V dobách mého mládí byl rozvod velkou ostudou, přesto se do něho mí rodiče odvážili jít. A udělali dobře. Na stará kolena je potkalo štěstí.
Naši se vzali hodně mladí. Máma končila učiliště s břichem a táta byl rok po maturitě. Brát se nechtěli, rodiče je k tomu kroku prakticky donutili, aby nebyla ostuda. Musela to být pro mé rodiče velká oběť.
O to víc si vážím toho, že na sobě nikdy nedali v našem dětství znát, že se vlastně nikdy moc nemilovali. Když jsem se narodila, stala jsem se miláčkem všech. Bratr přišel na svět dva roky po mně.
Rodiče byli fajn, hodně se nám věnovali, dávali nám pořád najevo svou lásku. O tom, že se netoužili vzít, jsme se dozvěděli až téměř v dospělosti. Když jsme byli starší a s rodiči trávili méně času, propast mezi nimi se prohlubovala.
Chtěli být sami
Já to nepozorovala, až máma mi to později vysvětlila. Jak jsme dospívali a přestávali stát o jejich každodenní společnost, utvrdili se, že jeden o druhého nestojí. Chtěli mít svobodu a jít konečně každý svou cestou. Tak, jak toužili v mládí.
Tak si nás jednoho nedělního odpoledne zavolali a byli k nám s bratrem hodně otevření.
Všechno nám vysvětlili. Prý v tom nehraje roli ani u jednoho nikdo třetí. Ani máma, ani táta si opravdu nikoho jiného nenašli. Prostě dál už chtěli jít každý sám. Čekali jen, až budeme samostatní a pochopíme je. Byl to šok, ale oba jsme jim vyjádřili nakonec podporu.
Kouzelné stáří
Bylo neuvěřitelné, jak vyrovnaně a v klidu se tehdy dokázali na všem domluvit. Když o tom uvažuji po tolika letech, říkám si, že máma s tátou byli obdivuhodní lidé. Táta se po rozvodu v klidu odstěhoval, a my zůstali s mámou. Nebylo to vlastně žádné drama.
Já už pracovala, brácha byl ještě na škole. Až po osmi letech si maminka našla nového přítele, a je s ním dodnes šťastná. Také táta si našel ženu. Oba jejich nové protějšky do naší rodiny skvěle zapadly, jako by to tak zkrátka mělo být.
Bylo krásné vidět naše rodiče konečně doopravdy šťastné. Scházíme se všichni jako velká rodina. S bráchou jsme žertovali, že nám osud dopřál dvě skvělé mámy a dva úžasné táty. Někdy je asi dobré udělat něco pozdě, než nikdy.
Alena (55), Praha
