Naši předkové si toho stromu velice cenili. Když jej noví majitelé porazili, vrhlo se na ně neštěstí.
Vždy jsem měla k tomu krásnému stromu v koutě zahrady velikou úctu. Na jaře se k němu slétaly včely, v jeho stínu jsme sedávali s babičkou a dědou, když bylo krásné a teplé léto. Ten strom tam stál, co si pamatuji, a babička s dědou k němu cítili úctu.
Pamatuji si, že k němu chodili i zapalovat svíčky nebo pokládat na jaře věnce z květů. „Leničko, upleť našemu stromu věneček z pampelišek,“ pamatuji si, jak mi říkala babička, a já jsem vždycky šla a věnec upletla.
Pak jsem ho pověsila na větev stromu a měla radost z toho, že si ho v noci za úplňku vezme nějaká víla.
Zahoukal sýček
Jen jednou jsem nějaké mlžné stvoření u stromu viděla. To mi bylo šestnáct a byla jsem u babičky na prázdninách. S kamarády jsem vyrazila na místní zábavu a z té se vracela po druhé hodině ranní domů.
Svítil krásně měsíc. Už jsem se blížila k naší zahradě, když se z nedaleké zříceniny ozval sýček. Nebylo to nic příjemného, protože přesně v tu chvíli se začaly ozývat i další zvuky.
Vznášející se bytosti
Byla to magická noc. Do vrátek babiččina domku jsem téměř vběhla a byla ráda, když za mnou branka zapadla. Zastavila jsem se a vydechla. Posadila jsem se na zídku a zaposlouchala se do zvuků noci.
A pak jsem najednou uviděla bílý stín, jak se vznáší nad záhonky u našeho stromu. Ve světle měsíce jsem viděla, jak se kolem stromu vznášejí podivné mlžné objekty.
Zlehka poletovaly nad záhonky babiččiných růží a pivoněk, kroužily kolem stromu a vznášely se vysoko nad korunou.
Domek se prodal
Dívala jsem se na ně celá ohromená. Až jsem najednou dostala strach. Rozběhla jsem se ke dveřím a byla ráda, že za mnou dveře zaklaply. Druhý den jsem si prohlížela náš strom z uctivé vzdálenosti a přemýšlela, nakolik to noční zjevení byla pravda, nebo mámení.
Pak ale zemřela babička a po ní i dědeček. Jejich domek se prodal a já ho neviděla deset let. K domu mě osud zavál až po dlouhých letech.
Strom porazili
Tehdy jsem přijela na babiččin hrob a byla to náhoda, že jsem potkala bývalou sousedku. Vyprávěla mi, jak náš rodný domek chátrá. Koupila ho jakási rodina z nedalekého města. Zahradu vyplenili s tím, že si vypěstují anglický trávník.
Náš rodinný strom porazili. Od té chvíle se na ně přilepila smůla a během roku dům opustili.
Roste nový ochránce?
Musela jsem se jít na babiččin domek podívat. Bylo to smutné podívání. Z domu byla už téměř ruina. Přelezla jsem plot a prošla se po zahradě, kde jsem vzpomínala, kde stála jabloň, kde rostly pivoňky a rybíz a kde náš strom.
Na jeho místě vyrazila nějaká větvička. Kdo ví, co se uchytilo, snad líska nebo olše? Každopádně se v místech našeho posvátného stromu začal drát ke světlu nějaký stromek. Možná se z něj jednou stane také mohutný a krásný strom, jako byl ten náš.
Ilona R. (57), Vysočina
