Cítím se mnohem lépe než kdykoli dřív. Jako bych zahodila těžký batoh plný starostí, který jsem roky vláčela. Do nového roku jsem šťastně vykročila pravou nohou.

Loni jsem se pevně rozhodla Vánoce ignorovat. A proč vlastně ne? Je to jen moje věc. A je to pohodlnější. Žádné vanilkové rohlíčky, žádné překotné uklízení, žádný stromeček. Beztak to člověka jen deprimuje.

Je to svátek dětí. Kde bych nějaké vzala? Syn žije v Americe, na Vánoce a Velikonoce pošle pohlednici, děti nemá. Je to dobrodruh, podobný, jako byl jeho nebožtík táta. Řekla jsem si, že tentokrát si deprimující samotu statečně přiznám.

Neozdobím stromeček a na lustr v obýváku nepověsím stříbrné jmelí. Pro mne jako by Vánoce i ostatní svátky umřely. Ať si je slaví ty velké šťastné rodiny, ať se setkávají a veselí.

Nebyl sám

I v době sváteční se umírá, jak jsem si uvědomila, když jsem před Silvestrem zaznamenala na chodbě za dveřmi lítostivý šum. Chudák soused, odešel na věčnost. Puklo mu srdce zármutkem. Neměl, pro koho by žil.

Žena umřela zjara, adoptovaná dcera manželům utekla, sotva dosáhla dospělosti, pak se tu už nikdy neukázala. Samota zabíjí. Vtom jako by do mě uhodil blesk. Vždyť on nebyl úplně sám! Vždyť měl… No ano, měl přece toho psa. Chudinka nešťastný voříšek Raf zmateně pobíhal po chodbě.

„Co s tím čoklem?“ houkl jeden z funebráků. Odpovědí bylo ticho. Ke svému úžasu jsem hlesla: „Vezmu ho k sobě, jestli vám to nevadí.“ Funebrák mě pochválil: „Výborně, paninko. Aspoň je o starost míň.“

Strach zmizel

Tak a najednou jsme byli doma dva. Já a ta zoufalá pouliční směs. Raf se třásl, odmítal se hnout ode dveří, o které se opíral, a kňučel. Bylo po klidu. Neměla jsem ani misku. Našla jsem vymyté umělohmotné krabičky od zmrzliny. Pejsek dostal vodu a šunku.

Dělal, že to nevidí, vydržel to hodinku nebo dvě, potom kobereček u dveří opustil, krátce se napil a přicupital do obýváku. Rozhlížel se po novém působišti a se zájmem prozkoumával každý kout. Vzala jsem si ho na klín a zalil mě pocit nebývalého klidu a štěstí.

Po mnoha letech jsem necítila tíživý strach z budoucnosti. Z dalšího roku, který bude plný samoty a beznadějného ticha. Do nového roku vykročím se svým báječným psím společníkem, problesklo mi hlavou.

Hladila jsem voříška po hebkém kožíšku a přemýšlela, co uděláme v novém roce jako první věc.

„Půjdeme spolu koupit nějaké dobré psí konzervy,“ napadlo mě. „A abychom udělali radost i dalším pejskům, koupíme jich víc a doneseme je do psího útulku. No co tomu říkáš, Rafe?“ Na znamení souhlasu blaženě přivřel oči, potom odbila půlnoc a začal nový rok. Náš rok.

Jana (66), Ústí nad Labem