Je to možná trochu obyčejný příběh. Je ale pravdivý a mně vrátil důvěru v lidi. V to, že svět ještě není tak zkažený, jak si někdy myslíme.
Paní řidička se směje od ucha k uchu. „Tady je ten váš cestovatel.“ Ukazuje na dvousedačku za sebou, kde si hoví můj ruksak. Děkuji a dávám paní čokoládové bonbony, které jsem jí přinesla, aby jí dlouhá cesta k moři rychleji utekla. Autobus se naplnil, rozjíždí se a já stojím na zastávce s batohem na zádech.
Stejně jako před sedmi týdny. Dovolená v Chorvatsku, kam jsem tehdy odtud odjela, probíhala skvěle. Povalování na pláži jsem se rozhodla zpestřit výletem na Plitvická jezera s cestovkou z nedalekého města. Vzala jsem si batoh se všemi potřebnými věcmi a vyrazila na výlet.
Kde zůstal můj batoh?
Znavena zážitky z krásného výletu jsem cestou zpět v autobusu usnula. Probudil mě řidič, že musím přestoupit. Celá rozespalá jsem se vymotala z vozu a nasedla do přistaveného minibusu. Po dvou hodinách jsme byli zpět v místě mého pobytu.
Rozhlížela jsem se zmateně po autě a hledala jsem svůj batoh. A hned mi to došlo, zůstal v autobusu!
Začala jsem panikařit
Už zcela probuzená jsem vše vylíčila řidiči. Volal hned do kanceláře cestovky. Smůla. Hned jak jsem totiž z autobusu vystoupila, odjel se zbývajícími pasažéry k lodi, kde je naložil i s veškerou bagáží. Loď už odplula na okružní jízdu po moři.
A to na celé tři týdny! To mě dostalo.
Už jsem se s tím asi smířila
I když se batoh na lodi našel, i když mě všichni ujišťovali, že ho dostanu zpět, nevěřila jsem tomu.
Sluneční brýle za několik tisíc, kožené boty, větrovka a další hodnotné věci, které byly uvnitř batohu, se mi zdály až příliš lákavé, aby tam vydržely. Jistě se najde zvědavec, který do batohu nahlédne a něco si třeba „vybere“. A pak se batoh záhadně ztratí. Dovolená mi skončila a já smířená s osudem odjela domů.
Telefonát od vedoucího
Když mi v sobotu ráno volalo neznámé číslo, zprvu jsem telefon nechtěla ani zvednout. Ale zvědavost mi nedala. Volal šéf cestovky, s kterou jsem bezmála před měsícem jela na onen osudný výlet. Tehdy ještě se svým batohem. Nyní se mě chlapík ptal, co jsem v tom batohu vše měla.
Když jsem mu to dopodrobna vyjmenovala, oznámil mi, že mají mé zavazadlo v centrální kanceláři, kam ho dopravili z lodě, která konečně přistála v domovském přístavu.
Nabídl se, že ho pošlou nebo že ho odvezou do své pobočky, odkud jsme tehdy na výlet vyjížděli. Zvolila jsem druhou variantu.
A stále ještě putoval
Z pobočky té cestovky hned druhý den volali, že batoh dorazil. Oznámili to prý domácím, u kterých jsem u moře bydlela. A ti se rozhodli, že batoh vyzvednou a zařídí, aby ke mně konečně doputoval.
A tak pro něj dojeli a poslali ho po řidiči autobusu, který právě odvážel turisty domů.
Skoro už to vyšlo
Vše se téměř povedlo, až na to, že autobus s mým batohem nejel do Prahy, ale úplně jinam. Řidič mi zavolal, že budou stavět za dvacet minut na dálnici u benzínky, ale asi 40 kilometru ode mne. I kdybych měla vrtulník, tak to nestihnu.
Chvíli bylo zoufalé ticho. Pak mi chlapík řekl, že můj batoh doveze k nim do depa. Za tři dny prý pojede kolega zpět přes Prahu a batoh mi přiveze.
Pouť skončila
A tak jsem si teď od milé paní řidičky batoh konečně vyzvedla. Na batohu samotném není nic zvláštního. I když by mě jeho ztráta mrzela. Nosil ho totiž můj syn na gymnáziu do školy. Zajímavější bylo ale to, co bylo uvnitř.
Zůstalo tam totiž naprosto všechno. Nikdo se jeho obsahu ani nedotknul. Musel projít desítkami rukou, procestoval půl Evropy. A vrátil se celý a nezničený. No není to úžasné? Může se to zdát banální. Ale já si tohoto zážitku moc cením Vrátil mi víru v dobré lidi.
Milena V. (58), Praha
