Potil se, funěl a byl čím dál línější. Z pěkného chlapa se stala obézní troska. Už jsem se na něho nemohla ani podívat. O hubnutí neměl zájem.
Začalo to úplně nenápadně. Manželovým odchodem do důchodu. Ne že by se na povel začal cpát, to ne. Ale při odchodu dostal od kolegů, mimo jiné, i velký dárkový koš plný dobrot.
Olejovky, krekry a sýry jsem získala já, ale luxusní bonboniéru si ten mlsoun nechal pro sebe. To, co bývá problémem žen, se stalo jeho prokletím.
Utrácel za bonbóny
Bonbóny, na které nikdy ani nepomyslel, se mu staly osudnými. Dvě patra lákavě nazdobených pralinek snědl za noc. Ráno se ten mlsný kocour probudil s hnědým knírem od čokolády pod nosem a žádal repete.
Když mi prolustroval špižírnu a nic nenašel, vydal se na nákup. „Udělal jsem průzkum trhu a nakoupil si zásobičky!“ pochlubil se pyšně a na stůl vyskládal snad půlku cukrárny. Úplně se mi protočily panenky. Samé krásné krabice plné čokoládových bonbónů!
Ty luxusní cukrovinky ho jistě stály čtvrt důchodu, který ještě ani nedostal! „Prosím tě, to muselo stát majlant!“ povzdychla jsem si, ale on se na mě obořil. Prý si nebude utahovat opasek, když nemusí. Přece si může za tu celoživotní dřinu něco dopřát.
Pořád se jen cpal
Tím „něco“ bych myslela spíš nějaký výlet nebo sportovní vybavení. Těšila jsem se, že si společně pořídíme elektrokola, abychom si zpříjemnili šlapání do kopců, a budeme jezdit po okolí. Ale manžel to prostě pojal po svém.
Na stole měl neustále otevřenou nějakou ze svých četných bonboniér. U televize další, a jednu měl dokonce položenou i na nočním stolku! Všude se vršily krabice, plechovky, a dokonce i dřevěné bedýnky od těch nejdražších.
Některé si dokonce nechával posílat i po internetu! Mlsání na něm zanechávalo čím dál víc devastující následky. Tloustl snad před očima. Čím byl tlustší, tím se méně pohyboval. Zadýchal se i do schodů, když občas vynesl koš s odpadky. A nejhorší bylo, že si ze svojí čím dál vyšší váhy nic nedělal.
Změnil se k horšímu
Nosil už jen tepláky. Nechal si narůst vousy, aby nebyla vidět druhá a později i třetí brada. Neslušely mu. Začal se mi protivit! „Radku, takhle to dál nejde. Copak se v tom zrcadle nevidíš? Je to ostuda, takhle přibrat! Dostaneš cukrovku!“ domlouvala jsem mu, ale bez úspěchu.
Sama jsem si váhu hlídala. Nechtěla jsem skončit jako moje kamarádky, které si musely oblečení kupovat jen z katalogu, kde měli vyšší velikosti než v obchodě. Pas jsem měla štíhlý, jako když jsem se vdávala. Nebylo to ale nic platné, když ten můj měl oči jen pro čokoládu.
Dotkla se ho nevinná otázka
„Jé dědo, ty jdeš na maškarní?“ zeptala se nevinně naše jediná a o to víc milovaná vnučka. Vylezla mu při té otázce na klín a tahala ho za ta jeho vousiska. Vnučka byla malá a drobná, živá jako rtuť. Chvilku neposeděla! Manžel jí říkal Princezničko a byl na ni právem hrdý.
Když ještě chodil, bral ji do restaurace na pravou točenou malinovku a chlubil se místním štamgastům, jak krásnou má vnučku. Prý je to budoucí miss! Můj tlustý muž smutně pohlédl na Princezničku a zeptal se, co tím dotazem myslí.
Pokukoval po očku po mně, zda jsem ji nenavedla. Ona ale jen nevinně pokrčila rameny.
Kvůli vnučce se snaží
„Jsi, dědečku, vypasený jako Jeníček, když se ho Ježibaba chystala upéct! Tak jsem myslela, že vy důchodci také máte svoje maškarní plesy. Babička by mohla jít za nějakou královnu a ty za Jeníčka.
Nebo vypaseného pana krále, abyste k sobě pasovali!“ mudrovala ta malá rozumbrada a já musela odběhnout, abych se mohla do sytosti zasmát.
I manžel se zasmál, ale bylo na něm vidět, že se ho vnuččina slova dotkla. Večer mě manžel pohladil po ruce a porosil: „Princeznička má pravdu. A ty taky. Musím se sebou začít něco dělat!“ Co si manžel umínil, splnil.
Šlo to ztuha. Kila bonboniér jen tak z těla nevyhnal. A tak cvičí už skoro rok. Funí. Potí se. Usíná únavou ve stoje. Občas se už mohu na něho i podívat. Dokonce se i oholil. Snaží se. A to se cení!
Jitka D. (61), Znojmo
