Tu práci kastelánky hradu jsem přijala s radostí. Poté jsem ale zjistila, že hrad má tajemného obyvatele, kterému se líbí moje bílé střevíčky.
Svit se prodral okenicemi ve Zlatém sále a dopadal jako svítící oko na koberec, sešlapaný od nohou turistů. Jako nová kastelánka jsem velmi dobře znala všechny prostory a věděla, jakou scenérii v nich vytváří měsíční světlo.
Leckde působila atmosféra strašidelně, ale na existenci duchů jsem měla svůj názor.
Hrad bez strašidla není tím opravdovým šlechtickým sídlem. Spala jsem v jednom z hostinských pokojů. Jako malá jsem si velmi přála spát v některé z těch vysokých postelí s nebesy. Teď se mi splnilo novým místem hned několik dětských přání. Jenom jedno chybělo. Strašidlo!
Přišla bílá paní
Poprvé jsem se s ním setkala po týdnu. Ráno jsem totiž zjistila, že mé bílé střevíčky, které jsem si zakoupila, stojí v pokoji u dveří obráceně. Byla jsem pověrčivá po babičce, která nosila, alespoň mi to tvrdila, mrtvého pavouka ve špičce levé boty.
Pro štěstí. A když šla na kutě, otáčela boty špičkou ke dveřím.
Tohle kouzlo mělo zajistit zítřejší dobrý den. Druhý den se vše opakovalo. Boty byly otočené špičkou do pokoje. Rozhodla jsem se příští noc přijít záhadě na kloub. Předstírala jsem spánek a nevěřila svým očím. Úderem půlnoci vešla do mého pokoje bílá paní.
Střevíčky tlačily?
Byla, jak se na slušné strašidlo patřilo, celá v bílém. Ani stopa po jiné barvě. Na sobě měla šaty s vlečkou a na hlavě vysoký čepec do špice se závojem, který na ní vlál jako odfouknutá pavučina. V ruce držela těžký svazek klíčů. Duch prošel dveřmi a vyzul své střevíce.
Byly rovněž bílé, ale vypadaly obnošeně. Nohy v bílých punčochách vklouzly do mých střevíců a poté bílá paní „proplula“ mým pokojem k oknu a zase zpátky. Prošla jako vánek masivními dveřmi a vyšla na chodbu, jejíž stěny byly zdobeny psaníčkovým sgrafitem. Obcházela zámek.
Prošla zámeckou zahradou a zastavila se u kašny. Usedla na kamennou lavičku a svlékla si punčošky. Své bosé nožky ponořila do vody a chvíli jimi pohybovala sem a tam. Zdálo se, že dovádí s okrasnými kapry.
Úderem jedné hodiny se duch vrátil do mého pokoje, vyzul střevíce a s hlubokým povzdechem zmizel. Po celou dobu jsem bílou paní sledovala z povzdáli. Nebála jsem se, naopak, zdálo se mi to jako krásný sen. Další noc se vše opakovalo.
Nevysvobodím ji!
Našla jsem své bílé střevíce otočené špičkami dovnitř pokoje a dozvěděla se pověst o bílé paní od svého předchůdce. Bílá paní musí za hodinu obejít celý zámek, ale vždy se zdrží u jezírka a obchůzku nestihne. A tak to trvá věčnost jako prokletí za marnivost urozené dámy.
Střevíčky jsem měla vždy vrácené na své místo. Zjistila jsem, že by stačilo jen zajistit dokončení obchůzky kolem zámku a přízrak bílé paní by se dočkal věčného klidu. Jenomže by zámek ztratil své strašidlo, a to jsem nechtěla!
Jana (59), Sázava
