Díky mé milované vnučce jsem se tehdy seznámila s mužem, který mi změnil život. Na tu dovolenou na horách dodnes s láskou vzpomínáme a smějeme se u toho.

S mladými jsem o vánočních svátcích jela na hory. Chtěli si zalyžovat a já měla na starosti čtyřletou vnučku Ubytovali jsme se v penzionu a šli na oběd. U vedlejšího stolu seděl starší muž s asi šestnáctiletým chlapcem.

Můj pubertální vnuk Marek najednou potichu prohlásil: „Babi, tamhleten chlap se na tebe několikrát podíval, asi se mu líbíš.“ Odpověděla jsem: „Možná mu jen někoho připomínám, já ho ale neznám,“ a ani se neohlédla.

Jízda z kopce

Dcera se zetěm a vnukem si další den na lyžích užívali sjezdovku a já dohlížela na malou Adél­ku, která sjížděla mírný svah na kluzáku, který vypadal jako velký talíř s ušima. Najednou začala kňourat, že chce na záchod a půjde pouze s maminkou.

Dcera k nám zrovna přisvištěla na lyžích, a tak malou vzala do náručí a vydaly se na toalety. Čekala jsem na ně a dívala se, jak zeťák s Markem sjíždějí prudký kopec.

Protože mě už pobolívaly nohy, sedla jsem si na kluzák, nohy skrčila, kolena pod bradu a čekala na ty mé holky.

Šla kolem partička mladíků, asi trochu moc veselých. Najednou jeden zavrávoral a omylem strčil nohou do kluzáku. Než jsem se nadála, doslova jsem na něm letěla po šílené sjezdovce dolů. Nešlo to zastavit. Jenom jsem křičela: „Uhněte, pozor! Z cesty!“ Byla to rychlost.

Pozor, dámo!

Konečně jsem se přiřítila dolů, můj křik uslyšel muž, který naštěstí včas uskočil a já se zarazila o sněhovou bariéru. „Dámo, co to vyvádíte? Není vám nic?“ ptal se starostlivě ten chlapík, kterého jsem málem porazila. „Ne, jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a snažila se vydýchat právě prožitý šok.

Pak jsem si uvědomila, že je to ten sympatický pán ze včerejšího oběda. Ještě jednou jsem se omluvila za to, že jsem mu málem podrazila nohy. V tu chvíli už u mně byli zeťák s vnukem. „Babi jsi v pořádku?“ ptal se Marek vyděšeně.

„Jsem a jdu nahoru,“ řekla jsem, popadla kluzák a s poslední hrdostí, která mi po té bláznivé jízdě ještě zbyla, odkráčela.

U večeře jsem v restauraci zase uviděla mého známého neznámého, usmál se na mě. Další den jsme opět vyrazili na kopec. Mladí na velkou sjezdovku, já s Adélkou tentokráte na mírnější svah.

Nalezená vnučka

Když nám začala být zima, ře­kla jsem vnučce, že půjdeme na čaj. Vydaly jsme se ke stánku. Stála jsem ve frontě, Adélka byla kousek ode mě a pozorovala frontu u vleku. Byla jsem ráda, že není z čekání otrávená.

Najednou jsem ji ale neviděla i její kluzák byl pryč. „Adélko!“ zavolala jsem a chtěla ji jít hledat.

V tom jsem ale uviděla růžovou kombinézu. Oddychla jsem si. S ní se ke mně blížil nějaký muž. Poznala jsem v něm toho, kterého jsem den předtím málem srazila. „Dobrý den paní Jano,“ pozdravil mě s tím svým milým úsměvem. Jak ví, jak se jmenuju, projelo mi hlavou.

„Ta vaše malá je roztomilá brepta,“ řekl. Prý uviděl Adélku, jak jde sama s talířem v ruce, tak se jí zeptal, kde má babičku nebo maminku. Začala se s ním bavit a navykládala mu spoustu věcí. Mimo jiné to, že nemá žádného dědu.

Nelhala, můj manžel zemřel před pěti lety a rodiče ze zeťovy strany bydleli až na Slovensku. Pan Miroslav, jak se nám ten muž představil, si na hory vyrazil také ze svým vnukem, který byl u něho na pár dní na návštěvě.

Na skleničku

Večer mě pozval Miroslav na vínko. Když jsem se zmínila před dcerou, že jsem pozvaná do restaurace, zamračila se a příkře řekla:

„Předpokládám, že tě pozval ten podivín, co z tebe nespustil oči od prvního dne.“ To mě rozčílilo, mluvila se mnou jako s malou holkou. „Není to žádný podivín.

A jedno posezení přece nic neznamená,“ odpověděla jsem. Celá léta, co můj muž není mezi námi, jsem s nikým nerandila, ani s žádným mužským nikde neposeděla a Miroslav mi byl sympatický. Hezky jsme si popovídali. Byl také vdovec, žena mu zemřela před čtyřmi lety.

Zjistila jsem, že máme mnoho společných zájmů. Navíc bydlel jen dvacet kilometrů od našeho města. Když jsem se vrátila, dcera se na mě mračila. „Doufám, že to bylo jediné a poslední pozvání od toho obejdy,“ vpálila mi.

Tak nechci dopadnout

Přece mi moje dcera nebude diktovat, s kým se mám stýkat! Já jsem jí do vztahů také nemluvila a že vystřídala dosti pochybných známostí, než našla mého nynějšího zeťáka.

Všichni jsme teď bydleli v domě, který jsme postavili s mým mužem a mladí si zvykli, že se jim o hodně věcí postarám, pohlídám vnoučata a oni mají volnost.

Ale tím mě přece nemohli svázat. Odstrašujícím příkladem byla má bývalá kolegyně z práce, která svým třem dospělým, samostatným dětem dělala uklízečku, kuchařku a vychovatelku šesti vnoučatům.

Když šla na kávu se svým spolužákem, tak jí vlastní děti řekli, že pokud si někoho najde, tak bude u nich mít dveře zavřené. A tak už nikam nechodí, pouze od jednoho potomka k druhému a všichni z ní tahají peníze. Tak takhle daleko to rozhodně nechci nechat dojít.

Šťastné vykročení

Moc jsem se na další schůzku s Mirkem těšila. „Já jsem se zamilovala jako puberťačka,“ projelo mi myslí, když jsem se usmívala se při vzpomínce na něj. Byli jsme domluvení, že po dovolené vyrazíme na šestikilometrovou túru se skupinou turistů.

Byl to takzvaný novoroční pochod. A do toho nového roku jsme vykročili s nadějí a láskou v srdci.

Když začala plesová sezona, vyrazili jsme si zatančit. S manželem jsme občas také na ples zašli, poslední léta jsem ale nikde nebyla. Pravidelné byly návštěvy divadla. S Mirkem máme podobný vkus.

V létě jsme jezdili na výlety a podle programu vzali s sebou i Adél­ku. Ta Mirkovi už říkala dědo, ve školce se chlubila a dcera se na ni za to zlobila.

Svatba?

Nic jiného však dělat nemohla. Náš vztah trval dva roky a Mirek jednou před zeťákem řekl, že by se se mnou chtěl oženit. Ten to samozřejmě okamžitě sdělil dceři. „Ty jsi se mami musela zbláznit! Přitáhnout si dědka domů! To ti nestačí, že se s ním vídáš několikrát do týdne?“

Byla bez sebe vzteky. „Já si nikoho domů nepřitáhnu, my budeme bydlet spolu v jeho bytě. Co se týká toho dědka, tak je jen o dva roky starší než já, takže tím urážíš i mě, že jsem bába,“ řekla jsem jí s ledovým klidem.

S Mirkem jsem byla opravdu zase šťastná. Ve městě, kde bydlí, je nádherný park s místem, kde se oddává. Je plné květin a nádherných rozkvetlých keřů. Tam jsme měli krásnou svatbu, jen se svědky.

Konečně usmíření

Dcera chvíli trucovala, ale když viděla, že Adélka si s Mirkem rozumí a je pro ni dědou, jakého si tolik přála, přehodnotila svůj názor. Konečně přišla na to, že láska a harmonický vztah je v životě moc důležitý a věk v tom nehraje vůbec žádnou roli.

Dokonce se mi i upřímně omluvila za to, jak se chovala, a že o Mirkovi mluvila jako o podivínovi. Někdy společně vyrážíme na túru, a to jsme pak pořádná parta. S Adél­kou, vnuky a dnes už i s jejich slečnami je obrovská legrace.

Mimochodem, s Mirkem jsme šťastným a pořád zamilovaným manželským párem. A to už pátým rokem. Adélka už na tom svém talíři dávno nejezdí, ale máme ho v zahradní chatce, kam ho můj muž pověsil, na památku. Dcera se mi dnes směje, že jsem si doslova narazila bezvadného chlapa.

Jana (67), západní Čechy