Byla jsem v zoufalé situaci, s mobilem v ruce, který jsem neuměla ovládat. O pomoc jsem požádala jediného člověka, který šel kolem…

Dcera se synem mi před časem koupili chytrý telefon, že prý mám jít s dobou. Nejsem vysloveně technický typ a ke komunikaci mi bohatě stačil můj starý, dobrý tlačítkový mobil.

Z moderního dárku jsem tedy velkou radost neměla, bála jsem se na něm cokoli zmáčknout. Další den jsem měla firemní školení v nedalekém městě, kam jsem jela autobusem.

Ve městě na mě mělo čekat služební auto, které nás mělo zavést do hlavního sídla firmy. Byli jsme celkem čtyři, já a kolegové z blízkého okolí.

Vystoupila jsem z autobusu a chtěla se vydat na místo, kde mělo stát firemní auto, ale při pohledu na rozkopanou silnici mi bylo jasné, že na původně domluveném místě stát nejspíše nebude.

Záludný mobil

V tu ránu mi zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho z kabelky a ťukala do sluchátka. Nic se nedělo, zvonil dál. To se opakovalo během chvíle ještě třikrát. Pak utichl. Vůbec jsem nevěděla, kde mám kolegy hledat a hlavně, jakým způsobem volat.

Říkala jsem si, že se zeptám někoho z mladých, co mám s tím telefonem dělat, ale protože bylo sychravo, zrovna nešel nikdo kolem. Jen muž, kterého jsem si všimla v autobuse. Na konečnou jsme dojeli pouze my dva. Když vystupoval, podíval se na mě, řekl:

„Na shledanou!“ a  hezky se usmál. „Haló pane!“ zavolala jsem teď na něj a požádala ho o pomoc.

Bylo mi trapně, určitě si o mně bude myslet, jaké jsem nemehlo. Ale ihned mi vysvětlil, jak otevřu obrazovku a dodal: „To znám, dcera do mě pořád hučela, ať si koupím nový telefon a já z něho byl první dny taky nešťastný.“ V tom mi telefon znovu zvonil.

Můj zachránce

Volali mi z firmy, že když se mi několikrát nemohli dovolat, odjeli beze mě, takže se musím na školení dopravit sama. „Kousek odtud na mě čeká moje dcera s autem, tak vás tam zavezeme, ať to stihnete,“ nabídl se můj zachránce. S díky jsem přijala.

Za chvíli jsem byla na místě. Chtěla jsem se se slečnou vyrovnat, ale on se mě zeptal, v kolik se vracím domů.

„Také se tak budu vracet, tak to bychom ještě stihli kávu v tom bistru naproti zastávce,“ navrhl. Naše setkání pokračovala, za rok a půl jsme se vzali a jsme spolu šťastní už čtvrtým rokem. Takže vlastně vděčím novému telefonu za to, že jsem potkala svou velkou lásku.

Karolína (64), Ústecký kraj