V momentě, kdy jsem si myslela, že všechno zvládneme, přišla od mého nejbližšího člověka pořádná „ťafka“ za ucho. I když jsem na lopatkách, ještě to nevzdávám.
Už poněkolikáté si prohlížím ty staré fotky. Filípek byl rozkošné mimino a později malý šikovný školáček. Byl hodný, poslušný a citlivý chlapec. Co se to s námi jen stalo. Už zase pláču při vzpomínce na ty krásné dávné časy. Všechno to fungovalo až do mého rozvodu.
Manželství ztratilo smysl
Filip byl tehdy ještě moc malý, aby chápal, že někdy nastane situace, kdy dva lidé už spolu žít nemohou. A to se stalo mně a mému muži Jaroslavovi. Chodili jsme spolu už od střední a náš vztah už poslední roky poněkud skomíral.
Zároveň jsme byli ještě dostatečně mladí, abychom mohli začít někde jinde s někým jiným, čehož Jaroslav ještě před rozvodem využil a zabydlel se u své nové přítelkyně. Nechtěla jsem malé dítě těmito věcmi zatěžovat ani násilně slepovat manželství jen kvůli tomu, aby měl úplnou rodinu. On to ale viděl jinak.
Syn mi to neodpustil
Filip velice těžce nesl, že táta odešel a jeho nechal u mě. Začal mi dávat za vinu, že jsem rozbila naši rodinu. A to i přesto, že já zůstala s ním sama a starala se o něj, jak jsem mohla, zatímco jeho otec si pořídil rodinu novou. I nového syna, kterému dával před Filipem celkem viditelnou přednost. Moje vztahy se synem byly napjaté. Byl právě v pubertě, když se to stalo.
Je to snad zbabělé
Byli jsme již devět let rozvedení. Jaroslava jsem vídala, jen když si přišel občas pro Filipa. S těmi návštěvami to nijak nepřeháněl, ale přece jen se jako otec někdy choval. O tom, jak žije a jak se má, jsme ale nikdy nemluvili. Proto, když dobrovolně odešel z tohoto světa, jsme nic nechápali.
I když se ukázalo, že příčinou toho hrozného a zoufalého činu byl strach. Jaroslavovi objevili rakovinu plic. Podle doktorů měl šanci se léčit. On ale utekl před nemocí, bolestí, svou rodinou i před Filipem. Nemohu nikoho soudit, ale myslím, že to bylo zbabělé všechny opustit.
Vztahy se zklidnily
Filip byl zoufalý a tátovu smrt mi dával za vinu. Tvrdil, že kdyby táta žil s námi, šel by se léčit a neopouštěl nás. Můj třípokojový byt nám byl najednou malý a syn se odstěhoval. Dodělal školu a našel si celkem slušné místo. Po čase pak potkal Alici.
Byla ještě takové telátko o deset let mladší než on. Ale zdála se mi zprvu sympatická, a tak, když se rozhodli, že se vezmou, jsem jim nabídla, že mohu zatím bydlet u mě. Pro tři lidi bylo v bytě dost místa i soukromí. Odmítli to a šli raději bydlet do podnájmu. Chápala jsem to. Kdo by chtěl bydlet s rodiči.
Nešikovný pád to odstartoval
Bylo to před Vánoci a já, jako každý rok, dělala vánoční úklid. Snacha Alice mi sice slibovala, že mi přijdou pomoct, ale to bych se asi načekala. Raději jsem popadla štafle a vrhla se na mytí oken. První dvě šla umýt rychle. I záclony se mi podařilo pověsit. Byla jsem už ale dost unavená, to další okno jsem už měla nechat na druhý den.
Jenže nenechala. Když jsem vylezla až nahoru na štafle, byt má vysoké stropy, zamotala se mi hlava a já sletěla na zem. Něco křuplo, strašně zabolelo a celý svět se se mnou točil. Dokázala jsem se však ještě doplazit pro telefon a zavolat syna.
Noha jako argument
Při tom pádu jsem si dost ošklivě zlomila nohu. Museli mě operovat, pobyla jsem si několik dní v nemocnici a dodnes na ni trochu kulhám. A tak můj syn ještě v nemocnici přišel s nápadem, který mě naprosto šokoval.
Prý už sama bydlet nemůžu, nezvládala bych to, a oni s Alicí mě také nedokážou uhlídat. Ale v domově pro seniory mi bude rozhodně lépe. To mi tvrdil syn do očí. Tak mě to překvapilo, že jsem nebyla schopna slova. Syn se tedy prozatím takticky odmlčel.
Nátlak pokračoval
Když jsem se vrátila domů a belhala se po bytě o berlích, začal Filip s domovem znovu. Přidala se i Alice a bylo vidět, že jsou sehraný pár, který to má promyšlené. Zprvu jsem si vážně naivně myslela, že jim jde o moje pohodlí, kdy se o mě v domově dobře postarají, jak stále opakovala Alice.
Pak mě napadlo, že mají strach, že zase upadnu a oni mě budou mít na krku. Jenže já jsem stále dostatečně soběstačná, a navíc mám dost dobrých přátel, kteří by mi v nouzi pomohli. Nemusela jsem je nikdy ani prosit. Jako dlouholeté kamarádky jsme stály při sobě. Jenže nátlak nepřestával. A pak mi to konečně došlo!
O mě jim vůbec nešlo
Mému synovi ani jeho ženě vůbec nešlo o mé bezpečí a pohodlí. Do domova mě chtěli šoupout, aby měli k dispozici můj byt. Měli v plánu se do něj nastěhovat. Pochopila bych, že by raději bydleli ve vlastním, že třeba už konečně plánují i nějaké miminko.
Už před časem jsem jim nabízela, že byt prodám, koupím si nějakou garsonku a jim dám zbytek peněz. To by byl dobrý základ pro hypotéku a koupi slušného bytu. To nechtěli. Prý se nebudou zadlužovat. Tak mě raději vystěhují.
Nikdy to nepochopím
Filip moc dobře ví,jak domovy důchodců nesnáším. Zemřela tam totiž moje maminka, kterou tam můj sobecký a bezohledný otec strčil, když si chtěl uvolnit ruce pro svůj veselý život. Nevím, třeba to je dnes jiné, možná že bych se tam necítila tak zle.
Ale já jsem ještě zdravá, mám hodně přátel, spoustu koníčků a plánů. Jsem se svým životem spokojená. Ale synovo jednání mě hrozně bolí. Myslím si, že jsem mu nikdy tak neublížila jako on mně. Proto do domova nepůjdu.
Renáta T. (64), Znojmo
