Dokázala jsem se smířit s tím, že mi nějaká žena odvede mého syna z domu. Ale že se z mé snachy vyklube takový blázen, jsem vážně nečekala.
Je neděle ráno, sedm hodin, a náš Alík rozhořčeně štěká a vyje. Ráda bych se k němu přidala, jen kdybych to také uměla. Oba máme totiž už nervy nadranc. Tři dny nám tu od časného rána do večera zní sbíječky a křik řemeslníků.
Přitom můj baráček byl donedávna nádhernou oázou klidu uprostřed města. Ovšem jen do té doby, než Denisa přišla se svým dalším šíleným nápadem.
Až na třetí pokus
Můj syn Aleš, který je jinak moc šikovný a v práci úspěšný, to s holkami nikdy moc neuměl. Nechápal, proč by je měl nějak složitě balit, nadbíhat jim. A tak si ony našly jeho.
První dvě, které se už těšily, jak dobře využijí hodného troubu, jsem ještě dokázala včas „odstranit“. Jenže Denisa se odradit nedala. A můj Aleš se konečně doopravdy zamiloval a s tím už se nedalo nic dělat.
Oťukávaly jsme se
S Denisou to mezi námi nebyla láska na první pohled. To tedy rozhodně ne. Musím ale přiznat, že jsme se obě snažily. Pomalu jsme se oťukávaly a vymezovaly si své hranice. A mě nenapadlo nic lepšího, než mladým po svatbě nabídnou, aby šli bydlet ke mně.
Do naší malé vilky. Bylo to logické.
Tady jsem se narodila
Vilu jsem zdědila po rodičích i s malou, kouzelnou zahrádkou. Udržovat vše v pořádku bylo dost fyzicky i finančně náročné. Já se ale tady narodila a nechtěla jsem se vilky vzdát.
Přišlo mi proto jako dobrý nápad, aby se do prvního patra nastěhovali novomanželé. I oni byli nadšení a našemu dobrému soužití tak nic nestálo v cestě. Tedy až na Denisu.
Začala si poroučet
Manželský stav Denisu nepřehlédnutelně změnil. Když už měla mého syna jistého, stala se z ní náhle velice sebevědomá a rozkazovačná žena. Brzy po nastěhování začala naše společné hranice stále častěji porušovat. Začala opatrně.
Zrušila můj starý botník u dveří a pořídila tam nový. Bez mého vědomí.
Vadilo mně to, a tak jsem jí to řekla. Omluvila se a syn se jí ještě zastal, že to myslela dobře. To byl však jen začátek, vypuštěný lakmusový papírek, jak zareaguji na její pokus o nadvládu nad synem i nade mnou.
Chtěla využít, co se dá
Po botníku to odnesla zahrada. Byla jsem tehdy v lázních a po návratu zažila šok. V místech, kde rostly nádherné hortenzie, které tam sázela ještě moje maminka, byly zasázené jahody. Záhon barevných trvalek vystřídala rajčata.
Celá moje krásná zahrádka byla najednou pryč. Vhrkly mně slzy do očí. Proč se se mnou neporadila? Při troše přemýšlení by se přece našel kompromis, jak mít na zahrádce obojí, zeleninu i kytičky. Když jsem to řekla synovi, nechápal vůbec, o co mi jde.
Nastal klid a příměří
V té době přišla Denisa o práci, a tak jsme se doma potkávaly častěji. Společně jsme začaly obdělávat naši zahrádku. A já musela uznat, že čerstvá vlastní zelenina má něco do sebe.
Zdánlivý klid a příměří mě příliš ukolébalo a já nevěnovala velkou pozornost dalším „šíleným“ nápadům své snachy. A musím uznat, že tentokrát o nich se mnou mluvila. Sice opatrně a nekonkrétně, ale mluvila.
Pejsek na udobřenou
Denisa brzy sehnala místo a nedlouho poté přišla s nápadem na přestavbu naší vilky. Najednou jí připadala příliš malá. Když jsem se podivovala, že jim s Alešem nestačí celé jedno patro 3+kk, ohromila mě argumentem, že s Alešem chtějí mít hodně dětí.
Aspoň tři. Tenkrát jsme se opravdu nepohodly. Snacha, aby tu roztržku nějak uhladila, pro mě vymyslela dárek. Jednoho dne mi se synem přinesli malé, roztomilé štěňátko. Prý abych nebyla tak sama.
Kdo na něj má dost času?
Nic proti pejskům, mám je moc ráda. Jenže chodím do práce, mladí jsou také celý den pryč, a stejně by mi s Alíkem nepomohli. Pořídit mi psa byl tak zase jeden z šílených nápadů mé snachy, aniž by to se mnou konzultovala. Alík je tak můj miláček, a zároveň velká starost.
Proč se nezadlužit?
Jakmile jsem se rozněžnila nad pejskem a trochu si na novou situaci zvykla, přišla Denisa opět s myšlenku na rekonstrukci a přístavbu vily. Chtěla, aby si na to s Alešem vzali půjčku. To mě opravdu vyděsilo.
Vzít si velkou půjčku, ručit za ni naší vilou a doufat, že budou stále schopni dluhy splácet. A to všechno proč?
Nikdo ale mým obavám nenaslouchal. Nedbal na mé bezesné noci. A tak se rozjel celý ten kolotoč. Půjčka, stavební povolení, obstarání řemeslníků. Trvalo to víc než rok. Mezitím Denisa otěhotněla. Vila je plná řemeslníků. Je tu neskutečný binec, prach a rámus.
Denisa odjela s Alešem na dovolenou do Thajska. Prý aby tam přečkali to nejhorší.
Připadám si jako strážce majáku
Na rozdíl ode mne a Alíka. My v tom nejhorším musíme žít a nějak přežít. Nejde ale jenom o nepohodlí. Spolu se sbíječkami mi před očima mizí moje vila, tak jak ji znám od svých prvních dětských krůčků.
A já se ptám, jestli to vážně bylo nutné. Nenechat kámen na kameni. Už teď jsme samý dluh, bez peněz a rozbouraný barák ještě dlouho nebude zcela obyvatelný. Co když nám ho nakonec seberou? Děsím se toho, co bude dál. Jaký další šílený plán se zrodí v hlavě mé snachy.
Martina D. (59), Karviná
