Domů     Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
Zničila mi život, ale dokázala jsem jí odpustit
8 minut čtení

Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada.

Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody.

Bezohledně rozrazil dveře, bylo mu fuk, že nás probudí, vpadl do předsíně, většinou zakopl o koberec, natáhl se jak dlouhý, tak široký a tvrdě tam usnul.

Jednou ho našli, jak leží přede dveřmi, ruku s klíčem napřaženou k zámku, ale odemknout už neměl sil a chrněl až do rána na společné chodbě. Když ho máma tahala dovnitř, slyšela jsem, jak jí sousedka polohlasem povídá:

„Já se ti, Lído, divím, že máš na tohle nervy. Já bych je teda neměla.“ Máma tiše odvětila: „Do práce chodí, a to mi stačí. Bojím se být na holku sama. Jak bych to všechno utáhla, z platu školnice?“ Nu ano, to byly ještě zlaté časy. Potom tátu z práce vyhodili.

Když zrovna nepil v příšerné hospodě naproti, sedával doma a lekal mě tím svým prázdným pohledem. Ještě hůř, když byl lítostivý. Míval takové chvilky. To potom slzel a mně i mámě se omlouval. Říkal třeba: „Zkazil jsem vám život, holky.“ Máma na to: „Hele, Josef, jestli to chceš napravit, tak se běž léčit.“

To není normální

A on opravdu šel. Dobrovolně. Už dlouho jsem neviděla mámu v tak dobré náladě. Věřila v lepší budoucnost. Šly jsme do cukrárny a potom mi koupila nové boty a sobě taky. Z toho jsem pochopila, že tenhle den je opravdu sváteční a že teď už bude všechno fajn.

Bylo mi deset, chodila jsem do čtvrté třídy základní školy a zrovna jsme jeli na školu v přírodě. Musím říct, že jsem se hrozně bála. Nebyla jsem vůbec kolektivní typ a tři týdny někde v Orlických horách, bez mámy, jen s mými divokými spolužáky, mě děsily.

Byla jsem tichá holčička s duší plnou smutku, neměla jsem žádné kamarádky. Letní školu jsem proplakala. V noci jsem nemohla spát, bloudila po studených chodbách a jednou nebo dvakrát mě vyhmátla třídní učitelka.

„Promluvím s tvou matkou, tohle není normální,“ řekla. „A honem spát.“

Taková smutná

Abych nezapomněla, jednu ze spolužaček jsem si docela oblíbila. Svěřila jsem se jí, že se mi stýská po mamince a že tu špatně spím. Ona mě ubezpečila, že prožívá totéž, že se také v noci budí a ty tři týdny bez rodičů jí připadají neúměrně dlouhé.

Sblížily jsme se, moje radost, že mám konečně, poprvé v životě, spřízněnou duši, neznala hranic. Jednou, když jsme se šli celá třída podívat k dančí oboře, jsme se loudaly za ostatními, a Jitka mi povídá: „Proč jsi pořád taková smutná?

Nejsmutnější ze třídy?“ Nevím, co mě to popadlo, příliš jsem jí důvěřovala, a povídám jí: „Mám trápení s tátou, víš? Je v Beřkovicích.“ Pokrčila rameny, nechápala, co to znamená.

Vysvětlila jsem jí, že je táta alkoholik a že v těch Beřkovicích je proto, aby ho tam doktoři vyléčili. Až se vrátí, bude uzdravený a nebude už chodit do hospod. Po celou dobu jsem šeptala a rozhlížela se, zda nás někdo nemůže slyšet.

„Přísahej, že to nikomu neřekneš,“ zachraptěla jsem závěrem. „Tohle se nikdo nesmí dovědět. Holky by se mi smály.“ Slavnostně zvedla dva prsty k přísaze.

Přísahala jsi

Druhý den to věděli všichni. I paní učitelka. Zírali na mě, jako bych byla malomocná. Holky si šeptaly a významně po mně pokukovaly. Kluci tolik ne, jen Kudrna, třídní šašek, se mě přišel během večeře zeptat, jestli budu taky chodit do hospody, až budu velká.

Následoval výbuch smíchu. Odnesla jsem nedojedené rizoto k výdejnímu okénku a odešla se sklopenou hlavou do ložnice. Proč to udělala? Nechápala jsem to. „Přísahala jsi!“ vmetla jsem jí do tváře večer v umývárně. Soucitně na mě pohlédla:

„Já se umím odpřísahat, chápeš? Stačí, když třikrát oběhneš hřiště a při tom za sebou táhneš švihadlo.“ Od té doby jsem stála stranou. Byla jsem člověk, s nímž se nepočítá. Odpadlík. Nešťastnice, která má otce v Beřkovicích.

Nezapadla jsem do kolektivu, ale s tím jsem měla problémy už předtím. Nenosila jsem úhledné copánky s mašlemi, nechodila jsem oblečená podle módy a paní učitelka mě nechválila.

Ale od té doby, co zlá Jitka prozradila moje tajemství, se všechno ještě o dost zhoršilo. Základní školou jsem prolezla s odřenými lokty a bez jediné kamarádky. Pro kluky jsem byla nikdo.

Chudinka z rozvrácené rodiny, s příliš krátkými kalhotami a děsným pruhovaným svetrem po starší sestřenici, který se dole páral. Vyučila jsem se prodavačkou a nastoupila do mléčných lahůdek. Ani tady mě kolegové nepřijali.

Připadala jsem jim protivná, nepřístupná a mrzutá, s nikým jsem se nebavila. Nepochopili, že to není z nafoukanosti, ale ze strachu. Táta umřel, žila jsem jen s mámou.

Byla hodná, laskavá, ale utrápená, přecitlivělá se slzami věčně na krajíčku a posedlá myšlenkou, že až se stane babičkou, všechno bude najednou báječné. „Není nic krásnějšího než mít miminko,“ snila. „Už se, Ivčo, nemůžu dočkat.“ Příšerně mě to deptalo.

„Mami, hlavně se na to neupínej,“ syčela jsem jako vzteklá kočka. „Máš snad pocit, že by mi tu bušily na dveře zástupy chlapů?“ Namítla: „To proto, Ivuško, že nemáš žádné sebevědomí. Kdyby ses pěkně oblékla a nemračila, byla by z tebe docela hezká holka.“

Jako vzteklá kočka

Tak jsem to opravdu zkusila a výsledkem byly dvě známosti, jedna horší než druhá. Zůstala jsem sama, a když zemřela máma, byla ta samota už k nesnesení. Došla jsem k neochvějnému závěru, že za všechno, co se mi v životě nepovedlo, může Jitka.

Ta zlá holka, která kdysi třídě prozradila, že je táta na léčení. Někdy jsem si představovala, co bych asi udělala, kdybych ji potkala. Jednu dobu jsem měla pro ten případ i nacvičenou řeč. Byla strašlivá. Ve skutečnosti jsem doufala, že ji nikdy nepotkám.

Jednou, to mi už táhlo na padesát, jsem si dala v sámošce na vývěsku inzerát, že levně prodám obnošené oblečení. Zavolala mi nějaká holka, ať to přinesu do denního baru na náměstí, že tam bude ve čtyři čekat.

Nikdy jsem tam nebyla, zásadně do takových podniků nechodím. U baru jsem požádala o bezin­kovou limonádu, a pak jsem dostala šok. Podávala mi ji Jitka. Všechno se mi znovu vybavilo. Roztřásla jsem se, limonádou polila pult.

Srdce mi bušilo až v krku, musela jsem se opřít. Stanula jsem tváří v tvář mrše, která mi zničila život. Periferním zrakem jsem zaznamenala, že nejspíš vstoupila ta žena z inzerátu a rozhlíží se, kde jsem. Mlčky jsem jí podala tašku a zamumlala, že za to nic nechci.

Hloupá holka

„Páni, Ivčo, jsi to ty?“ ozvala se ta potvora. Horečně jsem přemýšlela, jak zněla má nacvičená řeč, v rozrušení se mi nevybavilo ani jediné slovo. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ zasípala jsem. „Ty… ty mrcho!“ Prudkými pohyby otírala pult, politý limonádou.

Všimla jsem si, že se jí na tvářích objevily rudé skvrny. Kupodivu i po letech dobře věděla, o čem mluvím. V očích se jí zatřpytily slzy. „Myslíš, že mi to není líto?“ zašeptala. „Zkus to pochopit. Byla jsem malá, hloupá holka.

Neměla jsem ponětí, že ti to tolik ublíží.“ Zírala jsem, jak si hřbetem ruky utírá slzy. V kapse jsem našla papírový kapesník a podala jí ho. „Zničilas mi život,“ zamumlala jsem, ale daleko klidněji. Rozesmála se: „Buď klidná, sobě taky.

Po pekelném rozvodu jsem sama jako kůl v plotě.“ Nalila mi novou limonádu. Poprosila kolegyni, ať ji na chvíli zastoupí a pak mi krátce vylíčila svůj příběh plný domácího násilí a zoufalství. Omluvila se mi snad tisíckrát.

A ze mě vztek pomalu vyprchával, bylo to úlevné, stejně jako pláč, který odplavoval křivdu. Navrhla: „A co si připít na setkání šampaňským?“ Bylo to moje první šumivé víno v životě. Chutnalo opojně, stejně jako přátelství, které se v ten den narodilo a trvá.

Ivana (61), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Ve stejném vchodu žiju skoro padesát let. Přišli jsme sem s mužem krátce po svatbě. Bylo tu tehdy tolik energie. Tolik mi to chybí. Výtah se porouchával každý týden, ale všechno mělo nějaký smysl. Lidé se znali, mluvili spolu, slavili Silvestra na chodbě, scházeli se u kávy. Dnes tu bydlím sama. Manžel umřel před dvanácti lety. Děti žijí v zahraničí, občas mi pošlou pohled nebo fotku přes e-mai
6 minut čtení
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám i právo určovat, s kým budou žít. Nebo spíš s kým žít nemají. Tak to není. Pokud vycítíte, ž
2 minuty čtení
V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d
3 minuty čtení
Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče
5 minut čtení
Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
iluxus.cz
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
Společnost Luminox, švýcarská značka hodinek, které důvěřují příslušníci Navy SEALs, záchranáři a elitní dobrodruzi po celém světě, s hrdostí představuje další evoluci hodinek připravených pro mise: ř
Zapečená cuketa se slaninou
tisicereceptu.cz
Zapečená cuketa se slaninou
Můžete vynechat slaninu, čímž z tohoto pokrmu uděláte i skvělé jídlo pro vegetariány. Suroviny 2 menší cukety 100 g anglické slaniny 50 g tvrdého sýra sůl šlehačka prolisovaný česnek a byli
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
enigmaplus.cz
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
Chapadla, ostré zuby či démonické ryby bez tváře. Hlubomořská zóna Abysál je jedno z nejtemnějších míst na naši Zemi. Sluneční světlo sem neproniká a tak zde život probíhá ve věčné temnotě. Mohou se v
Baroni omezili práva nehodného krále
historyplus.cz
Baroni omezili práva nehodného krále
Král se tváří vznešeně, ale potají skřípe zuby. Historický dokument, jehož platnost právě stvrzuje přiložením své pečeti, mu nadiktovali vzbouřenci z řad vysoké šlechty, kteří o pár dní dříve obsadili Londýn. Anglie v roce 1199 truchlí i oslavuje současně. Tento svět právě opustil chrabrý král Richard Lví srdce (*1157), ale země vzápětí získává nového panovníka. Stává se
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
21stoleti.cz
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
Odstartovalo to v roce 1932 a trvalo další čtyři dekády. Americká Veřejná zdravotní služba (PHS) realizovala projekt zaměřený na studium syfilidy u Afroameričanů. Ty pak nechala desítky let trpět, aby
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
skutecnepribehy.cz
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
Důchod, který jsem pobírala, nebyla žádná sláva. Zoufale jsem si hledala brigádu nebo jiný zdroj příjmu. Až si mě našla skvělá práce sama. Na ten nápad mě přivedla bývalá kolegyně Jarka. Prý si našla senzační brigádu. „Přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to spoustu peněz. No věřila bys tomu?“ vysvětlovala mi nadšeně. Brada
Svrab je zase mezi námi
nejsemsama.cz
Svrab je zase mezi námi
Svědění, vyrážka, bezesné noci a nejasná diagnóza. Možná se nejedná o alergii, ale o svrab. Šíří se mezi námi takřka raketovou rychlostí. Co s ním? Je to kožní onemocnění, které je aktuálně na velkém vzestupu. Jak svrab vypadá, proč se tak rychle šíří, jak se chránit a co na něj skutečně zabírá? Proč se svrab vrací? Možná jste o něm slyšela z vyprávění
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
epochalnisvet.cz
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
Herec se svým kamarádem zastaví stopařce. Je to mladá dívka, co se prý potřebuje dostat domů. Jenže, když se auto přiblíží až k mostu, který vede do města, děvče zmizí, jako kdyby tu ani nikdy nebylo. Šlo snad u nějaký přelud, nebo třeba ducha, který věčně bloudí krajinou?   Když je hollywoodskému herci Keanu Reevesovi
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
nasehvezdy.cz
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
Internet a sociální sítě se pro herečku Janu Švandovou (78) stávají novou zábavou a herečka přiznala, že se do jejich objevování vrhá s nadšením. Sleduje, co se kolem děje, a přiznává, že si užívá
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
epochaplus.cz
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
Chytré české mozky daly světu už obrovské množství významných objevů, od těch notoricky známých, starých i stovky let, až po ty nové, o kterých jste možná ještě neslyšeli. Všechny vyjmenovat nedokážeme, ale provedeme vás abecedou těch, které zanechaly nesmazatelnou stopu. Lodě jezdí rychleji, rány se lépe hojí, fotografie už nejsou černobílé a táborníkům neteče do