Tam, kam chodíme za svými mrtvými, můžeme některé z nich někdy skutečně potkat! Na ta dvě setkání na hřbitově nikdy nezapomenu.

Hřbitovy jsem nikdy v lásce příliš neměla. To místo na mě vždy působilo depresivně. Změnilo se to až po smrti mých rodičů. Tehdy jsem hřbitov začala vnímat jinak. Jako místo spojení živých a mrtvých, kde si člověk může v klidu nerušeně zavzpomínat.

Pravidelné návštěvy

Na místní hřbitov jsem pak chodila pravidelně každou sobotu, k hrobu mých rodičů. Vždy jsem za jejich duši zapálila svíčku a vzpomínala na krásné společné okamžiky. Občas mě doprovázel manžel.

Když jsem necelých pět let nato ovdověla, začala jsem chodit vzpomínat na své blízké častěji.

Čistil náhrobní desku

Jednoho podzimního sychravého dne jsem procházela hřbitovem až dozadu, kde měli moji milí místo svého posledního odpočinku. Počasí odradilo hodně lidí od návštěvy, takže jsem měla pocit, že jsem na hřbitově úplně sama.

Už se pomalu šeřilo, takže jsem skoro nikoho nepotkala. Až nedaleko od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího zarostlého muže, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku.

Domnívala jsem se, že je to hrobník

Slušně jsem pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Pomyslela jsem si, že dotyčný je nezdvořilý nebo možná neslyší. Vypadal podivně, trochu jako nějaký bezdomovec. Pak jsem si všimla, že má na sobě montérky.

Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, asi nejspíš sám hrobník. Sice jsem ho tu nikdy předtím neviděla, ale pravdou bylo, že jsem vlastně hrobníka pořádně ani neznala.

Na můj pozdrav nereagoval

O správnosti své úvahy jsem se přesvědčila na zpáteční cestě, když jsem si všimla, že ten muž čistí další hrob. Ještě jednou jsem zopakovala pozdrav, ale dotyčný znovu ani nezvedl hlavu. Pokrčila jsem rameny a pomalu jsem zamířila k východu. Doma už jsem si pak na ten zážitek ani nevzpomněla.

Nerozuměla jsem, co říká

Při další návštěvě hřbitova v podobnou denní dobu jsem onoho hrobníka viděla znovu, opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem ho znovu pozdravila, když jsem kolem něho procházela, přičemž odpověď jsem už ani neočekávala.

O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl, přikývl jakoby v odpověď a potom začal něco povídat. Vůbec mu však nebylo rozumět. Zachytávala jsem jen jednotlivá slova.

V tom šeru jsem mu ani pořádně neviděla do tváře, všimla jsem si jen, že je dost bledý.

Snažila jsem se mu vyhnout

Nevěděla jsem, jak se zachovat, vlastně jsem o jeho společnost nijak nestála. Naštěstí se zdálo, že to pochopil. Najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval své práci. Setkání mi nebylo dvakrát příjemné.

Proto jsem volila zpáteční cestu jinou uličkou, aby mě ten divný hrobník znovu neoslovil. Pokud to tedy hrobník byl. Už jsem o tom měla pochybnosti. Vždyť proč by se stále dokola motal jen kolem dvou stejných hrobů?

Nebyl tam

Uběhlo několik týdnů. Nijak zvlášť jsem na toho podivína nemyslela, vzpomněla jsem si na něj vlastně zase až u hřbitovní branky, když jsem šla ke hrobům svých milovaných v sobotu v poledne. Tentokrát svítilo sluníčko, ale bylo mrazivé počasí. Byl konec ledna.

Docela se mi ulevilo, jakmile jsem spatřila, že u oněch dvou hrobů tentokrát nikdo není. Jako obvykle jsem rodičům i manželovi tiše „povídala“, co je nového. Strávila jsem u jejich hrobů něco málo přes hodinu. Na zpáteční cestě mě však zvědavost přemohla.

Zažila jsem šok

Zašla jsem až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kteří zde byli pochováni. Leknutím jsem skoro vykřikla. Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka!

Zemřel při autonehodě

Dívala jsem se znovu a znovu. Ano, musel to být on. Nebylo o tom pochyb. Ale jak to? Nemohl to být třeba jeho syn nebo bratr? Další šok jsem zažila vzápětí. Uvědomila jsem si, že ten den, kdy jsem ho prvně viděla, byl dnem jeho úmrtí před dvaceti lety!

Žena od nedalekého hrobu si všimla, jak si prohlížím náhrobní desku, a zeptala se mě, co hledám.

Dala jsem najevo, že mě zajímá osud rodiny, která je tam pohřbená. Paní byla sdílná a o onom „hrobníkovi“ jsem se tak dozvěděla, že zemřel při autonehodě.

Ve vedlejším hrobě pak byla pochovaná jeho přítelkyně, se kterou po rozvodu žil a která nevydržela smutek a volila dobrovolnou smrt.

Vím, co jsem viděla!

Naštěstí se ta žena už dál nevyptávala, proč mě tak zajímá osud cizích lidí. Asi bych jí jen těžko vysvětlovala, že jsem se několik dnů předtím dvakrát potkala s mrtvým člověkem.

Mně samotné z toho dodnes běhá mráz po zádech a na hřbitově jsem od té doby opatrná. Vím ale stoprocentně, že se mi to nezdálo! Toho muže jsem tam viděla, a dokonce jsem s ním i mluvila!

Hanka P. (60), Ostrava