Na Adélku nikdy nezapomenu. Tvrdila mi, že mě dobře zná už hodně dávno. Že byla kdysi moje učitelka ve školce.

Děti, zejména ty malé do pěti let, si údajně pamatují různé výjevy a zážitky ze svého předešlého života, které později zapomenou.

Vzhledem k tomu, že pracuji v mateřské školce, jsem si za svou dvacetiletou práci vyslechla od malých dětí už řadu zajímavých vyprávění, která mě nutí k zamyšlení, jestli duše skutečně necestují časem a nemění svá těla.

Se zájmem si mě prohlížela

Vzpomínám především na jednu holčičku, která se jmenovala Adélka. Její vyprávění mě zahnalo do úzkých. Když jsem ji poprvé uviděla, tak mi to přišlo, jako kdybych ji znala dávno. Takovou náklonnost jsem nezažila k žádnému dítěti.

Ona si mě také se zájmem prohlížela. Bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí.

Jednou dopoledne…

Celé dva roky, co k nám chodila, jsme k sobě měly blízko. Stalo se to krátce před tím, než jsme se měly rozloučit a ona v září nastupovala do školy. Jednou jí nebylo dopoledne dobře a já ji šla uložit do postýlky, kde děti po obědě spí. Chvilinku v tichosti ležela, pak se ke mně obrátila a povídá mi:

„Víš, já tě znám už dávno! Ty mě taky znáš, viď? Že si na mě taky pamatuješ?“ upřela na mě své oči a čekala dychtivě na odpověď. Když jsem kývla, začala mi vyprávět, že si mě pamatuje, když jsem byla ještě malá holčička a chodila do školky jako teď ona.

„Pamatuješ si taky na mě?” zeptala se znovu. „To víš, že si na tebe pamatuji,“ řekla jsem a zajímalo mě, co mi řekne dál.

Vyprávěla mi své vzpomínky

Adélka pokračovala: „To jsem moc ráda! Vždyť já jsem byla tvoje paní učitelka ve školce, když jsi byla malá. A pamatuješ si, jak ti druhá paní učitelka řekla, že když si budeš pořád sundávat bačkůrky a běhat bosa, tak si nebudeš hrát s Markétkou?“

Zírala jsem na ni ohromeně a vypravila ze sebe pouze: „Ano, pamatuji si tě, vyprávěj dál.“ Objala mě s takovým nadšením, až mi vhrkly do očí slzy.

Nebyla to jen dětská fantazie

„A pamatuješ si to, jak jsme stavěly na zahradě ve školce domek z velkých krabic? Jak jsi na ně malovala?“ Nějaké pomalované krabice mi najednou probleskly pamětí.

Za svůj život se mi ten výjev domečku z velkých krabic vybavil několikrát a já si myslela, že to byla jen moje fantazie z dětství.

„To víš, že si to pamatuji,“ opakovala jsem a urputně namáhala paměť, aby si vzpomněla. Najednou ale přiběhla do ložnice další holčička a Adélka se jí zeptala, jestli mě zná taky už dávno. Ona koukala a nevěděla, o čem je řeč. Adélka jen pokrčila rameny: „Asi ne, znám tě jenom já, ona tam tenkrát nebyla.“

Klára S. (54), Olomouc