Zdálo se mi, že beru zraněného stopaře, abych při jízdě neusnula za volantem. Byl to ale muž, do kterého jsem posléze vrazila autem. Ten sen nemohl být jen náhoda.

Když jsem opouštěla dálniční odpočívadlo, usadily se obě ručičky mých hodinek na půlnoci. Obloha byla sametem, na kterém zářily hvězdy. Měsíc vidět nebyl, jako by se schovával úmyslně. Bála jsem se mikrospánku. Stalo se mi to už jednou.

Pevně jsem sevřela volant a začala si pobrukovat. Když jsem spatřila na tak nezvyklém místě a v nezvyklou hodinu stopaře, napadlo mě, že vykonám nejen dobrý skutek, ale spolujezdec bude na mě mluvit a já neusnu. Zastavila jsem mu.

Vše se povede?

Stopařem byl docela obyčejný muž v ošuntělém, dlouhém koženém kabátě. Nastoupil bez jediného slova. Zabouchl za sebou dveře a klobouk si nasunul ještě více přes oči k ostrému nosu, jehož špička byla neobvykle červená.

Neupravené vlasy se draly zpod klobouku ven. „Vše se povede“ řekl mi hlasem, který připomínal kuřáka, jehož hrdlo se stalo už dávno plechovým. „Vše se povede!“ opakoval a ohrnul si rukáv kabátu.

To, co jsem spatřila, mi obrátilo útroby málem naruby. Ruka byla po celé své délce roztržená. Z otevřené rány prýštila krev. Krvácení barvilo kožený kabát doruda a zároveň se podepsalo na mém polstrování auta.

Zlý sen!

„Proboha, co se vám stalo?“ zaúpěla jsem. „Všechno bude v pořádku, nebojte se!“ opakoval muž, navlékl gumové jednorázové rukavice a začal se hrabat v ráně. Znovu se mi udělalo nevolno! „To vás přece musí hrozně bolet!“ zakvílela jsem. „Nebolí, použil jsem svůj vynález, necítím vůbec nic!“

Nechápala jsem. „Máte lokální anestezii?“ divila jsem se. „Ale vůbec ne. Stačí pozřít jenom tuhle malou zelenou želatinovou kuličku a můžete na sobě vykonat všechny operační zákroky!“ řekl klidně.

Odbočila jsem na odpočívadlo, které stálo v cestě a prudce zabrzdila. Můj spolujezdec si právě zašíval ruku. Všude bylo moře krve. Teprve teď jsem si všimla, že pravačka visí z koženého kabátu mnohem více než druhá ruka.

Stačilo, aby neznámý s ní zatřásl a vypadla by z rukávu… Vykřikla jsem! V tu chvíli jsem se probudila z mikrospánku. Zakroutila jsem divoce volantem, ale srážce s přede mnou jedoucím vozidlem jsem už nezabránila.

Byl to on

Obě auta, zaklesnutá do sebe jako dva rozzuření buldoci, se několikrát otočila a zůstala stát na okraji betonového valu v gejzíru jisker. Mně se nic nestalo. Muž v druhém autě dopadl o poznání hůř!

Měl rozříznutou pravou ruku od zápěstí až k rameni. Ležel tam v dlouhém koženém kabátu, zarostlý s podivně červenou špičkou nosu, který připomínal skobu… Zavolala jsem pomoc, zachránili ho.

Eva (59), Liberec