Traumata z dětství si člověk s sebou nese celý život. Nebýt té děsivé události, nedokázala bych překonat své hrozné vzpomínky.

Moje dětství byl horor. Otec byl agresivní alkoholik, který nás všechny bil – matku, mě i mé tři mladší sourozence. Máma se za nás nedokázala postavit, nedokázala od táty odejít ani problém řešit.

Chránila jsem je

Byla jsem to já, která musela od útlého dětství chránit své mladší sourozence před ranami opilého táty. Po základní škole jsem odešla na učňák. I tak jsem každý den dojížděla vlakem, abych byla doma. A právě v tom vlaku jsem potkala Jindru.

Kluka, který v našem okresním městě chodil na střední školu a bydlel na internátě.

Konečně domov

Zamilovali jsme se do sebe. Byl to on, kdo mě přesvědčil, že musím z domova odejít, vzít si ho a odpoutat se od svých sourozenců, kteří už nebyli tak malí. Začala jsem nový život.

Narodili se nám dva synové, po revoluci jsme rozšířili náš malý stateček na pořádný statek a já byla doma, protože na něm bylo mnoho práce.

Manžel chodil do zaměstnání. Když otec zemřel, ani jsem nejela na pohřeb. Máma zůstala v domku sama. Jediný, kdo se mámy zastával, byl můj muž. A byl to on, kdo mě přesvědčil, abychom si ji vzali k sobě.

Bydlela u nás už čtyři měsíce a já na ni stále nepromluvila. Ne­uměla jsem se přenést přes své dětství. Prostě to nešlo. A pak se stala ta hrozná věc. Starší syn měl těžkou autonehodu a skončil na vozíčku.

Ledy se prolomily

Snacha zkolabovala a mně nezbylo, než si vzít k sobě jejich tříletou Janičku. Statek, krávy, drůbež, syn na vozíčku a malé dítě. Manžel měl své služby, po nočních se potřeboval vyspat. Nevěděla jsem, kam dříve skočit.

Jen matně jsem registrovala mámu, jak kmitá spolu se mnou. Najednou jsme si podávaly věci, hrála si s Janičkou, krmila králíky. A pak se to stalo – promluvila jsem na ni. Ledy se prolomily. Když jsme večer padly na židle únavou, já vyndala lahev vína.

Nalila jsem do sklenek, přiťukla si s matkou a řekla: „Tak na zdraví!“ Dnes je syn na nohou, snacha funguje, kdyby nás ta hrůza nepotkala, nejspíš bychom s mámou nemluvily do smrti.

Anna (59), Sušice