Když jsem se seznámila s Milanem, brala jsem ho jako kamaráda. Procházela jsem si tenkrát komplikovaným vztahem a Milan mi dělal takříkajíc vrbu.

Tušila jsem, že se Milanovi líbím, a to se také rychle potvrdilo. Asi po čtvrt roce našich schůzek se mi vyznal. Byla to taková zvláštní situace, tak jsem to zahrála do autu a později dělala, že si nic pro množství vypitého alkoholu nepamatuji.

Scházeli jsme se dál na přátelské vlně. Milan tenkrát vůbec nebyl můj typ, považovala jsem ho za přesný opak sexy chlapa. Navíc jsem ho nutně potřebovala jako kamaráda, potřebovala jsem jeho přátelské objetí, ale nic víc.

Byl milý a pozorný

Když moje vztahová krize skončila opravdu škaredým rozchodem, rozhodl se, že se chopí šance po svém. Na každou naši schůzku si připravil nějaké překvapení. Připadala jsem si opečovávaná, ale stále jsem se zdráhala přijmout několikrát vyřčené pozvání na večeři.

Bylo mi víc než jasné, kam tím Milan míří. A tak jsem se vždycky na něco vymluvila. Moje nenápadné odmítání začínalo Milana unavovat. Trvalo to asi měsíc, kdy byl Milan den ze dne zamlklejší.

Na mé nářky přestával reagovat s obvyklou láskyplností. A pak se to stalo! Dne 12. září nepřišel na domluvenou schůzku. Čekala jsem na něj v naší oblíbené kavárně hodinu. Bylo to jasné, svým chladem a odmítáním jsem ho od sebe odehnala.

Jako kdyby se po něm slehla zem

Když jsem odcházela z kavárny, nadávala jsem si do hus. Takhle hloupě ztratit nejspolehlivějšího člověka, jakého jsem znala. Tenkrát jsem si ale ještě neuvědomovala, že mi Milan chybí daleko víc než jen jako nejlepší přítel. To přišlo až po pár dnech.

Sem tam jsem mu poslala zprávu, jak se má a kdy se zase uvidíme. Bez reakce.

Po týdnu už bylo jasno. Odehnala jsem od sebe svou možná jedinou naději na životní lásku! Začala jsem se chovat jako ta nejhorší stíhačka. Dokonce jsem vyzvídala u Milana v práci, ale nikdo mi nic neřekl. Prý přestal chodit zničehonic do práce.

Policejní páska

Hlavou mi letěly černé myšlenky. Co se mohlo stát? Na jednu stranu jsem se o Milana bála, na druhou mi svitla naděje, že jeho odmlčení se mnou nesouvisí. Nakonec jsem se odhodlala a dorazila k němu domů.

Byly tu na dveřích policejní pásky. Od sousedky jsem se dozvěděla, že je Milan v pořádku, ale že ho odvedli policisté a byt zapečetili. Cože? Proboha, a co provedl?

„Říká se, že někoho zabil, ale já vám nic neřekla,“ zašeptala sousedka a zmizela za svými dveřmi.

Čtyři roky natvrdo

Milan se mi konečně ozval. Neměl moc času, telefonoval z cely předběžného zadržení a omlouval se, že nemohl zavolat dřív. Říkal, že ho zatkli za nějakou zpronevěru, ale že to na něj ušili. Lítat v tom měly miliony.

Ptala jsem se ho, co pro něj mohu udělat, ale on se mi jen omluvil a ať to nechám být. A raději na něj zapomenu, že se z vězení jen tak brzy nedostane. Nakonec dostal čtyři roky natvrdo.

Zamilovala jsem se

Měla jsem hodně o čem přemýšlet a nakonec jsem se rozhodla věřit v Milanovu nevinu. Proč by mi lhal? Navíc, pokud by měl někde ulité miliony, proč by bydlel v garsonce a chodil každý den do práce? Tohle prostě nefungovalo.

A tak jsem začala za Milanem chodit na návštěvy, abych ho trochu podpořila v jeho útrapách.

Ty roky ve vězení mi připadaly nekonečné. Byli jsme si s Milanem stále bližší, i když jsme nemohli být spolu. On mě od sebe pořád odháněl a tentokrát jsem to byla já, kdo mu dával najevo svou přízeň. Dělala jsem to otevřeně. Žádné náznaky, jasně jsem Milanovi řekla, že na něj počkám, že mi za to stojí!

Šli jsme na řízek

Usmál se a nejspíš si myslel, že mě to po dvou měsících přestane bavit. Neříkám, že to bylo lehké, čekat na muže tak dlouhou dobu, ale trpělivost mi přinesla růže.

Když mě poprvé držel po těch dlouhých letech v náruči, čekala jsem, že mi poví, jak jsem odvážná, že jsem to vydržela.

Ostatně já mu právě tohle řekla. A on? „Lásko, já mám strašnou chuť na řízek a pivo.“ Smáli jsme se celou cestu do hospody a pak i cestou ke mně domů.

Po čase jsme se rozhodli zajít do Milanova starého bytu, který už mezitím majitel vystěhoval a pronajal jakémusi mladému páru.

To jsme samozřejmě věděli, ale bylo potřeba dojít pro Milanovy věci, uložené ve sklepě domu. Tam jsme zahlédli onu sousedku, která mi nakukala ten nesmysl s vraždou. Když jsem to Milanovi pošeptala, mrkl na mě a zhasl světlo. Pak mě chytil za vlasy a jakože táhl sklepní chodbou.

Sousedka nadávala jako špaček a měla rozsvícenou baterku. Když nás zahlédla, zakřičela a pelášila po schodech ze sklepa. Milan pak sáhl do kapsy a vytáhl ten nejkrásnější zásnubní prsten. Skočila jsem mu kolem krku.

Nic nás nerozdělí

Svatbu na zámku jsme si nemohli dovolit. Přesto byla tou nejromantičtější, jakou jsem si mohla přát. Milan přesvědčil svého kamaráda evangelického kněze, a ten nás oddal za svitu hvězd a pochodní v lese.

Byl to malý obřad, jen s pár přáteli, které prověřil čas. Přesto naše svatba byla dokonalá.

Ivana S. (57), Karlovy Vary