Domů     Takovou zradu jsem nečekala!
Takovou zradu jsem nečekala!
4 minuty čtení

Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vypiplala, protože její máma se na ni vykašlala.

Když můj syn poprvé domů přivedl Dášu, vůbec se mi nelíbila. V očích měla takovou skrytou zlobu. On byl ale tak zamilovaný! Nic jsem neříkala a v duchu se přesvědčovala, že jsem se asi zmýlila. „Nemám z té Dáši dobrý pocit,“ přiznal i můj manžel.

Po pár měsících ale Dáša otěhotněla. Tak nějak automaticky se ještě před svatbou s naším Petrem nastěhovali k nám. „U mámy je to malé,“ řekla, „a tady si můžeme přistavět patro.“ Stavbu jsme zaplatili my s mužem. „Vždyť máme jen Petra, stejně by to bylo jeho,“ okomentoval to.

Dítě ji jen štvalo

Petruška byla nádherné miminko. Úplně nám rozsvítila život. Petr byl šťastný, zato Dáša si pořád na něco stěžovala. „Vůbec se nevyspím, nemám na nic čas. Proč ta holka pořád něco chce?“ Utekla, když bylo Petrušce šest měsíců. Zoufalý Petr nevěděl, co má dělat.

Na „mateřskou“ jsem nastoupila já. Dáša neměla o dceru zájem, alimenty neposílala. Říkali jsme si, že je to vlastně dobře. Petr si třeba přivede nějakou normální holku, která bude pro Petrušku náhradní mámou. K tomu bohužel nedošlo.

Nepozorný řidič mu nedal přednost a Petr čelní srážku nepřežil. Zůstali jsme s manželem Jindrou a s Petruškou sami. Ta nám pomáhala překonat nejhorší žal a smutek. Dobře se učila, po škole šla na obchodní akademii a doufali jsme, že třeba půjde i na vysokou.

Chtěli jsme jí věřit

„Babi, ozvala se mi máma,“ prozradila mi jednou. „Víš, říkala, že udělala chybu a že by se mnou chtěla být v kontaktu.“ Radost jsem neměla, ale nic jsem radši neříkala. Přece jenom je to máma, třeba se jí po dceři zastesklo, třeba opravdu dostala rozum. Petra s vyznamenáním odmaturovala, ale na vysokou nechtěla.

„To je ztráta času, babi,“ řekla. Děda ji přemlouval, ale nechtěla. Celkově se nějak změnila. Zajímaly ji jen peníze. O Dáše sice nemluvila, ale tušili jsme, že se s ní stýká. „Cestování vlakem do práce je hrozná ztráta času,“ vysvětlila.

„Autem je to jen půl hodiny, ale vlakem jsem ztrácela skoro dvě hodiny denně dojížděním.“

Začala se nám odcizovat

Jindra jí koupil ojeté auto, aby nemusela jezdit vlakem. Léta plynula, Petrušce už bylo víc než šestadvacet. Bydlela u nás, ale často na několik dní odjížděla pryč. S Dášou se scházela, ale k nám ji nikdy nepřivezla.

„Máma říká, že jste na ni nebyli s dědou hodní, že utekla kvůli vám,“ prohlásila Petra. „Prý s vámi nechce mít nic společného,“ sdělila nám jednou nekompromisně. To mě dost zarazilo, protože jsem znala pravdu. Mrzelo mě, že si vnučka nechá napovídat takové nesmysly.

Nechal mě tu samotnou

Před dvěma lety onemocněl Jindra. Mrtvice ho úplně paralyzovala a po měsíci zemřel. A já jsem pak během dědického řízení udělala tu největší chybu svého života. Nechala jsem celý dům napsat na Petru. Trochu jsem doufala, že se tu bude víc zdržovat. Bylo mi divné, když jednou přijela spolu s nějakými dvěma lidmi.

Asi nějací kamarádi, pomyslela jsem si. Prolézala s nimi barák od sklepa po půdu, prováděla je po zahradě. „Rozhodla jsem se, že ten barák prodám,“ oznámila mi večer. „Já ti asi nerozumím!“ nechápavě jsem se na ni podívala. „To přece nemůžeš, vždyť tu bydlím. Kam bych šla já?“

„To je zařízené. Ty tu samozřejmě zůstaneš jako věcné břemeno,“ lakonicky odpověděla. Už skoro dva roky bydlím jako „věcné břemeno“. Mám k dispozici kuchyň, ložnici a příslušenství. Celé patro a zbylé dvě místnosti dole patří novým majitelům.

Zahradu si taky upravili podle sebe, mně zůstal zahradní stůl a dvě židle v takovém malém výklenku poblíž domu.

Jsem jen přítěž

Ti lidé se ke mně chovají slušně, ale vidím, že jim překážím a že se nemohou dočkat, až tu budou sami. A Petruška? Koupila velký byt v Praze a bydlí v něm s nějakým přítelem a s Dášou. Za mnou byla naposledy před rokem.

Ani nevím, jestli se zlobím na ni, nebo na Dášu. Podle mě to bylo z její hlavy. Možná se tu projevily i matčiny geny. Jsem smutná, když vidím, jak málo znamená láskyplná výchova. Přesto bych chtěla svou jedinou vnučku chtěla ještě jednou vidět. Než umřu.

Věra H. (76), Hodonín

Související články
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika