Když na rodinné oslavě všichni začali pomlouvat moji milovanou zesnulou tetu, rozhodla jsem se ji bránit. Druhý den mi za to poděkovala!

Opravdu vše skončí poté, co zemřeme? Ti, kdo věří v nesmrtelnost duše, by nesouhlasili. A následující příběh, který se mi před rokem stal, by jim posloužil jako důkaz, protože hlas, který zazněl ze záznamníku, patřil mrtvé osobě! Manžel mě uklidňoval, že se mi něco zdálo, ale já tu zprávu slyšela.

Rozuměla mi

Ke své tetě Miladě jsem měla vždycky velmi blízko. Byla to sestra mé matky a já jsem se jí mohla vlastně už odmala se vším svěřovat. Vždycky mě ráda vyslechla, rozebrala to se mnou a někdy mi i dobře poradila.

Nejvíc jsem toho využívala v pubertě, kdy jsem si vůbec nerozuměla s rodiči. Byla to právě teta Milada, u které jsem často hledala útočiště, oporu a porozumění.

Vídaly jsme se méně, než bych chtěla

Teta vedla dost rozháraný život a většina příbuzenstva ji neměla příliš ráda. Zemřela v šedesáti letech, když už jsem byla vdaná a měla dospívající děti. Na tetu jsem však často ráda vzpomínala.

Zjistila jsem postupně, že jsem vlastně jediná, kdo chodí k jejímu hrobu. Teta se nikdy neprovdala a neměla děti. Ke konci života byla dost osamělá. Kdyby se bývala neodstěhovala do Prahy, navštěvovala bych ji častěji. Do Liberce se pak vlastně jen vrátila zemřít – dva roky bojovala s rakovinou.

Hádka na rodinné oslavě

Loni v létě se konala jedna z velkých rodinných oslav, jaké občas pořádáme. Sešlo se na ní tentokrát hodně lidí a vedly se řeči o všem možném. Došlo také na tetu Miladu.

S rostoucím znechucením jsem musela poslouchat, jak ji deset let po její smrti všichni pomlouvají.

O některých věcech, co padly, jsem přitom věděla, že se jedná pouze o sprosté výmysly. Dlouho jsem se držela, ale pak jsem musela zasáhnout. Začala jsem tetu bránit. Vyústilo to až do prudké hádky, kdy jsem na některé lidi křičela.

Neudržela jsem nervy na uzdě, ale nemohla jsem zkrátka poslouchat ty nánosy špíny, které padaly na adresu člověka, kterého jsem měla tak moc ráda a který se nemůže bránit. Z oslavy jsem odešla předčasně a přísahala jsem si, že už se žádné další nezúčastním!

Na záznamníku byla zpráva

Druhý den po nepodařené oslavě byla neděle. Já jsem zůstala sama doma, zatímco manžel, který mi můj výstup nijak nezazlíval, odjel s kamarádem na ryby. Dcera byla někde s přítelem a syn zamířil zpátky do Prahy, kde už pár let bydlel.

Nevěděla jsem, co s volným dnem, tak jsem se pustila do většího úklidu. Krátce po poledni zazvonil telefon. V dnešní době mobilů jsme si ještě nechali pevnou linku i se záznamníkem. Připravovala jsem zrovna v kuchyni těsto na koláč.

Než jsem stačila k přístroji doběhnout, přestal zvonit, a tak jsem si ho nevšímala a dál se věnovala pečení a úklidu. Teprve později odpoledne jsem zjistila, že záznamník blikáním oznamuje nějakou nahranou zprávu. Zmáčkla jsem příslušné přehrávací tlačítko, abych si ji poslechla.

Byl to krutý žert?

Rozklepala se mi kolena a málem jsem se složila, když jsem slyšela hlas, který bez jakékoliv pochybnosti patřil tetě Miladě! Vzkaz od tety byl jasný a stručný: jen mi děkovala, že jsem se jí včera tak zastala.

V první chvíli jsem si myslela, že se jedná o nějaký hloupý vtip. Přemýšlela jsem, kdo by uměl tetin hlas napodobit. Nad tím, proč by to kdo dělal, jsem nepřemýšlela, lidská hloupost a zloba dokážou být bez hranic.

Nervy na pochodu

Přehrávala jsem si potom vzkaz několikrát dokola a došla jsem k mrazivému přesvědčení, že ho opravdu namluvila teta, i když to znělo naprosto šíleně! Hlavou mi letěly nejrůznější myšlenky. Co když teta svoji smrt tehdy jenom předstírala?

Jak by se ale o včerejší hádce dozvěděla? Od někoho z příbuzných? Nakonec jsem si musela vzít prášek na uklidnění nervů.

Vzkaz byl pryč!

Do chvíle, než se večer vrátil manžel, jsem neměla stání. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co na ten vzkaz řekne, takže jsem ho nenechala, aby se převlékl, a táhla jsem ho do obývacího pokoje k záznamníku.

Stalo se ale něco divného: když jsem mu chtěla vzkaz přehrát, aniž bych mu předem řekla, co uslyší, vzkaz už na záznamníku nebyl! Manžel mě pak uklidňoval, že jsem ještě rozrušená ze včerejška a nejspíš se mi něco jenom zdálo.

Vím, že se mi nic nezdálo

Druhý den odpoledne jsem šla z práce na hřbitov k tetinu hrobu. Přála jsem si nějaký důkaz toho, že mi zprávu z onoho světa poslala v neděli skutečně ona.

Stála jsem u hrobu, dívala se na její černobílou fotku v rámečku a najednou jsem spatřila, jak z jedné květiny postupně opadávají listy. V tu chvíli jsem pochopila, že se mi nic nezdálo a že to byl opravdu vzkaz od mé tety. Dál tomu věřím a je mi jedno, jestli mě ostatní mají za blázna.

Vendula J. (50), Liberec