Naše sousedka je zlodějka. Nevíme si s tím rady, protože přímé důkazy vlastně nemáme. A dohadovat se s ní nechci.

Měla bych se mu asi omluvit. Koukám po očku po manželovi a vidím, že je dost naštvaný. Právem. Napřed jsem mu totiž vynadala, že dal moje krásné zahradní lehátko někam z pergoly pryč, a teď ho nemůže najít.

Ovšem před mým mužem něco jen naznačovat o jeho zapomnětlivosti je naprosté tabu. No, a když jsme navíc zjistili, že opravdu nikde není, vyhubovala jsem ho znovu, že ho neuklidil. Ale byl v tom nevinně. Teď už to vím.

Chaloupku koupili rodiče

Naši milovanou chaloupku kdysi koupili, i s rozlehlou zahradou, moji rodiče. Byla jsem tehdy puberťačka a okopávání záhonů mě vážně nebavilo. Na chalupu jsem vždy o víkendech jezdila vlastně z donucení.

Otrávená a znuděná jsem se nemohla dočkat, až tam jako dospělá nebudu už muset jezdit.

Krásné roky plné dřiny

Jenže nikdy neříkej nikdy. Vdala jsem se, a když se nám narodila Terezka, v podstatě jsem se na chatu odstěhovala. Chata není daleko od města, kde žijeme, a tak manžel za námi často jezdil.

Teprve tehdy jsem objevila kouzlo záhonků a stala se ze mě vášnivá zahradnice. Přestalo mi vadit, že musím kolem záhonů neustále běhat s motyčkou, konví, že musím sekat trávník a okopávat ovocné stromky a keře. Bavilo mě to. Za ty tři roky mateřské jsem se toho hodně naučila.

Pyšná zahradnice

Na chatu jsme samozřejmě nepřestali jezdit, ani když jsem nastoupila zpět do práce. Tehdy ve vedlejší chalupě žila paní Jiřinka. Byla už v důchodu a na chatě žila celoročně. To ona mě postupně zasvětila na začátku do tajů zahradničení. Každá její rada byla doopravdy k nezaplacení.

Teď, když jsem na zahradě nemohla být trvale, chodila mi mou úrodu, na kterou jsem byla velmi pyšná, během týdne zalévat. A občas mi i s něčím ráda pomohla. Měla radost, že se někomu na zahrádce daří stejně jako jí.

Neměla jsem žádný problém svěřit Jiřince klíče od naší zahrady s naprostým klidem, protože byly v dobrých rukou.

Měla moji důvěru

Naprosto jsem jí důvěřovala. A když jsem měla vysázené něco, co ona nepěstovala, nabídla jsem jí, ať si vezme od nás. Věděla jsem, že mi nezplanýruje celý záhon. Nikdy té nabídky nezneužila.

Dokonce i jablka a švestky, které jí z mých stromů napadaly na zahrádku, mi chtěla vracet. Nikdy jsem to ale nedovolila. Měli jsme zkrátka skvělou sousedku. Před třemi roky bohužel paní Jiřinka zemřela.

Přišla nová sousedka

Bylo nám to opravdu moc líto. Smutný byl ale i pohled na opuštěnou chatu. Trvalo skoro rok, než ji koupili Dvořákovi. Měli jsme radost, že zase máme sousedy. Paní Věra byla taková upovídaná, energická žena. Říkala jsem si, že si třeba budeme dobře rozumět.

Její manžel byl invalida, špatně se pohybující, který na delší tratě používal invalidní vozík. Byl poněkud zamlklý, ale když jsme ho i s manželkou pozvali k nám na zahradu na grilování, rád přišel. Moc jsem chtěla mít pohodové vztahy se sousedy. Vím, jak důležité je dobře vycházet se sousedy.

Snažili jsme se pomoci

Věra byla z naší zahrady úplně unešená. Hned začala vypočítávat, co by ušetřili za jídlo, kdyby si všechno pěstovali. Jenže záhony po Jiřince byly nyní zarostlé. Chápala jsem, že jejich situace není jednoduchá.

Věřin manžel jí moc s ničím nepomůže. A peněz také nemají na rozdávání. Věra nepracovala, starala se o muže. Nabídli jsme s mým mužem proto pomoc a společnými silami dali některé záhonky zase do pořádku.

Rozhodně se nepředřela

Věra sice měla zasázená rajčata, okurky i mrkev, ale dělat něco pro to, aby se jim dařilo, to se jí moc nechtělo. Její lenost ji přemohla, a tak první zahradní sezona u Věrky skončila fiaskem. A rozhodla se celou věc řešit jiným způsobem.

A tak jsme jednoho dne přijeli na chatu a já zjistila, že na záhonu chybí květák. Možná by si toho nikdo běžně nevšiml. Já jsem ale do svých výplodů tak zamilovaná, že vím přesně, kde co je.

Neviděl jsi květák?

Navíc jsem počítala s tím, že ho budu vařit k obědu. Kam ale zmizel? Zvíře by ho cestou někde okousalo, pohodilo. Možná bychom se tomu i zasmáli, kdyby se situace týden co týden neopakovala. Mizela nám postupně nejen zelenina, ale i ovoce z keřů a stromů.

Kdo by to jen mohl být?

Zprvu jsme to nechápali. Později jsme nechtěli dlouho uvěřit, že by to byla Věrka. Chovala se přece pořád stejně. A my jí vždy něco ze zahrádky dali.

Když jsme se zmínili, že nám někdo krade na zahradě, Věra se tvářila velice udiveně říkala, že si ničeho nevšimla, že musí někdo krást v noci.

Nastražili jsme past

Na radu manželova kamaráda jsme nainstalovali na zahradu kameru, aniž by to Věra tušila. Teď tedy máme záznam, jak se přes plot lopotí s ukradeným křeslem. Co ale s tím? Žalovat ženskou, co má doma invalidu a málo peněz? Rozhněvat se s jedinými sousedy? Chtěli bychom ale Věru postavit před důkaz a domluvit s ní nějaká pravidla.

Tereza H. (58), Opava