Rodina je prý všechno a jen na ni se dá spolehnout. Někdy je však rozhodně lepší být sám, než mít takovou rodinu jakou má moje teta Ivanka.
Jako děti jsme měly tetu Ivanku moc rády. Pořád se usmívala, uměla se radovat z maličkostí, a ráda si s námi hrála. Až později nám začalo docházet, že teta není běžný dospělý člověk.
Nikdy mě ale nenapadlo, že za každou naši návštěvu dostávají moji rodiče – a stejně tak i rodiče bratranců a sestřenic, bohatou výslužku. Kdykoli jsme totiž odcházeli, naložili nám rodiče Ivanky do auta, co se jen dalo. Králíka, mrkev, brambory. A
ž později jsem pochopila, že to je proto, abychom zase přijeli a teta Ivanka měla kamarády. V pomocné škole, kam chodila, to bylo těžké. Kdyby byla chudá jako kostelní myš, žila by si ve svém malém domečku spokojeně. Právě majetek bylo její životní neštěstí.
Chtěli všechno
V restituci její rodiče získali nemalé pozemky. Z těch jí na účet přicházel obnos, který jí mohl zajistit bezproblémový život. Moje příbuzenstvo vynaložilo vskutku velké úsilí a nemálo peněz k tomu, aby Ivanku alespoň částečně zbavili svéprávnosti.
Soud jí stanovil opatrovníka, který byl samozřejmě z okruhu „dobrých rodinných známých“ a účet, na kterém byl dostatek financí, neměla k dispozici.
Do ústavu?
Jídlo měla na příděl, dostávala směšné kapesné, aby neutrácela, její domek chátral a v podstatě jí teklo na hlavu. Naštěstí nebylo tak lehké Ivanku umístit do ústavu. Nad tetou drželi ochrannou ruku místní lidé. Mezi nimi se objevil právník, který se ujal její kauzy.
Neváhala jsem a nabídla i svou pomoc. A bylo jí opravdu třeba. Ivance jsme svéprávnost sice nevrátili, ale zachránili jsme jí střechu nad hlavou, a podařilo se nám uvolnit finance k tomu, aby se její životní podmínky zásadně zlepšily.
Dnes má Ivanka nejen záchod a koupelnu v domě, ale pořídili jsme jí domů také kozu, husy a čuníka, po kterých toužila. Už několik let se mnou kvůli mému proslovu u soudu nemluví celá rodina, ale mně to nevadí.
Jsem ráda, že jsem se dokázala vzepřít všem a pomoci člověku, který si s námi, když jsme byly děti, na rozdíl od ostatních dospělých, tak krásně hrál a věnoval se nám.
Dana (59), Praha
