Odmalička jsem vyrůstala jen s maminkou, otec zemřel, než jsem se narodila. Netušila jsem, že se jednou potkám se svou sestrou.

Neměla jsem bratříčka ani sestřičku, tak jsem si to vynahrazovala kamarády. S Ivetou jsme byly dokonce jako ségry, a vydrželo nám to do dospělosti. Ten rok, bylo to po druháku na střední, jsme o prázdninách vyrazily do Prahy.

Proběhly jsme obchody a pak se usadily na Václaváku a pozorovaly lidi kolem. Iveta najednou vyjekla překvapením: „Podívej se na tu holku v modrých šatech!“ Přímo kolem nás procházela slečna jako by mi z oka vypadla! Najednou se i ona podívala na mě a zastavila se úžasem.

Svět je malý

Začaly jsme si spolu povídat a vyměnily jsme si čísla telefonu. Když jsem přijela domů, hned jsem Jiřince, jak se ta holka jmenovala, zavolala. A čekalo nás další překvapení.

Nebyly jsme si jen podobné, byly jsme také narozené ve stejný den, jen já vyrůstala s matkou v jižních Čechách a ona s babičkou v Praze na Žižkově.

Řekla jsem to mámě. Vyslechla mě s kamennou tváří, vůbec se neradovala tak, jako já. Uběhl měsíc. Ten víkend u nás zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a nestačila zírat, před nimi stála starší žena s Jiřinkou.

Jak jen mohly?

Jiřinka se na rozdíl ode mě dozvěděla od babičky pravdu. Byly jsme dvojčata. Po smrti táty si nás matka s babičkou rozdělily, protože máma neměla dostatek peněz. A pak se rozhádaly a léta spolu nemluvily. Jak nám to mohly udělat? Kvůli jejich uraženosti jsme přišly o společné dětství!

Jenže osud a náhoda tomu chtěly, abychom se potkaly. Babička už byla nemocná a bála se o Jiřinku, co s ní bude, když zemře. Tak v sobě našla sílu za mou matkou přijet. Tak jsem získala sestru, ale i babičku.

Po střední škole jsem odešla do Prahy. Dodnes spolu máme se sestrou krásný vztah a často se navštěvujeme i s našimi rodinami. I po tolika letech − se snažíme dohnat svůj ztracený čas.

Květa (55), Praha