Zavolal a dramaticky mi sdělil, že se mnou musí okamžitě mluvit. Nějakou dobu jsem na telefonní sluchátko nechápavě zírala. Ničemu jsem v tu chvíli nerozuměla.

Po skončení hovoru jsem si telefon nechápavě prohlížela. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Neviděli jsme se osmnáct let. A on mi najednou zavolá a řekne: „Musím s tebou okamžitě mluvit.“ Z toho jsem byla celá vyjevená. Po osmnácti letech? A proč okamžitě?

Vrtěla jsem hlavou, když jsem se na tu tajemnou schůzku chystala, a pracně vzpomínala, jak proběhlo naše dávné poslední setkání. Dolovala jsem to z paměti: oblíbená vinárna, svíčky, proti mně provinilý obličej:

„Ne, nerozvedu se, nedokážu to.“ Zvedám se, prudce zastrčím židli, zasyčím: „Tak nazdar!“

Rozbrečím se až venku, zato pořádně, je mi fuk, že kdekdo udiveně zírá. Zbořil se mi svět. Sedám si na lavičku v liduprázdném parku, mokrou a plnou listí, a nechce se mi nic, dýchat, žít, nic. Život neskončil, ale budu jím jen vrávorat. Už nemá žádný smysl. Jako byste místo vína pili leštěnku na nábytek.

Jsem prateta

Zhruba tak se to před osmnácti lety odehrálo. Teď vcházím do téže vinárny, kupodivu ještě existuje, a říkám si: Co když se nepoznáme? Osmnáct let.

Tehdy jsem ještě vypadala obstojně, maloval mě místní lidový umělec, žádný akademik, ale dodnes mi dílo visí na chatě.

Kdo přijde, ten obdivně hvízdne. Na obraz, na mě už dávno ne. Ale poznáváme se. Přibyly nám kilogramy, leč není to tak strašné. Vyměňujeme si úvodní fráze a pak už se musím zeptat, proč volal. Tlačí mě čas, za hodinku hlídám děti neteři…

Jsem jejich prateta, ale nutím je, aby mi říkaly teto. Prateta zní šíleně. Jako by mi bylo sto. Večer jdeme s Karlem na koncert. Nabitý program. Do toho tenhle šílenec, který se mnou chce po osmnácti letech mluvit. Proč?

Jako pejsek

„Konečně rozvedený,“ září. „Hotovo. Můžeš mi blahopřát.“ Blahopřeji mu a s úžasem naslouchám. Říká, že budeme bydlet zatím na chatě, ale co nevidět koupí byt, protože na chatě dávají lišky dobrou noc, a to by se mi nemuselo líbit.

Zírám. Mluví v množném čísle. Opravdu se zbláznil. Nejspíš z toho rozvodu, býval na ženě závislý jako pejsek. Před osmnácti lety bych byla nejšťastnější osoba na světě, teď je mi to jedno. Mít děti jsem nestihla, starám se tudíž o děti příbuzným.

A Karel je poklad. Hotový zázrak, že jsme se našli.

„Na tvůj rozvod jsem čekala devět let, nejlepší roky svého života jsem pročekala,“ říkám chladně a prudce zastrčím židli, tak jako tehdy.

„Nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá,“ povzdychnu si ještě a opouštím sklenici vína, které jsem se ani nedotkla, jeho ublížené oči i celý ten ušmudlaný lokál.

Lada (57), Opava