Samota člověka okrádá o radost ze života. A já jsem opravdu byla na všechno sama. Přitom moji rodiče byli živí a zdraví.
Nikdy mi s ničím nepomohli. Od chvíle, kdy se narodila malá, jako bych ani neměla rodiče. Dost mě to leká. Kolem sebe vidím, kolik starších lidí by dalo bůhvíco za vnouče, ale čekají na ně marně.
Mladí dnes mají jiné starosti, nemohou se nabažit svobody, cestování, úspěchů v zaměstnání, vztahů bez závazků.
Moje rodiče potkalo to štěstí, že se jim narodila vnučka, krásná, zdravá holčička, přesto se nemohu zbavit pocitu, že je jim to téměř fuk. Ano, byli se podívat v porodnici, když má Míša narozeniny nebo svátek, přijdou gratulovat. O Vánocích přinesou dárek, pošlou pohled k Mezinárodnímu dni dětí.
Jednou za čas se staví, ale povídat si s Míšou neumějí. Táta nadává na politiky a máma upozorní, že má Míša děravé ponožky a že když dostala čokoládu, zapomněla poděkovat. „Jak ji to, prosím tě, vychováváš?“ rozčílí se vzápětí.
„Nepozdraví, neumí poprosit, poděkovat, co z té holky proboha bude?“ A tak si, po pravdě řečeno, oddechnu, když za nimi zaklapnou dveře.
Jako bomba
Narodila se, když mi bylo třiačtyřicet. Také jsem patřila do kategorie, která si vychutnávala svobodu, dostatek peněz i ctitelů, výhody bytu jen pro sebe. Hýčkala jsem se. Bylo mi báječně. Čas běžel.
Pak jsem se jednou podívala do zrcadla, bylo to za letního, nemilosrdně slunného dne, a tak jsem se spatřila v jasném červencovém světle.
Trochu mě to vylekalo a ke všemu jsem zachytila slova z rádia, které si shodou okolností brumlalo, že ženy odkládají mateřství na neurčito, a potom najednou zjistí, že už je pozdě. Komisní ženský hlas suše pravil: „Pravděpodobnost otěhotnění se po osmatřicátém roce věku dramaticky snižuje.“
Vstaly mi všechny vlasy na hlavě, bylo mi jedenačtyřicet. Během jedné jediné minuty se mi zbořil svět, dopadlo to na mě jako bomba. Uslyšela jsem nepopsatelný randál, to tloukly moje biologické hodiny. Bydlela jsem zrovna s Patrikem, byl o osm let mladší. Znali jsme se pět měsíců.
Ta špatná zpráva
Štěstí bylo, že právě procházel fází zamilovanosti, a tak se nechal přemluvit. Zpočátku nechtěl věřit svým uším, za týden či dva nerad připustil, že by se to tedy mohlo zkusit. Nejspíš byl přesvědčen, že se to nepovede.
Do roka jsem byla těhotná – to je ta dobrá zpráva. A ta špatná? Patrikova fáze zamilovanosti odezněla.
Chladně jsme se rozloučili, když jsme se předtím domluvili na alimentech. „Cože? Dítě?“ zírali na mě rodiče, ochromeni tou novinkou. „Nejsi už na to, prosím tebe, příliš stará?“ poznamenal otec. „Myslela jsem, že děti nechceš,“ nechápavě vrtěla hlavou máma. Ani u jednoho jsem nezaznamenala třeba jen náznak radosti.
„A to máš ještě tu drzost nám oznámit, že otec dítěte utekl. Chápeš, že budeš na všechno sama?“ Ani slovo, že mi pomohou. Dokonce se naopak ozvalo: „No nemysli si, že my s maminkou budeme v našem věku lítat kolem dítěte. Kdepak!
My jsme dítě vychovali, a že to byla jedna starost za druhou, v práci jsme dřeli jako otroci, a teď máme svaté právo na odpočinek. Kdoví, jak dlouho tady ještě budeme. Chceme se konečně na sklonku života trochu pobavit.
V létě jedeme na Mamaiu, je tam hodně levně. Na podzim do Lužických hor. Abych nezapomněl, dali jsme se zapsat do kurzu kreslení pravou mozkovou hemisférou.“ A tak jsem zůstala na všechno opravdu úplně sama.
Mráz po zádech
Nezastírám, že občas cítím úzkost. Vyměnila jsem byt za baráček, aby měla malá zahrádku a já abych si zasadila kytky pro radost a nějakou tu zeleninu. Samota mě bohužel okrádala o radost ze života. Těžce jsem snášela blížící se Vánoce.
V televizi pokaždé běží reklamy, v nichž se to hemží šťastnými rodinami.
Maminka vytahuje z trouby plech s čerstvě upečenými vanilkovými rohlíčky, tatínek ochutnává a hezky se na maminku usmívá, krásná malá holčička drží za ručičku mladšího brášku a oba okouzleně pozorují sněhové vločky, vířící tmou za oknem.
K troubě se řítí i pes a vrtí ocasem. Tohle neznám. „Maminko, budeme pod stromečkem zase samy?“ zeptala se Míša. To jí bylo šest. Přejel mi mráz po zádech. „Ale my přece nejsme pod stromečkem samy, Míšenko,“ odpověděla jsem.
„Bude tam i tvůj plyšák, zajíček Franta. A taky méďa Bručoun.“ Zavrtěla hlavou: „Ne, já myslím jako samy – bez lidí. Třeba Nina ze školky bude o Vánocích s mámou, tátou, babičkou a dědou.“
Bez práce
Upřela na mě oči plné výčitek. Krčím rameny. Co na tohle proboha říct? Tátu, babičku a dědu bych jí mohla leda tak nakreslit na čtvrtku bílého papíru. Naši si zvykli jezdit o Vánocích na hory.
Nelyžují, bojí se, že by se přerazili, je to prostě, jak říká máma, Štědrý den bez práce. I bez dcery a bez vnučky.
Zajdou k nám mezi svátky, přinesou nesmyslně složitou stavebnici, s níž si Míša nehraje, a koupenou vánočku. „Proč si ta holka nehraje s naší stavebnicí?“ žasne máma. „Copak je tak těžké pokládat kostičku na kostičku? Co si s ní počneš, až půjde do školy? Skoro to vypadá, že bude natvrdlá.“
Chce se mi popadnout pánev se smažící se rybou a prohodit ji oknem. Vánoce s mými rodiči jsou ještě horší než bez nich. Ale jak to vysvětlit jejich vlastní vnučce? Někdy je kupodivu nejrozumnější říci pravdu: „Nejlíp je nám spolu, Míšo. Věř mi.“ A tehdy, když jí bylo šest, jsme se šly krátce před svátky projít.
Měla jsem hotovo, naklizeno, cukroví naaranžované na tácku z broušeného skla, stromeček ozdobený a rozsvícený. Z oblohy se sypaly vločky, mrzlo, až praštělo. Zamávaly jsme na sousedku Sýkorovou, starší paní, která bydlí na konci ulice.
Hezká babička
„Máte štěstí, mladá paní, že máte tak krásnou holčičku,“ zavolala na mě a přišourala se blíž k plotu. Míša se na ni usmívala. „Škoda že vás neslyší moji rodiče,“ vzdychla jsem, „přijdou se na ni podívat sotva párkrát do roka.“ Stará paní se podivila. „Tak to vám musí být, děvčátka, smutno.“
„Ty jsi ale hezká babička,“ ozvala se Míša, odjakživa měla obdivuhodnou vyřídilku. „A nemohli bysme si teda vzít pod stromeček tuhle babičku?
Aby tam nebyl jenom zajíc a méďa?“ Polilo mě horko a paní Sýkorové jsem zajíkavě vysvětlovala, že Míša vždycky plácne, co ji napadne. „Nechte ji,“ řekla stařenka. „Je milá.“
To dcerku povzbudilo a svěřila stařence, že by si moc přála babičku. „Vidíš, a já bych si zase moc přála vnučku,“ smála se stará dáma. „Takhle je to prostě na světě zařízeno. Některá přání se nesplní.“ Míša jí obratem oznámila, že si ji vezmeme pod stromeček. Musela jsem ji od zahrádky stařenky Sýkorové odtáhnout.
Nadešel Štědrý večer. Rozsvítila jsem světýlka na stromečku, slavnostně prostřela stůl, ve svícnu zapálila svíčky a dala se do smažení kapra. Když jsem pak Míšu volala k večeři, všimla jsem si ke svému úžasu, že je prostřeno pro tři.
A to už Míša strkala do dveří paní Sýkorovou, topící se v rozpacích. „Tak máme babičku, mami,“ vesele mi hlásila.
Dárek pro tebe
Paní se omlouvala. A mě jako by někdo pohladil po duši. Po tolika letech konečně někdo další u stromečku! Potají jsem u večeře sledovala obě dvě, jak šťastně pokukují jedna po druhé i po zářícím vánočním stromku, a cítila jsem radost. Pak si babička i Míša sedly k jedličce.
Moje holčička podala stařence nejmilovanějšího plyšáka, zajíce Frantu, a povídá: „To je dárek pro tebe, babi.“ Babička se rozplakala a holčičku objala. „Pro mě je ten největší dárek,“ slzela, „že tady teď můžu být s vámi.
Kdybys věděla, jak moc jsem si přála vnučku!“ Míša odpověděla: „No a teď ji máš, babičko.“
Monika (56), Brno
