. srpna 2026 se Clarion Congress Hotel Prague promění v dějiště Re
Býčí skála: Brutální obětiště dávnověku
epochaplus.cz
Býčí skála: Brutální obětiště dávnověku
Šperky, zbraně, sošky a spousta obilí. Ale také přes 40 lidských obětí, převážně dívek, z nichž některým rozetnou hlavu a useknou končetiny. To je slavný halštatský pohřeb. V Evropě nevídaný objev, který dodnes neumíme vysvětlit… Jeho koníčkem je „slepá jeskynní zvířena“, a díky tomu, přestože je hlavně lékař, objeví řadu nových organismů. Jindřich Wankel (1821–1897)