Vždy jsem si myslela, že pro svou dceru děláme maximum. Bohužel jsme přehlédli některé maličkosti. Trvalo dlouho, než se to spravilo.

Loučíme se s příbuznými a přáteli. Hostina se povedla, všichni jsme s láskou zavzpomínali na Pavla. Lidé ho měli opravdu moc rádi pro jeho veselou povahu.

Ano, ve společnosti dokázal být velice zábavný, a tak málokdo věděl o tom, co ho řadu let strašně trápilo. A mě s ním.

Přál si ze všeho nejvíc kluka

Pavel byl moje veliká láska. Dost dlouho jsme kolem sebe nesměle našlapovali. Pak ale naše city vzplanuly naplno, začali jsme spolu chodit a už jsme se nikdy neopustili. Brzy po svatbě jsme si naplánovali miminko.

Pavel se těšil na kluka a já zase na holčičku. Narodila se nám Alenka. Roztomilá, krásná holčička. Trochu jsem se bála, že bude Pavel zklamaný. Ale opak byl nakonec pravdou.

Věnoval jí všechen volný čas

Z Pavla se stal vzorný otec, který se o svou holčičku, jak jí říkal, skvěle staral. Byl to on, kdo ji učil chodit, mluvit, pojmenovávat věci kolem ní. Když trochu povyrostla, učil ji plavat, jezdit na kole. A tam nastal první problém.

Moje dcera byla sice velmi inteligentní a chápavé dítě. Se sportem to ale u ní bylo poněkud horší. Byla totiž strašné nemehlo.

Myslel, že to dělá naschvál

Pavel byl zoufalý. Neohrabanost jeho dcery ho rozčilovala, neskutečně dráždila a vytáčela. Dokonce si myslel, že mu to dělá naschvál. Ve snaze trochu ji vyprovokovat jí vymyslel přezdívku Hrošík a ve svém „vojenském výcviku“ ještě přitvrdil.

Alenka zatnula zuby a dál se snažila, jak mohla. A já hloupá vůbec nepochopila, že je to celé špatně.

Začal jí mluvit do všeho

Když Pavel pochopil, že ze své dcery kluka neudělá, začal jí mluvit víc do jejích „holčičích“ věcí. V pubertě byl naší dcery opravdu pěkný kousek. Zkoušela různé diety, pak se zase přejídala. Vím, že ji to moc trápilo.

A Pavel si z naší dcery neustále utahoval. Ale také jí domlouval, aby se sebou něco dělala nebo ji žádný kluk nebude chtít.

Neuměl to říct normálně

To už si Alenka jen tak líbit nenechala. A tak se ti dva spolu neustále dohadovali. Vím, že to Pavel myslel dobře, ale jeho komunikační schopnosti byly děsivé. Svým projevem dokázal neskutečně provokovat, urážet a ponižovat. Jejich hádky vždy končily brekem dcery a zlostným brumláním manžela.

Přivedla nám ženicha

Vše se trochu uklidnilo, když Alenka odmaturovala a odešla studovat na vysokou školu. Domů jezdila velmi málo. A vypadalo to, že konečně nastane klid. Bylo to ale jen ticho před bouří. Před promocí k nám domů nečekaně přijela s Lubošem, svým přítelem.

Byl o deset let starší než Alenka, vyučený truhlář. A naši dceru očividně miloval. Pavel ale na něm nenechal nit suchou. Nejdříve se snažil zesměšnit Luboše. Pak v soukromí Alence vymlouval, že si takového rozvedeného budižkničemu přece nemůže vzít.

Možná měl pravdu

Tehdy Alenka odjela s pláčem a brzy nato si Luboše vzala. Ani na její svatbě jsme nebyli. Ani tehdy, když se jí narodil syn. Mně sice dcera psala a posílala fotky, ale o setkání neměla žádný zájem. Dlouhých pět let jsme ji neviděli.

Moc tím trpěl a trápil se

To, že s námi nechce vůbec mluvit, že nepřijede ukázat vnuka, Pavla neskutečně trápilo. Dost jsme se kvůli tomu dohadovali. Bylo ode mne nespravedlivé, že jsem všechnu vinu házela jen na něj.

Já přece měla včas zastavit ty jejich debaty, nenechat muže, aby se dceři posmíval a křičel na ni „hrošíku“.

Pavel z toho byl hrozně nešťastný, i když navenek dělal, jako že o její zájem nestojí. Ve skutečnosti svou dceru miloval a byl by pro Alenku ochoten obětovat cokoli. Místo toho se jen tiše trápil.

Byl na tom zle

Pavel chřadl před očima. Konečně jsem se vzchopila k nějakému činu a napsala dceři. Prosila jsem ji, ať přijede, že táta na tom není dobře.Mezitím Pavel prodělal infarkt.

Naštěstí ho přežil, ale já si uvědomila, že smrt není jen hrozné slovo, ale může být kdykoli i realita.

Alenka přijela

Vše jsem napsala Alence, že táta to už podruhé nemusí přežít. Že by měla zapomenout na staré křivdy. Už mnohokrát mi říkala, jak moc, jako holka i jako dospělá, chtěla tátovi udělat radost svými výkony, aby na ni mohl být pyšný. Aby ji aspoň jednou pochválil.

Ale on ji jen ponižoval a urážel. Na mé naléhání však přece jen přijela i s malým synem a s Lubošem.

Vnuk to za nás vyřešil

Shledání to bylo rozpačité. Pavel si neodpustil pár jízlivých poznámek. Alenka se už už nadechovala na smeč. Předběhl ji malý Pája a rozběhl se k Pavlovi. „Ahoj, dědo, já se prý jmenuju po tobě. A taky rád chodím na ryby jako ty. Půjdeme spolu?“

Všechny ledy rázem roztály. Otec s dcerou se usmířili. Konečně si dokázali říct, jak moc se milují. Pavel byl šťastný, že má vnuka. A Páju i Alenku volal i ve chvíli, kdy umíral. Bylo to necelý rok po jejich usmíření. Ale aspoň tak.

Věra D. (59), Litoměřice