Vždycky mi dělali čerta a Mikuláše. Svým dětem jsem o tom vyprávěla ráda, a pak najednou stáli ve dveřích. Vypadali jako v mých vzpomínkách.

S rodiči jsem žila na venkově. Měli jsme domek na kraji vesnice, zatímco babička s dědou bydleli přímo na návsi u rybníka. Vždycky, když jsem šla ze školy, jsem se u nich zastavila, bylo to při cestě, a babička mě už vyhlížela.

„Jen pojď, mám pro tebe něco dobrého!“ volala na mě už z dálky. Rodiče to samozřejmě věděli. Když jsme já nebo má mladší sestra dlouho nešly ze školy, přišli si nás k prarodičům vyzvednout.

K nepoznání

Babička s dědou byli stále akční. Když přišel ten známý den na začátku prosince, babička se převlékla za vlídného Mikuláše a děda za čerta.

Dlouho jsem babičku pod tou bílou parukou a plnovousem nepoznávala, děda byl náramný čert, skákal, blekotal, měl rohy i dlouhý ocas.

Nejhorší byl ten řetěz, kterým lomozil. Věřila jsem jim to do třetí třídy, než jsem si všimla, že má babička, coby Mikuláš, na nohou dědovy boty. Tehdy mi to došlo. Ale sestře jsem nic neprozradila, bavila jsem se tím, jak se další dva roky bála.

Kouzlo vzpomínek

Nejen Mikuláš, ale celé Vánoce na vesnici měly pro mě náramné kouzlo a jak čas šel, stále více jsem na ty svátky vzpomínala. A hlavně o nich všude vyprávěla.

Babička zemřela, když byl mé dceři Libušce rok, dědeček tu byl ještě sedm let, ale po smrti babičky to s ním šlo rychle z kopce.

Když za ní odešel, měla jsem vedle Libušky ještě syna Honzíka. V mé rodné vísce jsme už nebydleli, po svatbě jsem se odstěhovala k manželovi do města. Bydleli jsme v panelákovém bytě.

Svým dětem jsem o svém dětství ráda vyprávěla, a bylo mi líto, že už nemáme domek po prarodičích.

Se sestrou jsme se totiž nedohodly. Já ho chtěla nechat, abychom tam jezdili na chalupu, sestra chtěla peníze. Ten podivný příběh se stal v době, kdy mé děti už na čerty nevěřily.

Líbě bylo třináct a Honzovi deset. Byl právě Mikuláš, seděli jsme v kuchyni kolem stolu a děti se těšily na dárečky z ponožek. A já jim opět vyprávěla o babičce a dědovi. Jak mi dělali čerta a Mikuláše.

Byli jako zjevení

Uprostřed povídání cinkl zvonek u dveří. Bude to nejspíš nějaká omladina převlečená do masek, zaradovala jsem se. Alespoň jim dám dárky a děti budou mít zážitek. Nenápadně jsem dárečky pro syna a dceru vzala ze skříně a běžela ke dveřím. Otevřela jsem. Čelist mi spadla překvapením!

Ve dveřích stála babička s dědou, převlečeni za čerta a Mikuláše tak, jak jsem je znala z dětství. Nezmohla jsem se na slovo. Vhrnuli se do dveří, babička chtěla básničku nebo písničku, jako vždy, a děda poskakoval jako pravý čert.

Stála jsem opřená o zeď, jinak bych se nejspíš svezla k zemi. Tak, jak přišli, zase odešli. Dveře na chodbu se za nimi zavřely a mně málem urazily kus nosu, jak jsem za tou dvojicí zírala.

Světlo na chodbě se vůbec nerozsvítilo. Běžela jsem k oknu, že je uvidím jít po ulici. Nikdo ale z našeho vchodu nevyšel. „Ti byli jako z tvého vyprávění,“ řekl Honzík. A já se v tu chvíli rozbrečela.

Ivana (63), Bruntál