Moji sousedé si mě podezíravě prohlíželi, a někteří se mnou dokonce přestali mluvit. Listonoška mě pomlouvala, kde jen mohla!
Byla jsem moc ráda, když jsem ji potkala na chodbě našeho paneláku. Moje bývalá kolegyně Petra. Byla velmi ambiciózní a tehdy chodila s náměstkem ředitele. Netajila se, že kvůli jeho postavení. Potom ho vyhodili a bylo po lásce. Za nějaký čas dala výpověď a odešla údajně za lepším.
Byla unavená a hladová
Nyní byla zpět a nevypadala dobře. Nebýt jejích nápadných velkých očí, vůbec bych ji nepoznala. Dělala listonošku. Okamžitě jsem ji pozvala domů na kávičku. Měla jsem pocit, že se jí moc nechce, ale potom pokrčila rameny a prý, že pár minut si pro mě udělá!
Usedla ke kuchyňskému stolu, vrhla se na čerstvě upečený koláč a snědla ho snad celou půlku. Když uviděla můj udivený výraz, řekla omluvně: „Nesnídala jsem!“ Zbytek koláče jsem jí zabalila na cestu. Dozvěděla jsem se, že je čerstvě rozvedená a splácí dluhy za bývalého manžela.
Bylo mi jí líto
Hned jsem začala přemýšlet, jak jí pomoci: „Jsi hezká a zasloužíš si víc než takového budižkničemu!“ Ona si ale moji podporu vysvětlila po svém: „No, jen se nedělej. Ty se přece taky nemáš bůhví jak dobře!“ Udivilo mě to. Jak na něco takového přišla?
Měla jsem hodného manžela a dvě hezké, dospělé děti. Ani důchod jsem neměla tak tragický, jak bych bývala čekala. Na nic jsem si nestěžovala! Dokonce ani na zdraví ne. Jediné, co mě trochu trápilo, byl zvýšený cukr. Byla otrava vše sladit jen diabetickým sladidlem a všechny porce vážit.
Nikdo se mnou nemluvil
Ona ale uraženě vstala málem se ani nerozloučila. Zavolala jsem za ní, že jsem se jí nechtěla ničím dotknout. Ani se neohlédla! Několik dní jsem ji neviděla. Pak mi jednou sousedka v návalu sdílnosti prozradila:
„Pošťačka o tobě nepěkně mluví. Říká, že jsi kariéristka a podvodnice. Prý jsi měla kdysi v zaměstnání velký průšvih! Zprvu jsem jí nevěřila, ale mluví vždycky tak přesvědčivě,“ dodala sousedka nejistě. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
Vůbec jsem si Petřino chování nedokázala vysvětlit. V domě se mnou už ale skoro nikdo nemluvil.
Počkala jsem si na ni
Ani lidé z jiných pater, s kterými jsem se jen zdravila. Odvraceli hlavu. Připadala jsem si jako nějaká kriminálnice, či co. Byla jsem zoufalá. Umínila jsem si, že si na tu falešnici počkám a promluvím si s ní! Číhala jsem na ni na začátku ulice, aby mi nikam neutekla.
Vláčela tu svoji těžkou brašnu a bylo na ní vidět, jak je už poránu unavená. Udeřila jsem na ni: „Proč mě pomlouváš? Co jsem ti udělala? Nestydíš se, takhle mi ničit život?“ K mému údivu se Petra rozplakala. Nehádala se ani mě nepřesvědčovala, že je nevinná.
Všechno jsem jí odpustila
Všechno přiznala: „Víš, já ti to závidím. Ty máš všechno, a já nic. Manžel mě zadlužil a opustil, děti se mnou nemluví a práce taky nestojí za nic. Tobě se daří všechno. Jen kveteš!“ Navzdory tomu, co mi udělala, mi jí bylo líto. Znovu jsem ji pozvala dál. Měla jsem opět koláč.
A ona ho opět snědla velký kus. Přiznala, že snídá jen suchý rohlík, na víc nemá. Musí splácet dluhy! Skamarádily jsme se. Pomáhám jí roznášet, aby si trochu odpočinula. Drby uvedla na pravou míru a moji sousedi se mnou opět mluví.
Já si ale na ně i na Petru dávám pozor. Jistota je jistota!
Martina P. (64), Cheb
