Byla to nehoda. Nechtěně jsem to zvíře přejela, druhý den si přinesla dcera kočku, která vypadala naprosto stejně, jako ta mrtvá…
Dupla jsem na brzdu! Pantoflíček s vysokým podpatkem, který jsem měla na nohou, se z brzdy smekl, sklouzl mi z nohy jako had a já podruhé dupla na brzdu bosou nohou.
Stačila jsem jen vykřiknout a vůz na několika příštích metrech, kdy pneumatiky gumovaly silnici, zastavit.
Neštěstí
Manžel zanadával a naše dcera vzadu vystrašeně vyjekla. Cítila jsem, jak kola auta po něčem přejela. Manžel vystoupil dříve než já. „Právě jsi, přejela kočku. A ještě k tomu černou!“ Bylo mi hrozně.
Manžel se nechal slyšet, že mi už stokrát říkal, že v takových botách nemám lézt do auta. „Mrtvá kočka znamená neštěstí!“ pronesl ještě.
Kde se vzala?
„Mami, ta kočka je vážně mrtvá?“ zeptala se mě Natálka smutným hlasem. Manžel mrtvou kočku alespoň odklidil ze silnice do příkopu. Druhý den, když jsem se vrátila z práce domů, na mě čekalo překvapení. Natálka seděla na gauči v obývacím pokoji a v náruči držela černou kočku.
Hladila ji a kočka spokojeně předla. „Viď, že si ji můžu nechat? Našla jsem ji u silnice, blízko našeho domu. Dala jsem jí jméno Šeherezáda, jako té princezně z pohádky.“ Zvíře zdvihlo hlavu, jako by tušilo, že se právě rozhoduje o jeho osudu.
Zasvítila na mě dvojice jantarových očí! Manžel se přimluvil, a Šeherezáda zůstala u nás.
Jako drápy tygra
V noci jsem nemohla spát. Šla jsem se napít, když v tom jsem zakopla o kočku. Otřela se mi kolem nohou a zamňoukala. Vzápětí mě sekla drápy do kotníku. Vykřikla jsem bolestí a sehnula se. Můj obličej se ocitl v bezprostřední blízkosti kočičí hlavy.
Následovaly další útoky kočičích pracek. Když jsem se snažila co nejrychleji napřímit, kočka vyskočila na stůl a posledním hrábnutím mi rozsekla oční víčko. Pak zmizela. Dovrávorala jsem do koupelny a prohlížela si poškrábaný obličej.
Jizvy se mi hojily pár týdnů. Kočka musela okamžitě z domu, přes veškeré protesty Natálky. Byla jsem přesvědčena, že Šeherezáda byla ve skutečnosti duchem mrtvého zvířete, které jsem zabila. A ty střevíce jsem od té doby už neobula.
Iveta (61), Svitavy