Vím, že Luboš byl problematický, nadělal v životě hodně chyb, to nejhorší se ale bohužel nedalo napravit. Vzdal se svého jediného dítěte.
Naši kluci byli odmalička odlišní. Starší Luboš byl bohém, už jako miminko nám dal zabrat. O šest let mladší Martin byl od narození klidný. Ve škole Luboš neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl jedničky.
Martin byl zlaté dítě. Škola mu sice nešla tak lehce jako bratrovi, ale doháněl to pílí. Luboš po základce zamířil na gymnázium a poté na filozofickou fakultu, Martin odmaturoval a začal pracovat.
Narodila se vnučka
Luboš po promoci začal psát do různých časopisů. „Nechci být někde zaměstnaný, omezuje to mou svobodu!“ tvrdil. Byli jsme překvapení, když přivedl na návštěvu brýlatou kyprou dívku. Za děvčaty se vždy točil, ale toto nebyla žádná krasavice.
„To je Kamila, čekáme spolu dítě,“ oznámil nám jen tak. Kamila dokončovala studium na vysoké, tak jsem od začátku s malou vnučkou Eliškou pomáhala. Luboš se doma moc nezdržoval, žil si jako dřív – hospůdky, kamarádi, flámy.
Bylo mi Kamily líto. „Já od Luboše odcházím,“ řekla mi se slzami v očích jednoho dne. „A co Eliška?“ lekla jsem se. „Nebudu Lubošovi, ani tobě ani dědovi bránit ji vidět, ale nemůžu takhle žít.“
Přestal platit
Nebyli manželé, a tak se prostě sbalila a odešla. První měsíce si Luboš dceru vyzvedával a pokaždé s ní k nám přišel. Pak začal mít problémy s prací a přestal platit alimenty. „Ty jsi dneska nepřišel s Eliškou?“ divila jsem se. „Kamila mi ji nechce půjčovat,“ odpověděl stroze.
Zavolala jsem jí. „Neplatí alimenty, tak mu ji půjčovat nebudu!“ řekla mi. „Ale proč trestáš i nás?“ polykala jsem slzy. Domluvily jsme se, že se sejdeme na kávě. „Víš, v mém životě se někdo objevil,“ začala Kamila opatrně.
„To ti přece nemám za zlé,“ usmála jsem se na ni. „Můj přítel má ale Elišku rád, ona jeho taky, začala mu říkat táto,“ pokračovala. Nekomentovala jsem to. Luboš si to zavinil sám! „Budeme se brát a Petr chce Elišku adoptovat!“
Už není tvoje!
„To přece Luboš nedovolí!“ řekla jsem. „Už jsme se domluvili,“ odvětila Kamila tiše. „Ale my se přece s ní budeme dál stýkat, že?“ ptala jsem se. „Promiň, ale je ještě malá a má šanci si zvyknout na novou rodinu,“ odpověděla mi Kamila. Bylo mi hrozně. Jak to mohl náš syn dopustit?
Druhý den jsem čekala před školkou. Eliška se držela za ruce s mámou a s neznámým mužem. Rozběhla jsem se k ní. Kamila mě zarazila. „Copak nemůžu vidět svou vnučku?“ bránila jsem se. „Eliška už není tvoje vnučka. V rodném listě má jiného otce, ne tvého syna,“ nekompromisně odpověděla.
Lubošovi po nějaké době došlo, co zavinil. Trápil se, ale bylo už pozdě. Začal pít a definitivně přišel o práci. Po dvou letech se vyboural v autě a zabil se. Ještě, že máme druhého syna. Je ženatý, má skvělou manželku a dvě děti. Miluju je, ale Eliška mi přesto chybí.
Věra (74), Trutnov
