Elišku jsme nadevše milovali. Její smrt byla pro nás těžkou ranou. Poté jsme ale začali věřit na zázraky, její duše se do naší rodiny vrátila, hned dvakrát.

Byli jsme typičtí obyvatelé průmyslového severu Čech. Vychováni racionálně, žili jsme tady a teď. Franta byl knihovník, já kuchařka ve školní jídelně. Každou korunku jsme třikrát obrátili, než jsme ji za něco vydali. Naše dcerka Eliška se nám povedla. Kamkoli přišla, budila obdiv.

Měla jsem zvláštní sen

Když vběhla sousedka do školní kuchyně se slovy, že mi holku srazilo auto, rozmlžil se mi celý svět. Eliška bojovala o život několik dní, až přišel konec. V našem životě nastal mrazivý klid. Už jsem nedokázala plakat. V té době se mi zdál zvláštní sen. Naše dcera přišla a řekla, že za námi brzy přijde.

Vyskočila jsem z postele přesvědčená, že to bude pravda. Určitě brzy otěhotním a naše holčička se vrátí. Tak jsem manžela zblbla, že si z práce přinesl knihy o reinkarnacích. Zaměřili jsme se na lidi, kteří se touto problematikou zabývali. Byla to taková naše berlička, o kterou jsme se opřeli.

Na jedné z takových návštěv jsme dostali psíka, prý abychom přišli na jiné myšlenky. Fenečka si nás v podstatě vybrala sama. Štěně se u nás okamžitě zabydlelo. Čas šel, ale já neotěhotněla.

Lékaři nade mnou zlomili hůl a řekli, že už děti mít nikdy nebudu. Když jsem si tu novinu oplakávala, seděla mi fenečka u nohou. Pohladila jsem ji a řekla jí v tom rozpoložení omylem Elinko. Fena nadšeně vyskočila a oči se jí rozzářily štěstím.

Naše Elinka

Bylo to tak překvapivé, že jsem jí řekla Elinko znovu. A opět ta nadšená reakce. To byla voda na náš mlýn! Mohli jsme se zase k něčemu upnout.

Jeden přes druhého jsme se ubezpečovali – jak se štěně drápalo při prvním příchodu rovnou na Eliščinu židli, nejraději se válelo v její postýlce, hrálo si s její nejoblíbenější hračkou.

Měli jsme jasno, že to je inkarnovaná Eliška, ale svému okolí jsme naše tajemství neprozradili. Považovali by nás určitě za blázny. Naše Eliška číslo dvě s námi žila čtrnáct let. Když zemřela, oplakali jsme ji jako své vlastní dítě.

Za veškeré našetřené peníze jsme cestovali po východní Asii. Návrat domů byl náročný. Cítila jsem se unavená a nebyla ve své kůži, po několika týdnech jsem došla k názoru, že jsem nejspíš v přechodu. S touto teorií jsem vyrazila k lékaři. Vyšetřil mě a pak se na mě dlouho mlčky díval.

Potkal nás zázrak

Žaludek se mi svíral hrůzou. Nakonec zavrtěl hlavou a řekl: „Příroda občas dělá zázraky!“ Nemohla jsem uvěřit jeho slovům. Plakal i manžel, když se tu novinu, že jsem těhotná, dozvěděl. I přes svůj věk jsem porodila zdravou holčičku. Samozřejmě jsme jí dali jméno Eliška.

Nejenže se té první podobala jako vejce vejci, ale i její smích. Podporovali jsme ji, jak jen to šlo. Ve své profesi umělkyně je dnes výborná. Šťastně se vdala a má dva divoké kluky. Každé léto se těšíme, jak budeme spolu trávit prázdniny. Žijeme na samotě v přírodě, po večerech si čteme knihy.

Manžel běhá i v osmdesáti letech po lesích a za úplňku sbírá bylinky. A já? Vařím své lektvary a zásobuju jimi rodinu i okolí. Jsme i ve svém věku zdraví a vitální. A hlavně šťastní, že naše Eli se nám vrátila. Od té doby věřím na zázraky, jeden nás potkal.

Helena (76), Varnsdorf